ECLI:CZ:NS:2013:29.CDO.840.2013.1
sp. zn. 29 Cdo 840/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a JUDr. Filipa Cilečka v právní věci žalobkyně VIRGO + s. r. o ., se sídlem ve Strakonicích, Na Dubovci 140, PSČ 386 01, identifikační číslo osoby 26 07 87 67, zastoupené Mgr. Janem Hoškem, advokátem, se sídlem ve Strakonicích, Sokolovská 980, PSČ 386 01, proti žalovanému F. Č. , zastoupenému Mgr. Františkem Klímou, advokátem, se sídlem v Českých Budějovicích, Náměstí Přemysla Otakara II. 36, PSČ 370 01, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 1420/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. června 2012, č. j. 9 Cmo 172/2012-136, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.584,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 25. června 2012, č. j. 9 Cmo 172/2012-136, potvrdil rozsudek ze dne 12. prosince 2011, č. j. 13 Cm 1420/2010-91, jímž Krajský soud v Českých Budějovicích ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 10. ledna 2011, č. j. 13 Cm 1420/2010-51, kterým žalovanému uložil zaplatit žalobkyni částku 352.831,50 Kč s 6% úrokem od 6. prosince 2008 do zaplacení a náklady řízení.
Odvolací soud – odkazuje na ustanovení §175 odst. 1 a 4 a §205a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a ustanovení čl. I. §10 zákona č. 191/1950 Sb. (dále jen „směnečný zákon“) – shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, podle něhož se žalovaný včasnými námitkami povinnosti uložené mu směnečným platebním rozkazem nezprostil.
Přitom zdůraznil, že:
1) Námitka neplatnosti směnky je neurčitá a neprojednatelná; neurčitá je i výhrada „spočívající v poukazu na postavení žalovaného jako dědice avala směnky“, jelikož z ní není patrné, „v jakém rozsahu se může žalobkyně svého nároku domáhat“.
2) Námitky nepravosti podpisu směnečného rukojmího (otce žalovaného F. Č.) a promlčení směnečné pohledávky nejsou důvodné.
3) Kauzální námitky ohledně porušení smlouvy o vyplňovacím právu (uzavřené mezi žalobkyní a společností MON CB spol. s r. o., jejímž jednatelem byl otec žalovaného), jde-li o údaje směnečné sumy a data splatnosti, jsou (vzhledem k absenci údajů o správné výši směnečné sumy a správném datu splatnosti) „neurčité, neprojednatelné a již proto nedůvodné“.
4) Neurčitá je i námitka „týkající se smluvních pokut“; výtka, podle níž žalobkyně uplatňuje nárok na zaplacení smluvních pokut v rozporu s dobrými mravy, nemá (připustil-li žalovaný současně prodlení výstavce směnky s úhradou pohledávek žalobkyně) „své opodstatnění“.
Současně odvolací soud k (ne)určitosti kauzálních námitek uzavřel, že „dovolával-li se žalovaný v odvolání žalobních tvrzení s tím, že považoval za formalitu tyto v námitkách opakovat, nelze toto shledat důvodným. Žaloba na vydání směnečného platebního rozkazu je dostatečně určitá, popíše-li žalobce připojenou směnku a označí žalovaného jeho postavením na směnce. Vše ostatní je zcela nepodstatné, ale v žádném případě nelze taková tvrzení považovat za základ námitek žalovaných“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., namítaje existenci dovolacích důvodů podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu spatřuje v řešení otázek, „zda jsou (ve směnečném řízení) podstatná skutková tvrzení uvedená v žalobě nad rámec nezbytných skutkových tvrzení“ a „zda musí žalovaný v námitkách (proti směnečnému platebnímu rozkazu) reagujících na konkrétní skutková tvrzení uvedená v žalobě opakovat skutková tvrzení žaloby“.
Dovolatel je „přesvědčen, že vše, co je uvedeno v žalobě, je podstatné, a námitky reagující na tato skutková tvrzení již nemusí opakovat to, co je v žalobě uvedeno. Pokud žalobkyně v žalobě uvádí, že tvrzené konkrétní podmínky pro vyplnění blankosměnky sjednané v konkrétní dohodě o vyplňovacím právu směnečném byly splněny a blankosměnku tedy vyplnila, pak musí být dostatečně konkrétní námitka formulovaná takto: Předmětná blankosměnka (tvrzená žalobkyní) byla vyplněna v rozporu s dohodou o vyplňovacím právu směnečném (tvrzenou žalobkyní)“ a nebyly vůbec splněny dohodnuté podmínky pro vyplnění předmětné blankosměnky (tvrzené žalobkyní)“. Dále dovolatel připomíná, že námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu „konkretizoval ve svém podání ze dne 9. prosince 2011 odkazem přímo na skutková tvrzení žalobkyně, uvedená v příloze žaloby, jejíž obsah sama žalobkyně učinila součástí svých skutkových tvrzení“.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu, popř. i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání žalovaného proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé Nejvyšší soud shledává přípustným podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a to ve výkladu ustanovení §175 o. s. ř., nikoli však důvodným.
Podle ustanovení §175 o. s. ř . předloží-li žalobce v prvopisu směnku nebo šek, o jejichž pravosti není důvodu pochybovat, a další listiny nutné k uplatnění práva, vydá na jeho návrh soud směnečný (šekový) platební rozkaz, v němž žalovanému uloží, aby do tří dnů zaplatil požadovanou částku a náklady řízení nebo aby v téže lhůtě podal námitky, v nichž musí uvést vše, co proti platebnímu rozkazu namítá. Směnečný (šekový) platební rozkaz musí být doručen do vlastních rukou žalovaného. Nelze-li návrhu na vydání platebního rozkazu vyhovět, nařídí soud jednání (odstavec 1). Nepodá-li žalovaný včas námitky nebo vezme-li je zpět, má směnečný (šekový) platební rozkaz účinky pravomocného rozsudku. Pozdě podané námitky nebo námitky, které neobsahují odůvodnění, soud odmítne. Podané námitky soud odmítne též tehdy, podal-li je ten, kdo k podání námitek není oprávněn (odstavec 3). Podá-li žalovaný včas námitky, nařídí soud k jejich projednání jednání; k námitkám později vzneseným však již nelze přihlížet. V rozsudku soud vysloví, zda směnečný (šekový) platební rozkaz ponechává v platnosti nebo zda ho zrušuje a v jakém rozsahu (odstavec 4).
Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že závěr, podle něhož v námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu musí žalovaný uvést vše, co proti němu namítá, jednoznačně vyplývá z ustanovení §175 o. s. ř. (k tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. května 2008, sp. zn. 29 Odo 1799/2006 a ze dne 27. září 2011, sp. zn. 29 Cdo 2031/2011, jakož i důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2008, sp. zn. 29 Cdo 2988/2007, uveřejněného pod číslem 101/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V rozsudku ze dne 31. března 2009, sp. zn. 29 Cdo 2270/2007, uveřejněném pod číslem 3/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, pak Nejvyšší soud uzavřel, že předmětem námitkového řízení mohou být pouze námitky včasné a odůvodněné. Za odůvodněné lze přitom považovat jen takové námitky, z jejichž obsahu je zřejmé, v jakém rozsahu je směnečný platební rozkaz napadán a (současně) na jakých skutkových okolnostech žalovaný svou obranu proti směnečnému platebnímu rozkazu zakládá.
Žalovaný nemůže – se zřetelem k zásadě koncentrace řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu – po uplynutí lhůty k podání námitek uplatňovat takovou obranu, která nebyla uvedena již v námitkách. Nic mu však nebrání v tom, aby i v této fázi řízení uváděl nové skutečnosti, jež mohou mít – podle jeho názoru – význam pro posouzení důvodnosti obrany již (v námitkách řádně) uplatněné. Takové skutečnosti pak nelze považovat (směřují-li vskutku jen k doplnění dříve uplatněné námitky) za námitky nové (a tudíž opožděné), k nimž by již soud nesměl (v intencích zákazu formulovaného v ustanovení §175 odst. 4 části věty první za středníkem o. s. ř.) přihlížet.
Mají-li mít námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu původ v mimosměnečných vztazích účastníků, se směnkou toliko souvisejících (tzv. kauzální námitky), bude požadavek na řádné odůvodnění námitek naplněn zásadně jen tehdy, jestliže žalovaný v námitkách alespoň stručně vylíčí obsah tzv. směnečné smlouvy, jež byla bezprostředním důvodem vzniku směnky, popřípadě závazku konkrétního směnečného dlužníka (např. uvede, že podle konkrétního ujednání účastníků směnka zajišťovala určitou kauzální pohledávku) a dále vymezí skutečnost, v jejímž důsledku by měl být zproštěn povinnosti směnku zaplatit (např. že pohledávka směnkou zajištěná již byla zaplacena, zanikla započtením, uzavřením dohody o narovnání apod.).
Konečně v rozsudku ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 4711/2008, Nejvyšší soud při hodnocení určitosti (a projednatelnosti) námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu přiznal relevanci žalobním tvrzením, podle nichž žalovaný „na úhradu směnky“ před vydáním směnečného platebního rozkazu zaplatil v žalobě konkretizovanou částku.
Jakkoli právní posouzení věci odvolacím soudem, podle něhož „je žaloba na vydání směnečného platebního rozkazu dostatečně určitá, popíše-li žalobce připojenou směnku a označí žalovaného jeho postavením na směnce“, s tím, že „vše ostatní je zcela nepodstatné“, v takto naprosto obecně formulované podobě neobstojí (viz shora zmíněný rozsudek sp. zn. 29 Cdo 4711/2008), v poměrech projednávané věci jej Nejvyšší soud považuje za odpovídající.
Je totiž zcela zjevné, že kauzální námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu (srov. č. l. 52) vztahující se k tvrzenému porušení smlouvy o vyplňovacím právu směnečném jsou vskutku neurčité, když z nich není (a to ani s přihlédnutím k žalobním tvrzením) seznatelné, v jakém rozsahu je směnečný platební rozkaz napadán (jaká směnečná suma měla být do blankosměnky doplněna) a jaké datum splatnosti mělo být do blankosměnky doplněno (k nesprávně vyplněnému datu splatnosti a jeho důsledkům, byť nad rámec vymezený dovoláním srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. srpna 2009, sp. zn. 29 Cdo 5260/2007, uveřejněný pod číslem 84/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Současně Nejvyšší soud nemá žádné pochybnosti o tom, že ve včasných námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu nebyla obsažena výhrada, podle níž „nebyly vůbec splněny podmínky pro vyplnění blankosměnky“.
Jelikož právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno (srov. §242 odst. 3 o. s. ř. ve spojení se závěry obsaženými v nálezu Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08), je v poměrech dané věci správné a řízení není postiženo ani jinými vadami, k jejichž existenci u přípustného dovolání dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti, Nejvyšší soud dovolání žalovaného podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo zamítnuto a žalobkyni vzniklo vůči žalovanému právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud nepřehlédl, že podle ustanovení §151 odst. 2 věty první o. s. ř. by při rozhodování o náhradě nákladů řízení měl určit výši odměny za zastupování advokátem podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (jímž byla vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů) [část věty před středníkem] a že podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (podle ustanovení advokátního tarifu) by se mělo postupovat, jen jde-li o přiznání náhrady nákladů řízení podle §147 a §149 odst. 2 o. s. ř. nebo odůvodňují-li to okolnosti případu (část věty za středníkem).
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb. zrušil (s účinností od 7. května 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) vyhlášku č. 484/2000 Sb. jako neústavní a s přihlédnutím ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. dubna 2013, č. Org. 23/13, k onomu nálezu, uveřejněnému pod číslem 117/2013 Sb., nicméně Nejvyšší soud uzavírá, že při absenci zvláštního právního předpisu o sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni je namístě postup dle §151 odst. 2 věty první části věty za středníkem o. s. ř.
Žalobkyně učinila v dovolacím řízení jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 23. ledna 2013, došlé soudu následujícího dne). Tarifní hodnota pro výpočet sazby mimosmluvní odměny určená podle ustanovení §7 bodu 6 a §8 odst. 1 advokátního tarifu činí celkem 440. 348,50 Kč [352.831,50 Kč (směnečná suma) a 87.517,- Kč (kapitalizovaný 6% úrok ze směnečné sumy za dobu od 6. prosince 2008 do 23. ledna 2013 /datum úkonu právní služby/)] a sazba mimosmluvní odměny tak činí 10.100,- Kč. S připočtením paušální náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (§13 odst. 3 advokátního tarifu) a náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.) celkem žalobkyni přísluší náhrada nákladů dovolacího řízení v částce 12.584,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 27. června 2013
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu