ECLI:CZ:NS:2013:3.TDO.1104.2013.1
sp. zn. 3 Tdo 1104/2013 -36
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. října 2013 o dovoláních podaných obviněnými V. M. B. , V. M. , a V. T. , proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích sp. zn. 13 To 94/2013 ze dne 12. 3. 2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 3 T 139/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se podaná dovolání odmítají .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích sp. zn. 3 T 139/2012 ze dne 7. 11. 2012 byl obviněný V. M. uznán vinným zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) trestního zákoníku (dále jen tr. zákoník) spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a obvinění V. T. a V. M. B. shodně zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedené zločiny byl každý z nich odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a každému z nich byl takto uložený trest podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř let. Obviněnému V. M. byl dále uložen trest propadnutí věci ve výroku citovaného rozsudku přesně specifikované.
V předmětné věci podali všichni obvinění (stejně jako příslušný státní zástupce) odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích usnesením sp. zn. 13 To 94/2013 ze dne 12. 3. 2013 tak, že je podle §256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) jako nedůvodná zamítl.
Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu podali obvinění M., T. i B. dovolání, a to jako osoby oprávněné, včas, prostřednictvím svých obhájců a za splnění i všech dalších, pro podání dovolání zákonem vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvody označil M., T. i B. shodně ty, které jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.
V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku obviněný V. M. uvedl, že z popisu skutku nevyplývá oprávněnost soudy zvolené jeho právní kvalifikace, čím měl konkrétně nutit poškozeného něco dělat, protože zmíněný nátlak není propojen s požadavky, aby něco konal. Soudy vyvodily nesprávné skutkové závěry, když nesprávně hodnotily ve věci provedené důkazy, kterými byla vyvrácena tvrzení poškozeného K. Nevzal v úvahu jeho lživé tvrzení, že s obviněnými musel sedět u stolu, nesměl se vzdálit ani telefonovat, když z jeho telefonního přístroje bylo v kritické době uskutečněno celkem 17 hovorů a odesláno sedm SMS zpráv a v té době poškozený hovořil telefonicky i se svědkem K., který tuto skutečnost potvrdil. Dovolatel dodal, že po poškozeném nic nepožadoval. Z výpisů uskutečněného telekomunikačního provozu, lze dovodit, že popis kritické situace poškozeným K. a svědkem K. neodpovídá realitě, když navíc uvedené výpisy byly obžalobou předloženy až v závěru hlavního líčení a obhajoba neměla dostatek prostoru si tyto výpisy dostatečně prostudovat a zaujmout k nim stanovisko i směrem k dalšímu případnému vedení dokazování. Zdůraznil, že jednání s poškozeným bylo vlastně obchodní schůzkou, v rámci které byl řešen obchodní spor vzniklý z podvodného jednání svědka K. za účasti poškozeného K., což soudy nevzaly v úvahu. Zmíněné obchodně právní záležitosti poškozený záměrně kriminalizoval v neprospěch dovolatele, aby se tak sám zbavil své odpovědnosti a po vzetí obviněných do vazby tak získal čas v rámci obchodně právního řízení. Uvedeným postupem tak soudy porušily Ústavu České republiky a „Úmluvou garantované právo na spravedlivý proces a tzv. rovnost zbraní a právo na obhajobu“. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil citované usnesení odvolacího soudu ve výroku o zamítnutí odvolání V. M. a dle §265 l odst. 1 tr. ř. mu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný V. T. v důvodech svého mimořádného opravného prostředku poukázal na osobu poškozeného a jeho kriminální jednání ve vztahu k němu, když se prokázalo, že poškozený je osobou s relativně pestrou kriminální minulostí. Připustil, že „přesvědčil“ (se spoluobviněnými) poškozeného k jízdě z P. do P., kam tento s nimi odjel nedobrovolně, stejně jako to, že s nimi v P. musel setrvat, avšak není pravdou, že by jej nutili podepsat směnku (ta neexistuje), že mu vyhrožovali smrtí a že byl omezen v pohybu a nesměl telefonovat (což je vyvráceno již zmíněnými záznamy o provozu telefonního přístroje poškozeného i výpovědí svědka K.). Poškozený byl pouze zadržován do požadovaného příchodu svědka K. Jiné násilí na osobě poškozeného prokázáno nebylo a intenzita popisovaného útoku tak byla velmi nízká. Soudy tak celou událost v rámci svých rozhodnutí zveličily a účelově fabulovaly pravděpodobné skutečnosti, které se buď nestaly nebo se staly jinak, než je ve výroku rozsudku soudu prvního stupně uvedeno. Ve věci provedených důkazů tak odpovídá právní kvalifikace jednání dovolatele jako trestný čin omezování osobní svobody podle §171 odst. 1 tr. zákoníku a tomu odpovídající výměra trestu. Proto také navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené (citované) usnesení odvolacího soudu „a potažmo i rozsudek Okresního soudu v Pardubicích dle §265 l tr. řádu a věc vrátil soudu I. stupně k novému projednání a rozhodnutí“.
Obviněný V. M. B. v důvodech svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že v kritické době šlo o jednání v rámci řešení obchodně právního sporu o Družstvo T. V. I., které se snažili na sebe nezákonně převést poškozený společně se svědkem K., kdy jimi vymyšlený příběh byl akceptován soudy. Přitom skutkový děj je soudy interpretován v rozporu s tvrzeními obviněných, ta jsou relativizována a rozpory zjištěné v rámci dokazování jsou hodnocen v neprospěch obviněných. Ti jsou bezúhonní na rozdíl od poškozeného, jako osoby s kriminální minulostí. Jedině prokazatelné je to, že obvinění „přesvědčili“ poškozeného, aby s nimi odjel z P. do P. To však pouze za účelem vyřešení zmíněného obchodně právního sporu, v jehož rámci si počínal poškozený protiprávně. Veškerá další tvrzení poškozeného neodpovídají ve věci učiněným skutkovým zjištěním (telefonní hovory poškozeného i jeho výpověď, stejně jako výpověď svědka K.). Dodal, že se tak ve skutečnosti nedělo nic, pouze se čekalo na příjezd svědka K., který se tomu bránil, a proto byl poškozený omezován na osobní svobodě, když tento stav si přivodil poškozený svým vlastním jednáním. Intenzita takového jednání však byla velmi nízká a nemohla tak vykázat takovou intenzitu, jak požaduje ustanovení §175 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, když chybí důkaz o užití násilí a pohrůžky násilí. Přitom zejména soud nalézací neprověřil obhajobou naznačené důkazy a prováděl nabízené důkazy selektivně a důkazní situaci tak vedl dle vlastní úvahy a volby. Nerespektoval tak zásadu presumpce neviny i zásadu in dubio pro reo, protože šlo o důkazní nouzi, kterou nelze přičítat na vrub obviněných. V konečném důsledku tak bylo porušeno právo dovolatele na spravedlivý proces. Dodal, že na základě ve věci učiněných skutkových zjištění mělo být jeho jednání právně posouzeno jako trestný čin omezování osobní svobody podle §171 odst. 1 tr. zákoníku a tomu odpovídající výměra trestu. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené (citované) usnesení odvolacího soudu „a potažmo i rozsudek Okresního soudu v Pardubicích dle §265 l tr. řádu a věc vrátil soudu I. stupně k novému projednání a rozhodnutí“.
K takto podaným dovoláním se písemně vyjádřil příslušný státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce) s tím, že dovolatelé V. M. B. a V. T. se sice domáhají použití právní kvalifikace předmětného skutku jako trestného činu omezování osobní svobody, avšak jejich námitky přitom nevycházejí z učiněných skutkových zjištění vymezených v tzv. skutkové větě a v odůvodnění samotných soudních rozhodnutí. Nabízejí přitom vlastní skutkovou verzi a je tak zřejmé, že jimi užité námitky primárně směřují do oblasti skutkových zjištění a formálně deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově neodpovídají. Na okraj dodal, že jejich (soudy popsané) jednání i tak samo o sobě naplnilo skutkovou podstatu trestného činu vydírání podle §175 tr. zákoníku, protože již v označené fázi pohrozili násilím a poškozeného nutili, aby něco konal. Za dané situace tak jimi nebyl relevantně uplatněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a není tak právně relevantně uplatněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. K dovolání podaném V. M. státní zástupce uvedl, že ten z valné části uplatnil námitky stejné jako ostatní dovolatelé. Za právně relevantní námitky v jeho případě lze považovat ty, které spočívají v tom, že popis skutku ve výroku o vině příslušných rozhodnutí neodpovídá zákonným znakům skutkové podstaty trestného činu vydírání podle §175 tr. zákoníku a v porušení zásady subsidiarity trestní represe. K prvé námitce potom uvedl, že trestný čin vydírání je dokonán již samotným násilným jednáním nebo jeho pohrůžkou. Přitom v tzv. skutkové větě je dostatečně popsáno ono násilí a pohrůžka násilím, když sám dovolatel užil výhrůžky zabitím zdůrazněné tím, že měl nůž v ruce, případně bitím poškozeného do hlavy s cílem přinutit poškozeného k zaplacení částky 700.000,- Kč (případně v tomto směru podepsat směnku), stejně jako jeho přinucení k jízdě z P. do P. K otázce porušení principu ultima ratio pak státní zástupce uvedl, že bez ohledu na to, jaké (peněžní) nároky měl V. T. vůči poškozenému, byl V. M. jím najat k vymáhání takového nároku pomocí (popsaných) kriminálních metod, přičemž takový způsob jednání se zcela vymyká zákonnému rámci do úvahy přicházejícího řešení, případně takto vzniklého stavu formou občanskoprávních vztahů. V jeho případě tak v této části dovolání byl dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněn zjevně neopodstatněně, a proto není dán ani důvod dovolání uplatněný podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. S ohledem na uvedené proto státní zástupce navrhl, aby dovolání podaná V. M. B. a V. T. Nejvyšší soud odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako ta, která byla podána z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř. a dovolání podané V. M., aby odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání je mimořádný opravný prostředek a jako takový ho lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v §265b tr. ř. Je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který je možno považovat za důvod dovolání uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze spolehlivě přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Předmětný dovolací důvod tak míří na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez jeho věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. V dané věci však o prvou alternativu tohoto dovolacího důvodu zjevně nejde, neboť soud druhého stupně konal odvolací řízení a o podaném opravném prostředku (odvolání) rozhodl usnesením, které přijal ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu věci. Současně se nejedná ani o druhou alternativu uvedeného dovolacího důvodu, neboť v takovém případě by v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí musel být dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., což znamená, že v posuzovaném případě by předcházející řízení muselo být zatíženo hmotně právními vadami, jež by svou povahou odpovídaly obsahu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na které dovolatelé ve svém mimořádném opravném prostředku odkazují a na které dovolací soud reaguje v další části tohoto svého rozhodnutí (uvedeno níže).
V dané věci totiž, z hlediska popisu napadeného skutku, který je obsažen v příslušném výroku rozhodnutí soudu prvního stupně dovolatelé shodně namítli, že se zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku spáchaného ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku nedopustili, když učiněná skutková zjištění takový závěr neumožňují, a to s tím, že soudy popsané jednání mělo být správně právně kvalifikováno nejvýše jako trestný čin omezování osobní svobody podle §171 odst. 1 tr. zákoníku a tomu odpovídající výměra trestu. Avšak oba soudy zejména i v důvodech přijatých rozhodnutí v dané věci přesvědčivě (a podrobně) vysvětlily, z jakých důkazů vycházely a k jakým právním závěrům na jejich podkladě dospěly. Je takto namístě poukázat na výpovědi poškozeného M. K. i svědků M. K., které jsou souladné a je tak nepochybně prokázáno, že poškozený byl nucen nedobrovolně s dovolateli odjet z P. do P., kde byl nucen setrvat v označené restauraci a bylo na něj působeno, aby zajistil příchod svědka K. Nelze přehlédnout ani nepochybný motiv jednání dovolatelů spočívající v nátlaku na poškozeného v souvislosti s jejich vzájemnou obchodní činností. Skutečnost, že poškozený si mohl vůči dovolatelům v tomto směru počínat nekorektně, na věci nic nemění, protože ti se mohli případně bránit jednáním v souladu s právem a nikoli způsobem, který zvolili, když ten již naplnil všechny znaky skutkové podstaty označeného zločinu, neboť je zřejmé, že dovolatelé nejenom omezili osobní svobodu poškozeného právě proto, aby na něj ve shora uvedeném smyslu také působili. Namítaná nedostatečná intenzita popsaného útoku tak ve smyslu již uvedeného neobstojí, stejně jako námitka porušení jejich ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces. Oba soudy také věrohodně vysvětlily, jaké důkazy ve věci provedly, včetně toho proč a jaké důkazy vykonat odmítly, když je namístě připomenout, že namítané telefonní odposlechy rozhodně nebyly ve věci vedeným důkazem jediným či klíčovým. Námitky dovolatelů V. M. B. a V. T. (z části i V. M.) tak ve svém celku nejsou způsobilé být dostatečným podkladem pro rozhodný úsudek spočívající v tom, že soudy zjevně pochybily (extrémně vybočily) při organizaci provádění dokazování a následném hodnocení důkazů. Učiněná skutková zjištění pak mají v provedených důkazech věcné i logické zakotvení a k závěru, že jsou s nimi naopak v extrémním nesouladu takto dospět nelze. Je tedy namístě uzavřít, že učiněná skutková zjištění co do svého druhu i rozsahu umožnila soudům v předmětné věci přikročit i k závěrům právním s tím, že i ty jsou v tomto směru přiléhavé a nepředstavují ani excesivní odklon od jejich výkladových zásad. Z uvedeného je potom zjevné, že námitky dovolatele z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. směřují pouze do oblasti učiněných skutkových zjištění a nelze tak mít v této souvislosti za důvodně uplatněný ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v některé z jeho alternativ. Pokud se týče dalších námitek V. M. tak za právně relevantní lze mít ty, které poukazují na zákonu neodpovídající popis skutku, který byl soudy právně kvalifikován jako trestný čin vydírání podle §175 tr. zákoníku a porušení principu ultima ratio. V tomto směru však z tzv. skutkové věty jasně plyne, že dovolatel užil vůči poškozenému zjevně násilí, které také bylo zřetelně popsáno, stejně jako cíl, jehož naplnění popsané násilí sledovalo. K porušení zásady subsidiarity trestní represe je namístě stručně zopakovat, že při vymáhání zmíněných nároků vůči poškozenému nepostupovali dovolatelé zákonným způsobem formou řešení takových sporů občanskoprávní příp. obchodně právní cestou, ale již přímým užitím kriminálních metod, a tedy již zmíněným užitím násilí nebo jeho zjevnou pohrůžkou. Tyto námitky vznesené V. M. jsou tak zjevně neopodstatněné z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto tak ani v tomto případě nelze mít za důvodně uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. října 2013
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka