ECLI:CZ:NS:2013:29.CDO.614.2012.1
sp. zn. 29 Cdo 614/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Petra Šuka a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobkyně NisaCom, a. s. , se sídlem v Jindřichovicích pod Smrkem 245, PSČ 463 66, identifikační číslo osoby 25016881, zastoupené Mgr. et Mgr. Alenou Vlachovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Husova 242/9, PSČ 110 00, proti žalovaným 1/ ČD – Telematika a. s., se sídlem v Praze 3, Pernerova 2819/2a, PSČ 130 00, identifikační číslo osoby 61459445, zastoupené Mgr. Pavlou Brennan Kahounovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Ostrovní 126/30, PSČ 110 00, a 2/ České dráhy, a. s. , se sídlem v Praze 1, nábřeží L. Svobody 1222/12, PSČ 110 15, identifikační číslo osoby 70994226, o určení neplatnosti smlouvy o vkladu části podniku, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 19 Cm 130/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. září 2011, č. j. 14 Cmo 315/2010-316, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit první žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení 2.904,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám zástupkyně první žalované.
III. Ve vztahu mezi žalobkyní a druhou žalovanou nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 29. března 2010, č. j. 19 Cm 130/2008-270, zamítl Městský soud v Praze žalobu o určení neplatnosti smlouvy o vkladu části podniku uzavřené mezi žalovanými (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.).
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze, který se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o nedostatku naléhavého právního zájmu žalobkyně na určení neplatnosti dané smlouvy, v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), odmítl.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o situaci předvídanou v ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde), tedy tak, že dovolací soud – jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) – dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud však rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným neshledal.
Závěr odvolacího soudu, podle něhož dovolatelka nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení §80 písm. c/ o. s. ř., je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, z níž se podává, že má-li právní otázka (platnost smlouvy), o níž má být rozhodnuto, povahu předběžné otázky ve vztahu k existenci práva nebo právního vztahu, není dán právní zájem na určení této předběžné otázky, lze-li žalovat přímo na určení existence práva nebo právního vztahu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. března 1996, sp. zn. 2 Odon 50/96, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy číslo 5, ročník 1996, na straně 113, či rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 68/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Promítnuto do poměrů projednávané věci, v níž dovolatelka usiluje o vyjasnění,
kdo je vlastníkem převedené části podniku (majíc za to, že smlouva, jíž byla část podniku žalované 2/ vložena do základního kapitálu žalované 1/, je neplatná), má posouzení platnosti smlouvy o vkladu části podniku povahu předběžné otázky ve vztahu k určení,
kdo je vlastníkem dané části podniku. Dovolatelka se tak mohla (a měla) domáhat určení vlastnictví k vložené části podniku (srov. obdobně i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2011, sp. zn. 29 Cdo 3161/2010).
Nad rámec výše uvedeného a bez vlivu na výsledek dovolacího řízení Nejvyšší soud dodává, že odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2007, sp. zn. 29 Odo 387/2006, není přiléhavý, neboť otázka loajality společníka ke společnosti v projednávané věci řešena není.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalovaným vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů.
Při rozhodování o náhradě nákladů řízení postupoval Nejvyšší soud podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (k tomu srov. nález pléna Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněný pod číslem 116/2013 Sb., a rovněž důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010).
Náklady první žalované sestávají z odměny advokáta za jeden úkon právní služby - vyjádření k dovolání dle §11 odst. 1 písm. k/ advokátního tarifu ve znění účinném do 31. prosince 2012 - jejíž výše podle ustanovení §7 bodu 5, §9 odst. 3 písm. a/ advokátního tarifu činí 2.100,- Kč, a náhrady paušálních výdajů podle §13 odst. 3 vyhlášky ve výši 300,- Kč, celkem tedy 2.400,- Kč. Společně s náhradou za 21 % daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.) ve výši 504,- Kč tak dovolací soud přiznal první žalované k tíži žalobkyně celkem 2.904,- Kč.
Druhé žalované podle obsahu spisu v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat jeho výkonu.
V Brně dne 17. října 2013
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu