ECLI:CZ:NS:2013:3.TDO.1048.2013.1
sp. zn. 3 Tdo 1048/2013 -41
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. listopadu 2013 o dovolání podaném obv. Y. R. , a obv. V. K. , proti rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 9 To 153/2013 ze dne 6. června 2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 25 T 34/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se podaná dovolání odmítají .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 sp. zn. 25 T 34/2010 ze dne 5. listopadu 2012 byl obv. Y. R. pod bodem I. citovaného rozsudku uznán vinným přečinem vydírání podle §175 odst. 1 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník) dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §175 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a obv. V. K. pod bodem I. citovaného rozsudku uznán vinným přečinem vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §175 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, pod bodem II. citovaného rozsudku přečinem nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku, když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za výše uvedený přečin byl obv. Y. R. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 205 dnů a pro jeho výkon byl zařazen do věznice s dozorem, obv. V. K. byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 205 dnů a pro jeho výkon byl zařazen do věznice dozorem. Současně mu byl uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to samonabíjecí pistole přesně specifikované ve výroku napadeného rozsudku. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto o vznesených nárocích na náhradu škody.
Proti tomuto rozsudku podali oba obvinění (a příslušný státní zástupce) odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem sp. zn. 9 To 153/2013 ze dne 6. června 2013 tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 trestního řádu (dále jen tr. ř.) napadený rozsudek zrušil ohledně obou obviněných pouze ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obv. R. při nezměněném výroku o vině uložil trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s dozorem a obv. K. při nezměněném výroku o vině uložil trest odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců a pro jeho výkon jej zařadil do věznice s dozorem. Dále mu uložil trest vyhoštění na dobu sedmi let a trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to samonabíjecí pistole přesně specifikované ve výroku napadeného rozsudku. Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen. Podle §256 tr. ř. byla odvolání obou obviněných zamítnuta.
Proti tomuto rozsudku podali obvinění K. a R. dovolání, a to jako osoby oprávněné, včas, prostřednictvím svých obhájců a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.
Obviněný K. jako důvod tohoto svého mimořádného opravného prostředku označil ten, který je uveden v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že soudy chybně vyhodnotily dobu údajného spáchání trestné činnosti, což ve svých důsledcích vedlo k použití chybné právní úpravy, a to v neprospěch dovolatele, neboť bylo nesprávně použito ustanovení zákona s vyšší trestní sazbou. To proto, že z provedeného dokazování je dle dovolatele zřejmé, že k poslednímu kontaktu mezi ním a poškozeným D. došlo dne 27. 10. 2009 a sám poškozený D. ve své výpovědi uvedl, že platil tzv. kryšu neboli ochranu pravidelně až do konce roku 2009, byť následně v té samé výpovědi uvedený údaj koriguje s tím, že poslední platba měla proběhnout právě dne 27. 10. 2009. Nicméně je dle dovolatele zřejmé, že údajně spáchaná trestná činnost nemohla zasáhnout až do roku 2010, když schůzku dne 1. 3. 2010 inicioval sám poškozený, a to již pouze z podnětu orgánů činných v trestním řízení za účelem realizace zadržení dovolatele ze strany policie. Vyjádřil tak přesvědčení, že mělo být použito trestního zákona č. 140/1961 Sb. a měla být použita právní kvalifikace trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 trestního zákona s trestní sazbou trestu odnětí svobody až na tři léta. Soudy aplikovaný postup je podle něj v rozporu s §2 odst. 1 tr. zákoníku a s ohledem na uvedené nemůže obstát ani závěr o výši uloženého trestu. Dále vyjádřil přesvědčení, že v jeho případě nedošlo ani ke spolehlivému zjištění výše škody, kterážto nebyla v rámci provedeného dokazování vůbec ničím prokázána. Z provedeného dokazování vyplývá, že byl pouze nahodilým účastníkem vztahů, které existovaly mezi panem R. a údajnými poškozenými a nelze ani dokázat, že si mohl být vědom případné trestněprávní povahy těchto vztahů. V souladu s tím rozhodující soudy zcela rezignovaly v jeho případě na prokázání subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu vydírání, když nelze z ničeho dovodit, že by věděl, že jsou řidiči vydíráni a on sám z toho neměl žádný prospěch. Výše trestu je proto i v rozporu se zanedbatelnou mírou účasti dovolatele na údajném dlouholetém vydírání. Dále poukázal na skutečnost, že provedené trestní řízení trpí zásadními procesními vadami, když vůbec nebyl proveden výslech klíčového svědka N., aniž by z napadeného rozsudku vyplývalo, proč nebylo možno provedení výsledku tohoto svědka zajistit. Stejně tak před prvoinstančním soudem nebyly splněny podmínky pro čtení protokolu o výpovědi svědka S., když ani z jednoho rozsudku není zřejmé, že by soudy měly k dispozici vyjádření tohoto svědka, ze kterého by vyplývalo, že se k hlavnímu líčení odmítá dostavit. Prvoinstanční soud pak v rozporu s pokyny odvolacího soudu po zrušení prvního rozsudku z roku 2010 neprovedl další výslech svědka D., přestože sám prvoinstanční soud v původním rozsudku označil jeho výpověď jako nevěrohodnou a rozporuplnou. Následně pak odvolací soud v napadeném rozsudku opět zcela nepochopitelně a bez věrohodného zdůvodnění akceptoval nerespektování těchto předchozích pokynů i zcela odlišné hodnocení stávající důkazní situace oproti původnímu rozsudku. Proto závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud „podle §265k odst. 1 trestního řádu zrušil napadený pravomocný rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. června 2013, sp. zn. 9 To 153/2013, a to proto, že spočívá na nesprávném právním posouzení skutku podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a podle §265 l odst. 1 tr. řádu přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.“
Obviněný R. jako důvody dovolání označil ty, které jsou uvedeny v §265b odst. 1 písm. g), h) a l ) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že skutek, pro který byl uznán vinným, byl právně kvalifikován podle trestního zákoníku, účinného od 1. 1. 2010, přestože z provedených důkazů nevyplynuly žádné skutečnosti o páchání trestné činnosti po 31. 12. 2009 a „v rozporu s §55 odst. 2 tr. zák. (správně zřejmě tr. zákoníku) byl dovolateli uložen nepodmíněný trest odnětí svobody.“ Dále poukázal na skutečnost, že v rámci hlavního líčení došlo k zásadnímu porušení práva na spravedlivý proces, když ani jeden z klíčových svědků obžaloby, na jejichž výpovědích je odsuzující rozsudek postaven, nebyl soudem vyslechnut a dovolateli tak nebylo umožněno uplatnit řádně jeho právo na obhajobu, nemohl svědkům klást otázky, konfrontovat je s důkazy a zpochybnit jejich věrohodnost před senátem, který rozhodoval. Dále uvedl, že podle §55 odst. 2 tr. zák. za trestné činy, u nichž horní hranice trestní sazby nepřevyšuje pět let, lze uložit nepodmíněný trest odnětí svobody jen za podmínky, že by vzhledem k osobě pachatele uložení jiného trestu zjevně nevedlo k tomu, aby pachatel vedl řádný život. Poukázal tak na skutečnost, že nebyl nikdy trestán a jedná se tak v jeho případě o osobu bezúhonnou. Uvedl, že v České republice žije od roku 1999, má zde trvalé bydliště, podnikatelské aktivity, je otcem dvou nezletilých dcer, o které společně s jejich matkou pečuje a jejichž obživu zajišťuje. Dále chronologicky shrnul časovou osu trestné činnosti s tím, že se od doby spáchání trestného činu do vynesení odsuzujícího rozsudku téměř po dobu tří let opět žádné další trestné činnosti nedopustil, čímž podle něj dostatečně prokázal, že vede řádný život i bez uložení trestu. Soudy též nezohlednily nepřiměřenou délku trestního řízení. Vedle toho je popis skutku v ostrém rozporu s důkazy v řízení provedenými, čímž došlo k porušení práva na spravedlivý proces. Uvedl, že považuje za zjevné porušení zásady spravedlivého procesu postup soudu, který veškeré návrhy obhajoby na provedení důkazů, jimiž se obvinění hájili, zamítl a spokojil se po dvouletém soudním řízení v rozporu se zásadou ústnosti se čtením protokolů o výslechu svědků, aniž využil všech zákonných dostupných možností provedení těchto výslechů v rámci hlavního líčení. Dovolateli nebyla poskytnuta možnost svými dotazy na svědky S. a D. a konfrontací těchto svědků s dalšími důkazy zpochybnit věrohodnost těchto svědků a podpořit svou obhajobu. Došlo tak nejen k porušení Listiny základních práv a svobod, ale i Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a to konkrétně jejího čl. 6 odst. 1, který vyžaduje, aby stíhající orgány zpřístupnily obhajobě všechny relevantní důkazy, jež mají v držení a obžalovanému byla poskytnuta adekvátní a náležitá příležitost napadnout a zpochybnit svědka obžaloby, přičemž nápravu neprovedl v rámci řízení o opravném prostředku ani soud odvolací, jenž podané odvolání zamítl. Uzavřel tak, že Městský soud podané odvolání zamítl, ačkoli rozhodnutí soudu prvního stupně, proti němuž podané odvolání směřovalo, spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení, když skutek měl být kvalifikován dle trestního zákona účinného do 31. 12. 2009, jeho nové rozhodnutí o trestu spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení a dovolateli byl uložen trest, který zákon nepřipouští, když došlo k porušení ustanovení §55 odst. 2 tr. zák. a §39 odst. 1, 3 tr. zák., navíc napadené rozhodnutí bylo vydáno v trestním řízení, v němž bylo zásadním způsobem porušeno právo na spravedlivý proces, zásada ústnosti a zásada rovnosti zbraní, mj. i z důvodu zamítnutí návrhů obhajoby na doplnění dokazování. Závěrem svého dovolání proto navrhl, aby Nejvyšší soud „podle §265k odst. 1 tr. řádu, z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), h) a l ) tr. řádu zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2013, č. j. 9 To 153/2013 ve výroku o vině, trestu i náhradě škody i ve výroku o zamítnutí odvolání obž. R. dle §256 tr. ř., popsaném v čl. I, tohoto dovolání, neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení, byl jím uložen trest, který zákon nepřipouští a bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení a rozhodnutí bylo vydáno po dokazování provedeném v trestním řízení, v němž došlo k zásadnímu porušení práva na obhajobu a práva na spravedlivý proces, garantovaných čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a dále, aby dle §265 l odst. 1 tr. řádu přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.“ Dále vznesl ve smyslu §265o odst. 1 tr. ř. návrh na odklad jemu uloženého trestu odnětí svobody.
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce). V tomto svém vyjádření uvedl, že pokud dovolatel K. uvádí, že schůzku ze dne 1. 3. 2010 inicioval sám poškozený a je tak zřejmé, že k ukončení trestné činnosti došlo již před 1. 1. 2010, tedy za účinnosti starého trestního zákona, a že skutek proto neměl být kvalifikován podle nového trestního zákoníku, je nutné poukázat na skutečnost, že nalézací soud na str. 17 odůvodnění svého rozsudku zdůvodnil, proč považoval trestný čin za ukončený až v roce 2010 – že i tehdy trval požadavek obviněných na doplacení nezaplacených jízd. Odvolací soud se stejnou námitkou dovolatele vypořádal obdobně, jak je patrno na č. l. 10 a 11 odůvodnění jeho rozsudku. S tím, že pokud zde odvolací soud hovoří o dokonání skutku v roce 2010, jednalo se přesněji řečeno o dokončení pokračujícího trestného činu. K tomu poukázal na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 12. 1999, sp. zn. 2 To 122/99, publikované v Soudních rozhledech č. 3/1999 na str. 89, podle něhož k naplnění předmětné skutkové podstaty postačí, že pachatel při prvém dílčím útoku použitím násilí či pohrůžky bezprostředního násilí, či jiné těžké újmy, záměrně vzbudí v poškozeném obavu z jejich realizace v případě neuposlechnutí při následujících dílčích útocích. Za rozhodné proto považuje, že pohrůžky obviněných z předchozí doby, zejména ze dne 7. 9. 2009 trvaly i po 1. 1. 2010. Pak je zcela nerozhodné, kdo inicioval schůzku dne 1. 3. 2010 a právní kvalifikace skutku podle nového trestního zákoníku je tedy správná. Poukázal na skutečnost, že tento dovolatel dále v bodu II. dovolání činí řadu námitek proti skutkovým zjištěním učiněným soudy a nesouhlasí se zjištěnou výší způsobené škody a s tím, že by si byl vědom, že řidiči jsou vydíráni. Dovolatel však neuvedl, že by nesprávnou realizací důkazního řízení mělo za následek porušení základních postulátů spravedlivého procesu ve smyslu judikatury Ústavního soudu – viz např. nález ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04. Již tato okolnost je překážkou přezkoumávání napadených rozhodnutí z tohoto hlediska, jak je patrno z usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 1494/2011 ze dne 27. 1. 2012. Státní zástupce pak ve svém vyjádření nemůže měnit ani rozšiřovat rozsah dovolání obviněného - viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. 6 Tdo 251/2003. Proto jen pro úplnost odkázal na podrobný a přesvědčivý výpočet škody na str. 18 až 21 rozsudku nalézacího soudu, s nímž se odvolací soud na str. 11 svého rozsudku ztotožnil. K předmětné výši škody se navíc doznal i spoluobviněný R. Ohledně vědomosti obviněného K. o vydírání odkázal na jeho výroky vůči poškozenému ze dne 7. 9. 2009. Zvukový záznam z této schůzky vyhodnotil nalézací soud zcela přiléhavě na str. 13 až 15 svého rozsudku. Dovolatel dále nesouhlasí s výší uloženého trestu „z hlediska nesprávně aplikované trestní sazby“ a patrně také pro jeho nepřiměřenost, avšak k této námitce není dle státního zástupce možno se blíže vyjádřit, neboť dovolatel neuvedl, zda a jaké konkrétní hmotně právní ustanovení bylo uložením trestu porušeno. Ohledně samotné přiměřenosti trestu pak nelze užít žádný z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 tr. ř., jak je patrno z bohaté judikatury Nejvyššího soudu – viz zejména rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr. K části dovolání, ve které dovolatel K. namítá nesprávné provádění důkazů a nesouhlasí s tím, že nebyly provedeny důkazy jím navrhované, státní zástupce uvedl, že tak dovolatel činí bez zmínky o právu na spravedlivý proces a k tomu odkázal na shora uvedené důvody bránící tomu, aby se soud touto námitkou zabýval, nebo aby ji rozvinul státní zástupce. Proto opět jen pro úplnost poznamenal, že důvody neprovedení výslechu svědka N. v napadeném rozsudku uvedeny jsou, a to velmi podrobně ve druhém odstavci na str. 9 odůvodnění. Tyto důvody jsou věcné a přesvědčivé. Stejně přesvědčivě jsou zde uvedeny důvody pro neprovedení dalších dovolatelem zmíněných důkazů. V bodu III. dovolání dovolatel dle státního zástupce potvrdil, že svým dovoláním chtěl skutečně napadnout jak právní hodnocení, tak i skutková zjištění, přičemž státní zástupce vyjádřil přesvědčení, že k jeho zmínce o prokázání protiprávního postupu soudů se vyjádřit nemůže, neboť tato poznámka je příliš stručná, než aby bylo možno zjistit její obsah. Obecně však nespatřuje v této věci žádnou okolnost vylučující protiprávnost jednání dovolatele podle §28 až 32 tr. zákoníku.
Dovolatel R. napadá dle státního zástupce přiměřenost uloženého trestu, přičemž k tomu tedy státní zástupce opět odkázal na shora citované rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr., podle něhož taková námitka nemůže být dovolacím důvodem. Tento dovolatel dále uvádí, že popis skutku je „v ostrém rozporu s důkazy v řízení provedenými“, nic bližšího však k tomuto rozporu dle státního zástupce neuvádí. Co se týká námitky porušení zásad spravedlivého procesu tím, že soud zamítl návrhy obhajoby na provedení důkazů, když ke svědkovi N. uvedl, že „obhajoba nemá žádné informace o realizaci právní pomoci, o níž se v napadeném rozsudku soud zmiňuje“ a po svědkovi mělo být prý pátráno také v R. a ne jen v M., že poškození D. a S. měli být opětovně předvoláváni, státní zástupce konstatoval, že nesprávnou realizací důkazního řízení může dojít k porušení zásad spravedlivého procesu, jak je patrno např. z již citovaného nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04. V předmětné věci však neshledal ani opomenuté důkazy, ani důkazy použité v rozporu s procesními předpisy ani případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Jak již bylo uvedeno shora, soudy v odůvodnění svých rozhodnutí podrobně a věrohodně odůvodnily, proč návrhy obhajoby zamítly. Nalézací soud tak učinil od třetího odstavce na str. 21 do str. 24 svého rozsudku. Odvolací soud na str. 9 a zejména pak na str. 12 svého rozsudku. Za této situace, kdy soudy pečlivě posuzovaly každý návrh obhajoby a v pochybnostech vycházely z důkazů příznivějších obviněným, nelze v jejich postupu spatřovat prvek svévole. Blíže proto odkázal na citovaná odůvodnění, s nimiž se shodl. Porušení zásad spravedlivého procesu proto v posuzované věci neshledal. Pokud se tento dovolatel domáhal kvalifikace skutku podle trestního zákona platného před 1. 1. 2010, odkázal na již shora uvedené důvody, proč byla právní kvalifikace předmětného (jeho) jednání podle nového trestního zákoníku zvolena správně. Shrnul, že konkrétní důvody uvedené dovolateli dílem neodpovídají důvodům dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť dovolatelé v nich nenamítají nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Pokud namítají nepřiměřenost uloženého trestu, nemůže se jednat o důvod dovolání ani podle §265b odst. 1 tr. ř. Pokud namítají nesprávné právní posouzení skutku, jedná se o námitky zjevně neopodstatněné. Stejně tak jsou neopodstatněné jejich námitky proti porušení zásad spravedlivého procesu. Ze shora uvedených důvodů navrhl , aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Z hlediska ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze s poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
Co se tedy týká námitek dovolatele K., je k nim namístě uvést, že větší část z nich uplatnil na základě jiné verze skutkového děje, než ke kterému dospěly obecné soudy a teprve na základě takovéto jiné verze se domáhá odlišného hmotně právního posouzení svého (takto popsaného) jednání.
To platí zejména o námitce aplikace dřívější právní úpravy, absence subjektivní stránky jemu přisuzovaného trestného činu, jakož i absence spolehlivého zjištění výše vzniklé škody, které však tedy s jistou mírou tolerance lze podřadit pod deklarovaný dovolací důvod.
Obecné soudy vysvětlily, proč trestnou činnost posuzovaly podle nového trestního zákoníku, když považovaly trestný čin za dokonaný až v roce 2010, když i 1. 3. 2010 proběhla schůzka s poškozeným D., přičemž z výpovědi tohoto svědka vyplynulo, že sice tuto schůzku domluvil on, ovšem na základě telefonátu V. ze dne 22. 2. 2010, kdy se tento ptal, proč neplatí. Je tedy zřejmé, že pokud by dovolatelé na základě aktivity poškozeného D. nebyli zadrženi policií, pokračovali by dozajista dále v trestné činnosti, která však byla takto dokonána dne 1. 3. 2010. Proto soudy nepochybily, pokud na věc aplikovaly novou právní úpravu, tedy trestní zákoník č. 40/2009 Sb. Proto i námitka týkající se nesprávnosti výše jemu uloženého trestu (s ohledem na nižší trestní sazbu v rámci předchozí právní úpravy) nemůže obstát.
K námitce týkající se údajného nedostatečného zjištění výše škody nezbývá než uvést, že touto se již zabýval nejen soud prvního stupně, ale i soud odvolací a bylo by tak možno na jejich přesvědčivé zdůvodnění odkázat. Při tomto výpočtu vycházely z údajů pro dovolatele nejpříznivějších, majíce na zřeteli zásadu in dubio pro reo. Též není pravdou, že by z provedeného dokazování vyplynulo, že by dovolatel K. byl pouze „nahodilým účastníkem“ nějakých vztahů pana R. a nebyl si tak vědom trestně právního rozměru posuzované věci, a tedy nebyla u něj prokázána subjektivní stránka jemu přisuzovaného trestného činu. Na základě zvukového záznamu týkajícího se schůzky svědka D. s dovolateli dne 7. 9. 2009, dospěl soud k přesvědčivému závěru, že dovolatel K. měl zcela jasnou představu o tom, čeho se účastní, když i on sám se do předmětného rozhovoru aktivně zapojoval. Bylo takto nad veškerou pochybnost prokázáno, že se trestného činu oba dovolatelé dopustili ve spolupachatelství.
Co se týká námitky dovolatele, že nebyly v hlavním líčení provedeny výslechy klíčových svědků (v rozporu s pokyny odvolacího soudu), k této je třeba uvést, že jde principiálně o námitku procesní povahy, avšak přes uvedené ani jí nelze přiznat opodstatnění.
Je sice pravdou, že poškození D. a řidič autobusu S. nebyli vyslechnuti v rámci hlavního líčení, řidič autobusu N. pak nebyl vyslechnut vůbec. Co se týká řidiče autobusu A. N. je možné konstatovat, že soud provedl dostatečné kroky, k tomu, aby mohl být tento svědek vyslechnut. Opakovaně tohoto svědka předvolával, činil dotazy vůči cizinecké policii i Okresnímu soudu v Jindřichově Hradci (kde bylo proti němu vedeno trestní řízení), dokonce požádal o provedení jeho výslechu moldavský justiční orgán cestou mezinárodního orgánu, když ovšem ani tato žádost však nepřinesla žádný výsledek (č. l. 1229 a násl.); posléze však pečlivě zdůvodnil, že s ohledem na ostatní (ve věci provedené) důkazy a jejich věrohodnost lze věc spolehlivě rozhodnout i bez výslechu tohoto svědka. Pokud se tedy takovéto zdůvodnění nemožnosti výslechu svědka jevilo odvolacímu soudu jako dostatečné, dovolací soud může takovéto tvrzení jen potvrdit.
Poněkud odlišná situace je u svědků A. D. a G. S. Tito byli též několikrát k hlavnímu líčení předvoláváni (a to i prostřednictvím zmocněnce), o konání hlavního líčení se prokazatelně dozvěděli, avšak emailem (č. l. 1259 a násl.) soudu oznámili, že se soudního jednání nezúčastní a do České republiky nepřicestují, a to z obavy o svůj život. Tito svědci však byli vyslechnuti v předchozím řízení, a to jak formou neodkladného úkonu, tak způsobem, kdy se jejich výslechu mohli obvinění (jejich obhájci) účastnit a klást jim otázky a soud měl jejich výpovědi k dispozici, proto je v rámci hlavního líčení konaného dne 5. 11. 2012 (č. l. 1262 a násl.) přečetl podle ustanovení §211 odst. 2 písm. a), b) tr. ř. Podle tohoto ustanovení protokol o výpovědi spoluobžalovaného nebo svědka se přečte také tehdy, byl-li výslech proveden způsobem odpovídajícím ustanovení tohoto zákona a ad a) taková osoba zemřela nebo se stala nezvěstnou, pro dlouhodobý pobyt v cizině nedosažitelnou, nebo onemocněla chorobou, která natrvalo nebo po dohlednou dobu znemožňuje její výslech, nebo ad b) šlo o neodkladný nebo neopakovatelný úkon provedený podle §158a tr. ř. Dovolací soud považuje podmínky tohoto ustanovení s ohledem na již výše uvedené za splněné.
Nezbývá než konstatovat, že výpovědi obou dvou těchto svědků byly konzistentní, v podstatných věcech se navzájem doplňovaly a pokud mezi nimi byly nějaké drobné rozpory, soud vycházel z varianty pro dovolatele příznivější, když současně nelze ani jednoznačně odmítnout jejich tvrzení, že se jednání před soudem nehodlají (ani v budoucnu) zúčastnit z obav o svůj život.
Je tedy možno konstatovat, že neprovedením výslechů těchto svědků nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces (jak namítal zejména dovolatel R.), garantovaných dovolatelům Listinou základních práv a svobod a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod. Uvedené soud konstatuje i při tom, že nepřehlédl rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Tseber proti České republice ze dne 22. 11. 2012 č. 46203/08 a z něj vycházející nález Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 25/13 ze dne 9. října 2013. Situace v nyní posuzované věci je totiž od zmíněné věci, v níž rozhodoval Evropský soud pro lidská práva poněkud odlišná a obstojí i z pohledu rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Al-Khawaja a Tahery proti Spojenému království (rozsudek velkého senátu ze dne 15. 12. 2011 č. 26766/05 a č. 22228/06, §146-147), který stanovil tři kritéria pro posuzování námitek týkajících se nepřítomnosti svědka při jednání soudu. V první řadě je nutno konstatovat, že se nejednalo o výslech jediného svědka, který by byl klíčovým podkladem pro závěr o vině dovolatelů. V případě svědků D. a S. se jednalo o dvě navzájem se podporující svědecké výpovědi, v případě svědka N. dospěly soudy k názoru, že k závěru o vině dovolatelů lze bezpečně dospět i bez výslechu tohoto svědka. Dovolatelé jsou navíc usvědčováni i dalšími důkazy, a to zejména protokolem o sledování osob včetně pořízené fotodokumentace, pořízeného zvukového záznamu ze dne 7. 9. 2009, výpovědi svědkyně M. H. a dalších. Dále k výslechu označených svědků nepochybně nedošlo ze závažných (popsaných) důvodů a dále tyto výpovědi (před tváří soudu) nenavozují stav, kdy řízení jako celek lze považovat za nespravedlivé.
Nezbývá tak než uzavřít, že soudy provedly dokazování v takovém rozsahu a takovým způsobem, který jim v dané věci umožnil učinit bezpečný závěr o vině obou dovolatelů, a to za šetření všech jim (ústavně garantovaných) práv. Současně je namístě také vzít v úvahu, že pokud poškozený či svědek je vystaven vážným hrozbám ze strany pachatelů, a proto také má strach vypovídat přímo před soudem a z těchto důvodů svou účast před ním odmítá, nelze za těchto okolností (pokud jsou k dispozici jeho předchozí, v souladu se zákonem učiněné výpovědi) mít za to, že byly porušeny principy spravedlivého procesu, když takto právě pachatel k takovému stavu řízení výrazně přispěl či jej dokonce přivodil.
Co se týká dovolatele R., valná část jeho námitek uplatněných pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byla obsahově shodná s těmi, které uplatnil dovolatel K., proto lze odkázat na pasáže uvedené výše.
Je tedy namístě konstatovat, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům v předmětné věci přikročit i k závěrům právním s tím, že i tyto jsou v tomto směru přiléhavé a nepředstavují ani excesivní odklon od jejich výkladových zásad. Nejvyšší soud neshledal ve věci žádný, natož pak (tímto dovolatelem namítaný) extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé, který jediný by mohl v řízení o dovolání odůvodnit zásah do skutkových zjištění soudu prvého stupně a soudu odvolacího.
K námitce dovolatele, že soud porušil při ukládání trestu ustanovení §55 odst. 2 tr. zákoníku, lze uvést, že námitky proti uloženému trestu lze v rámci dovolacího řízení (kromě trestu svobody na doživotí) vznést toliko pod dvěma dovolacími důvody, a to jednak pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jednak pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) alinea druhá tr. ř., a to pouze s tím, že za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř, je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu. I kdyby výrokem o trestu byla porušena ustanovení §23 odst. 1 tr. zák. o účelu trestu a §31 odst. 1, odst. 2 tr. zák. o obecných zásadách pro ukládání trestu, nebo nebylo přihlédnuto k polehčujícím okolnostem zakotveným v ustanovení §33 tr. zák., není to dovolacím důvodem, pokud byl uložen přípustný druh trestu a pokud jeho výměra byla stanovena v rámci zákonné trestní sazby (viz rozhodnutí č. R 22/2003 Sb. rozh. tr.). Z výše uvedeného tedy vyplývá, že námitky tak, jak je koncipoval dovolatel, obsahově pod tento dovolací důvod obsahově nespadají, když dovolatel jejich prostřednictvím pouze polemizuje se způsobem, jakým soud odvolací hodnotil okolnosti opravňující uložení nepodmíněného trestu. Odvolací soud přitom pečlivě zdůvodnil, že vzhledem k rozsahu a vysoké společenské škodlivosti páchané trestné činnosti a ze způsobu, kterým byla tato trestná činnost páchána, by uložení trestu odnětí svobody s podmíněným odkladem nesplnilo účel trestu. A to vše i přitom, když zhodnotil délku trestního řízení (dovolatelem též namítanou), která však nebyla nijak nepřiměřeně dlouhou (a to i v souladu s konstantní judikaturou týkající se této otázky) a rozhodně nebyla způsobena průtahy na straně soudu, ale naopak snahou soudu předvolat a vyslechnout výše označené svědky.
Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (které jako dovolací důvod dovolatel ve svém podání také uplatnil) mohou být obsahem dovolání námitky, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Výše uvedené námitky však nespadají ani pod tento dovolací důvod, neboť dovolateli byl uložen trest podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, podle kterého kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až čtyři léta nebo peněžitým trestem. Dovolateli byl tedy ukládán trest v rámci zákonné sazby za trestný čin (přečin), kterým byl uznán vinným.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) §265b odst. 1 tr. ř. Předmětný dovolací důvod tak míří na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (prvá alternativa) nebo již v řízení, které předcházelo rozhodnutí o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku, byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů (druhá alternativa). Dovolatel tento dovolací důvod uplatnil s poukazem, že v řízení předcházejícím vydání napadeného rozsudku byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jak však bylo již uvedeno výše, dovolatelem v rámci tohoto důvodu uplatněným námitkám dovolací soud nepřiznal žádné opodstatnění, proto nemohlo dojít ani k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
Vzhledem ke skutečnosti, že dovolací soud dovolání obviněného R. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., nerozhodoval již o návrhu dovolatele na odklad jemu uloženého trestu odnětí svobody ve smyslu §265o odst. 1 tr. ř.
S poukazem na uvedené pak Nejvyššímu soudu nezbylo než obě podaná dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. listopadu 2013
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka