ECLI:CZ:NS:2013:29.CDO.852.2011.1
sp. zn. 29 Cdo 852/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce JUDr. J. K. , advokáta, se sídlem v Praze 7 – Holešovicích, Přívozní 1054/2, PSČ 170 00, jako správce konkursní podstaty úpadce Vít Potraviny a. s., identifikační číslo osoby 25 10 29 82, zastoupeného JUDr. Karlem Trojanem, CSc., advokátem, se sídlem v Praze 8 – Libni, Na žertvách 2230/42, PSČ 180 00, proti žalovanému Mgr. Lukáši Raidovi , jako správci konkursní podstaty úpadce Union banky, a. s. „v likvidaci“, identifikační číslo osoby 41 03 42 61, o určení pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 32 Cm 45/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. září 2010, č. j. 6 Cmo 9/2010-89, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 15. října 2009, č. j. 32 Cm 45/2007-40, Krajský soud v Ostravě k žalobě JUDr. Evy Krásné, správkyně konkursní podstaty úpadce Vít Potraviny a. s. (dále též jen „úpadce V“) směřující proti správci konkursní podstaty úpadce Union banky, a. s. „v likvidaci“ (dále též jen „úpadce U“ nebo „banka“) určil, že žalobkyně má vůči úpadci U pohledávku ve výši 10.000.000,- Kč spolu s úrokem z prodlení v kapitalizované výši 7.693.150,- Kč (bod I. výroku), žalobu o určení pravosti další pohledávky ve výši 181.500,- Kč zamítl (bod II. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod III. výroku).
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé tak, že žalobu zamítl i ohledně určení pravosti pohledávky ve výši 10.000.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 7.693.150,- Kč (první výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý a třetí výrok).
Odvolací soud při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšel zejména z toho, že:
1/ Banka výzvou datovanou 16. července 1998 vyzvala B. F. k zaplacení jím přijaté směnky cizí, vystavené 27. března 1998 výstavcem Moravskoslezské drůbežářské závody PROMT a. s., znějící na směnečný peníz 10.000.000,- Kč, se splatností dne 5. srpna 1998 (dále též jen „sporná směnka“). Pozdější úpadce V dlužníkem z této směnky nebyl.
2/ Dne 5. srpna 1998 pozdější úpadce V „zcela vědomě“ zaplatil za příjemce směnky na účet banky směnečný peníz ve výši 10.000.000,- Kč.
3/ Usnesením ze dne 18. března 1999, č. j. 94 K 79/98-50, Krajský obchodní soud v Praze prohlásil (k návrhu podanému dne 16. září 1998) konkurs na majetek úpadce V.
Na tomto základě odvolací soud – cituje ustanovení §15 odst. 1 písm. c) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“) – uzavřel, že zaplacení směnečného peníze pozdějším úpadcem V na účet banky nelze považovat za plnění z neúčinného právního úkonu, neboť „v řízení nebylo prokázáno (ani tvrzeno), že by provedení platby předcházel jakýkoliv právní úkon uskutečněný mezi Union bankou, a. s. a Vít Potraviny a. s., který by mohl být vyhodnocen jako neúčinný ve smyslu citovaného ustanovení ZKV“. Nemohlo přitom jít ani o právní úkon neúčinný podle ustanovení §4a odst. 1 písm. a) ZKV, když toto ustanovení bylo do zákona o konkursu a vyrovnání začleněno až s účinností od 1. května 2000 (novelou provedenou zákonem č. 105/2000 Sb.), tedy až po poskytnutí předmětného plnění a po prohlášení konkursu na majetek úpadce V.
V situaci, kdy pozdější úpadce V neposkytl plnění na směnku za jejího příjemce (B. F.) v omylu, nýbrž „zcela vědomě“ a (vzhledem ke skutečnosti, že příjemce směnky byl současně členem představenstva pozdějšího úpadce V) také se souhlasem směnečného dlužníka, mohl se ve smyslu ustanovení §454 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), podle odvolacího soudu obohatit na úkor pozdějšího úpadce pouze směnečný dlužník (B. F.), za nějž bylo (pozdějším úpadcem V) plněno, co po právu měl plnit sám, nikoli banka. Potud měl odvolací soud na posuzovanou věc rovněž za použitelné závěry formulované Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 1. září 2009, sp. zn. 29 Cdo 2011/2007, uveřejněném pod číslem 60/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 60/2010“).
Z uvedených důvodů dospěl odvolací soud k závěru, že pozdějšímu úpadci V pohledávka vůči bance ve výši 10.000.000,- Kč (kterou žalobkyně přihlásila do konkursu vedeného na majetek banky) ani z titulu neúčinného právního úkonu, ani z důvodu nároku na vydání bezdůvodného obohacení nevznikla.
Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podala žalobkyně (tehdejší správkyně konkursní podstaty úpadce V) dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), namítajíc, že je dán dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a požadujíc, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
V průběhu dovolacího řízení došlo ke změně v osobě správce konkursní podstaty úpadce V, když usnesením ze dne 21. února 2011, č. j. 94 K 79/98-1729, jež nabylo právní moci dne 17. července 2012, zprostil Městský soud v Praze výkonu funkce JUDr. Evu Krásnou a novým správcem konkursní podstaty ustanovil JUDr. J. K. K výše uvedené skutečnosti Nejvyšší soud přihlédl při označení účastníků řízení v záhlaví tohoto rozhodnutí.
Dovolání, jež je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl podle §243b odst. 1 o. s. ř. jako zjevně bezdůvodné.
Učinil tak proto, že napadené rozhodnutí se přiléhavě opírá o závěry obsažené v R 60/2010, jež i Nejvyšší soud považuje v poměrech dané věci za plně aplikovatelné. Není žádných pochyb o tom, že v situaci, kdy pozdější úpadce V poskytl bance se souhlasem směnečného dlužníka (skutkový závěr odvolacího soudu, podle kterého směnečný dlužník se zaplacením směnečného peníze pozdějším úpadcem souhlasil, přitom nebyl dovoláním zpochybněn) plnění na jeho závazek ze sporné směnky, čímž přivodil zánik tohoto závazku, mohl pozdějšímu úpadci V vzniknout ve smyslu ustanovení §454 obč. zák. nárok na vrácení poskytnutého plnění (na vydání bezdůvodného obohacení z titulu zaplacení uvedené částky) jen vůči osobě, za niž takové plnění poskytl. Uvažovat v této souvislosti o naplnění předpokladů neúčinnosti právního úkonu dlužníka podle §15 odst. 1 písm. c) ZKV přitom smysl nemá (právo na vrácení poskytnutého plnění má dlužník vůči pasivně legitimovanému subjektu i bez uplatnění neúčinnosti podle §15 odst. 1 písm. c/ ZKV). Opačný názor by ostatně vedl k absurdním důsledkům; na jedné straně by se sice směnečný dlužník plněním na směnku poskytnutým s jeho souhlasem třetí osobou svého závazku ze směnky zprostil a směnečný věřitel by již nadále nebyl oprávněn po dlužníku jakékoli další plnění ze směnky požadovat, na straně druhé by si však současně věřitel plnění, jež přivodilo zánik dlužníkova závazku, nebyl oprávněn ponechat.
Výhrady dovolatele, podle nichž odvolací soud zaměnil okamžik „podání návrhu na konkurs“ a „prohlášení konkursu“ a dospěl k nesprávnému závěru „o nesplnění lhůty pro učinění neúčinného právního úkonu“, se pak zjevně míjejí s obsahem odůvodnění napadeného rozhodnutí, z něhož je zřejmé, že okamžik prohlášení konkursu na majetek úpadce V měl odvolací soud za významný jen pro posouzení, zda lze účinnost učiněného právního úkonu pozdějšího úpadce poměřovat také ustanovením §4a odst. 1 písm. a) ZKV. Potud odvolací soud také zcela správně uzavřel, že bylo-li zmiňované ustanovení doplněno do zákona o konkursu a vyrovnání až s účinností od 1. května 2000 (tedy po prohlášení konkursu na majetek úpadce V), nemohla být platba na spornou směnku (učiněná před prohlášením konkursu) provedena v rozporu se zákazem (později) formulovaným v §4a odst. 1 písm. a) ZKV.
Zabývat se dovoláním v této věci meritorně pokládá Nejvyšší soud za dané situace za zbytečné.
Pro úplnost Nejvyšší soud poznamenává, že při rozhodování o podaném dovolání nepřihlížel k argumentaci dovolatele uplatněné v podání (jímž dovolání doplňoval) ze dne 13. července 2011 (k tomu srov. §242 odst. 4 o. s. ř.).
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovanému podle obsahu spisu žádné náklady v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2007) plyne z §432 odst. 1, §433 bodu 1. a §434 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona); srov. v podrobnostech pro spory vyvolané konkursem prohlášeným podle zákona č. 328/1991 Sb. též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. října 2013
JUDr. Jiří Z a v á z a l
předseda senátu