ECLI:CZ:NS:2013:29.NSCR.55.2012.1
KSUL 46 INS XY
sp. zn. 29 NSČR 55/2012-A-64
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v insolvenční věci dlužníka J. M., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Jiřím Švecem, advokátem, se sídlem v Kladně, Poděbradova 412, PSČ 272 01, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. KSUL 46 INS XY, o insolvenčním návrhu věřitele města Slaný , identifikační číslo osoby 00 23 48 77, zastoupeného JUDr. Františkem Hrudkou, advokátem, se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Vodičkova 30, PSČ 110 00, o dovolání dlužníka proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. května 2012, č. j. KSUL 46 INS XY, 1 VSPH XY, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 17. května 2012, č. j. KSUL 46 INS XY, 1 VSPH XY, k odvolání dlužníka (J. M.) potvrdil usnesení ze dne 5. března 2012, č. j. KSUL 46 INS XY, jímž Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „insolvenční soud“) zjistil úpadek dlužníka (výrok I.), na jeho majetek prohlásil konkurs (výrok II.), insolvenčním správcem ustanovil JUDr. Ing. Helenu Horovou (výrok III.), určil, že účinky rozhodnutí o úpadku nastávají okamžikem jeho zveřejnění v insolvenčním rejstříku, tj. dnem 5. března 2012 (výrok IV.), věřitele, kteří dosud nepřihlásili své pohledávky, vyzval, aby tak učinil ve lhůtě do 4. dubna 2012, (výrok V.), vyzval věřitele, aby insolvenčnímu správci neprodleně sdělili, jaká zajišťovací práva uplatní na dlužníkových věcech, právech, pohledávkách nebo jiných majetkových hodnotách (výrok VI.), vyzval osoby, které mají závazky vůči dlužníkovi, aby plnění neposkytovali dlužníkovi, ale insolvenčnímu správci (výrok VII.), nařídil konání prvního přezkumného jednání a svolal první schůzi věřitelů (výrok VIII.) a uložil insolvenčnímu správci, aby ve lhůtě do 27. dubna 2012, předložil soudu zprávu o hospodářské situaci dlužníka a nejpozději do 18. dubna 2012 zpracovaný seznam přihlášených pohledávek a soupis majetkové podstaty (výrok IX.).
Odvolací soud – odkazuje na ustanovení §3 odst. 1 až 3, §104 odst. 1 až 4, §105 a §136 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – přitakal závěru insolvenčního soudu, podle něhož bylo v řízení prokázáno, že dlužník je v úpadku ve formě insolvence, neboť je po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti v prodlení s plněním svých splatných závazků vůči více věřitelům a nepředložil řádný seznam svého majetku ani přes výzvu soudu a neuvedl žádné skutečnosti svědčící pro závěr, že by jeho úpadek bylo lze řešit reorganizací, již ostatně ani včas nikdo nenavrhl.
Přitom zdůraznil, že:
1) Insolvenční navrhovatel prokázal existenci svých splatných (a vykonatelných) pohledávek za dlužníkem listinami, konkrétně rozhodnutím Okresního soudu v Lounech, č. j. 12 C XY a Okresního soudu v Kladně, č. j. 25 E XY, ve spojení s rozhodnutím Krajského soudu v Praze, č. j. 31 Co XY a Okresního soudu pro Prahu – východ, č. j. 17 E XY, podle nichž je dlužník navrhovateli povinen zaplatit na náhradě nákladů řízení celkem nejméně 370.570,- Kč. Přitom nepřihlédl k námitce dlužníka, že probíhají řízení o mimořádném opravném prostředku (žalobě na obnovu řízení a žalobě pro zmatečnost), která „mohou v budoucnu povinnost dlužníka zrušit, neboť pro soudy je při posuzování insolvenčního návrhu rozhodný zjištěný skutkový stav v době vydání rozhodnutí“.
2) Vedle insolvenčního navrhovatele má další pohledávku vůči dlužníkovi věřitelka S. M. (dále jen „druhá věřitelka“), a to ve výši 1,088.590,- Kč s příslušenstvím, přičemž jde o pohledávku vykonatelnou, vzniklou z titulu vypořádání společného jmění manželů (dlužníka a věřitelky) dle rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 25. ledna 2007, č. j. 17 C 209/2000, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 2. prosince 2008, č. j. 31 Co 626/2007.
3) V době vydání rozhodnutí insolvenčního soudu nebyly pohledávky ostatních přihlášených věřitelů vzhledem k termínu přezkumného jednání nařízeného na 3. května 2012 dosud přezkoumány, pročež soud těmto pohledávkám při svém rozhodování nepřihlížel.
4) Z jím doplněného dokazování dále zjistil, že za dlužníkem přihlásili své splatné pohledávky další dva věřitelé, a to Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky (dále jen „třetí věřitel“) ve výši 27.554,- Kč za dlužné pojistné na veřejné zdravotní pojištění vyúčtované ve výměru ze dne 7. března 2012 a B. I. B. S., a. s. (dále jen „čtvrtý věřitel“) ve výši 95.200,- Kč, za splatné školné, které byly při přezkumném jednání dne 3. května 2012 zjištěny. Zmíněné pohledávky dlužník při přezkumném jednání popřel a při jednání odvolacího soudu tvrdil, že pohledávka třetího věřitele „se opírá o nesprávné informace o plnění pojištění dlužníkem a výměr bude dle posledních informací podaných tímto věřitelem zrušen“ a pohledávku čtvrtého věřitele zpochybnil z důvodu, že „fakticky studovat nikdy nezačal, neboť studium ze zdravotních důvodů přerušil“.
5) Dlužník existenci splatných pohledávek druhé a čtvrtého věřitelů nevyvrátil. Tvrdil-li v odvolání, že vůči splatné a vykonatelné pohledávce druhé věřitelky „započítává svůj nárok vyplývající z jím splněných společných závazků manželů v době před vypořádáním jejich společného jmění soudem“, této námitce nepřiznal relevanci s argumentem, podle něhož opírá-li se pohledávka této věřitelky o pravomocné soudní rozhodnutí, jímž bylo společné jmění dlužníka a věřitelky vypořádáno, nelze vůči tomuto nároku na vypořádání společného jmění manželů započítávat nárok, který měl dlužníku vzniknout za plnění provedené ve prospěch věřitelky před vydáním rozhodnutí soudu, neboť takové plnění mohl uplatnit pouze v rámci řízení o vypořádání společného jmění manželů podle ustanovení §149 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku. Dlužník rovněž nevyvrátil doložený splatný nárok čtvrtého věřitele, když jím uváděný důvod přerušení studia nemá dle smlouvy o studiu vliv na jeho povinnost uhradit poplatek za studium za školní rok 2008-2009.
6) Dlužník nepředložil řádný seznam svého majetku a závazků, pročež „nastaly účinky vyvratitelné právní domněnky“ jeho neschopnosti splácet závazky podle ustanovení §3 odst. 2 písm. d) insolvenčního zákona.
Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §238a odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), namítaje existenci dovolacích důvodů podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a domáhaje se zrušení rozhodnutí soudů nižších stupňů a vrácení věci soudu prvního soudu k dalšímu řízení.
Dovolatel setrvává na argumentaci, podle níž pohledávka druhé věřitelky zanikla započtením. Přitom zdůrazňuje, že „soud rozhodující o vypořádání společného jmění manželů (dlužníka a druhé věřitelky) nezařadil do vypořádání prokazatelně existující dluhy ze společného jmění manželů s odůvodněním, že tento návrh dlužník učinil po uplynutí tříleté lhůty po rozvodu manželství“. Tato skutečnost – pokračuje dovolatel – neznamená zánik těchto dluhů ve vztahu ke druhé věřitelce, tyto dluhy trvají i nadále a z těchto dluhů jsou oba stále „společně povinní“. Jelikož tyto společné dluhy uhradil, vznikla mu pohledávka za druhou věřitelkou v rozsahu na ni připadající jedné poloviny takto vzniklých a zaplacených dluhů.
Ve vztahu k pohledávce čtvrtého věřitele dovolatel namítá, že jednak nebyla uplatněna v insolvenčním návrhu a insolvenční soud z ní při zjištění úpadku nevycházel, jednak mělo jít o pohledávku z titulu školného dle smlouvy o studiu ze dne 5. prosince 2008, kterou nezaplatil proto, že studium „na příslušné škole“ pro nemoc nenastoupil. Ohledně této pohledávky je vedeno soudní řízení a jde o pohledávku spornou.
K „důvodu úpadku“ poukazuje na skutečnost, že je vlastníkem nemovitostí v hodnotě asi 4,000.000,- Kč, pročež je „případná pohledávka velmi snadno realizovatelná“.
Konečně insolvenčnímu soudu vytýká, že nevyhověl jeho žádosti o odročení jednání a ve věci rozhodl v jeho nepřítomnosti.
Podle ustanovení §7 odst. 1 insolvenčního zákona pro insolvenční řízení a pro incidenční spory se použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání v této věci může být přípustné jen podle ustanovení §238a odst. 1 písm. a) o. s. ř., ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2011, sen. zn. 29 NSČR 12/2011, uveřejněné pod číslem 110/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 o. s. ř.), je pak možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady v procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130, a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. II. ÚS 372/06, jakož i důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení zásadně právně významným neshledal a dovolání dlužníka jako nepřípustné podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Již v usnesení ze dne 30. listopadu 2011, sen. zn. 29 NSČR 23/2011, uveřejněném pod číslem 43/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (odkazuje rovněž na závěry formulované v jeho usnesení ze dne 29. dubna 2010, sen. zn. 29 NSČR 30/2009, uveřejněném pod číslem 14/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), vysvětlil, že řízení o odvolání dlužníka proti rozhodnutí o úpadku není omezeno pravidly neúplné apelace plynoucími z ustanovení občanského soudního řádu (a to ani tehdy, bylo-li rozhodnutí o úpadku vydáno po jednání). S výjimkou omezení založených pro řízení o odvolání dlužníka proti rozhodnutí o úpadku úpravou obsaženou v §141 insolvenčního zákona se tak pro toto odvolací řízení přiměřeně uplatňují ustanovení občanského soudního řádu platná pro odvolání projednávaná a rozhodovaná v systému úplné apelace. Odvolací soud tudíž může přihlédnout v odvolacím řízení při posouzení, zda dlužník je v úpadku, také ke skutečnostem nebo důkazům (vztahujícím se k úpadku dlužníka), jež zde byly (a jako takové mohly být uplatněny) již před rozhodnutím o úpadku, avšak do té doby nevyšly v insolvenčním řízení najevo.
V usnesení ze dne 26. června 2012, sen. zn. 29 NSČR 42/2011, Nejvyšší soud dále vysvětlil, že založil-li dlužník procesní obranu proti věřitelskému insolvenčnímu návrhu na tvrzení, že pohledávka insolvenčního navrhovatele sice vznikla (a on ji neuhradil), avšak následně zanikla tím, že dlužník proti ní uplatnil k započtení vlastní pohledávku vůči insolvenčnímu navrhovateli, pak k tomu, aby insolvenční soud mohl insolvenčnímu navrhovateli upřít aktivní legitimaci k podání insolvenčního návrhu (a jen z tohoto důvodu takový návrh zamítnout), je nezbytné prokázat opodstatněnost dlužníkovy obrany (mít zánik pohledávky započtením za doložený). K tomu, že pohledávku insolvenčního navrhovatele přiznanou pravomocným soudním rozhodnutím nelze označit za spornou (za nedoloženou v intencích ustanovení §105 insolvenčního zákona), jen proto, že probíhá řízení o zrušení takového rozhodnutí, srov. mutatis mutandis usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Konečně závěr, podle něhož není-li dlužník schopen využít pohledávky, které má za svými dlužníky k úhradě svých závazků, nepřihlíží se při úvaze o tom, zda dlužník je ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona v úpadku ve formě platební neschopnosti, ani k výši těchto pohledávek, pak Nejvyšší soud formuloval v usnesení ze dne 2. prosince 2010, sen. zn. 29 NSČR 10/2009, uveřejněném pod číslem 80/2011, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. K (ne)využitelnosti jiného majetku dlužníka srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2011, sen. zn. 29 NSČR 36/2009.
O správnosti závěru odvolacího soudu, podle něhož insolvenční navrhovatel osvědčil, že dlužník je v úpadku ve formě platební neschopnosti [zejména pak, že dlužník má více (nejméně dva) věřitelů], nemá Nejvyšší soud důvod pochybovat.
Je tomu tak již proto, že dlužník ve skutkové rovině vymezoval pohledávku za druhou věřitelkou, již dle svého tvrzení započetl proti pohledávce této věřitelky, neurčitě. Ve vyjádření k insolvenčnímu návrhu ze dne 19. června 2011 (A-13) totiž tvrdil, že „uplatňuje vůči druhé věřitelce polovinu z částky 3,690.440,- Kč, tedy 1,845.220,- Kč za půjčky na koupi a rekonstrukci nemovitosti ve XY“, v odůvodnění odvolání (A-46) namítal, že za dobu trvání manželství se druhou věřitelkou „vznikla celá řada dluhů, které uhradil a jejichž poměrnou část ve výši 1,845.220,- Kč započetl proti její pohledávce ve výši 1,088.590,- Kč“ (dopisem ze dne 24. září 2009). Přitom nedostatky ve vylíčení skutkových okolností ohledně vzniku pohledávky dlužníka za druhou věřitelkou samy o sobě bránily přijmout závěr o zániku vzájemných pohledávek druhé věřitelky a dlužníka započtením.
Jde-li o pohledávku čtvrtého věřitele, dlužník (u jednání před odvolacím soudem dne 17. května 2012) připustil, že smlouvu o studiu podepsal, studium nezahájil a „nemůže se vyjádřit, zda se ke studiu zapsal či nikoli“, přičemž „podal žádost o obnovení studia po přerušení, a to elektronicky, nicméně žádost nebyla přijata s tím, že takovou žádost podat nelze“. Takové procesní stanovisko bez dalšího zjevně není způsobilé zpochybnit správnost závěru, který odvolací soud přijal s ohledem na obsah smlouvy o studiu ze dne 5. prosince 2008 (včetně ceníku studijních programů) a přihlášky pohledávky čtvrtého věřitele, a podle něhož tomuto věřiteli vůči dlužníku vznikla pohledávka ve výši 98.200,- Kč (95.200,- Kč školné za školní rok 2008-2009 a 3.000,- Kč za přerušení studia).
Ve vztahu k platební neschopnosti dlužníka přitom jednak nelze přehlédnout jeho stanovisko přednesené u odvolacího jednání dne 27. května 2012 (podle něhož „nemá na účtech žádné finanční prostředky, je však schopen své finanční závazky zapravit, neboť si je může vypůjčit“) a podání ze dne 22. července 2011 (dle kterého je část označených nemovitostí ve vlastnictví dlužníka zničena), jednak naplnění předpokladů plynoucích z ustanovení §3 odst. 2 písm. d) insolvenčního zákona.
Výhradou, podle níž se dlužník nemohl zúčastnit jednání soudu prvního stupně a soud jeho žádosti o odročení jednání nerespektoval a rozhodl v jeho nepřítomnosti, dovolatel ve skutečnosti uplatňuje zmatečnostní vadu řízení podle ustanovení §229 odst. 3 o. s. ř., která ale způsobilým dovolacím důvodem podle ustanovení §241a o. s. ř. není, když k jejímu prověření slouží žaloba pro zmatečnost (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. února 2013
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu