ECLI:CZ:NS:2013:3.TDO.1138.2013.1
sp. zn. 3 Tdo 1138/2013 -26
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. října 2013 o dovolání podaném obviněným Z. K. , proti rozsudku Krajského soudu v Praze sp. zn. 11 To 87/2013 ze dne 21. 3. 2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 1 T 162/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Praha - západ sp. zn. 1 T 162/2012 ze dne 14. 1. 2013 byl dovolatel uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. a), c), d) trestního zákoníku (dále jen tr. zákoník), přečinem týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1 tr. zákoníku, trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1 trestního zákona účinného do 31. 12. 2009 a zvlášť závažným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedené trestné činy byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let a pro jeho výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu bylo uloženo ochranné léčení psychiatrické a sexuologické ústavní formou.
V předmětné věci podal obviněný Z. K. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem sp. zn. 11 To 87/2013 ze dne 21. 3. 2013 tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), c), d) trestního řádu (dále jen tr. ř.) napadený rozsudek zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu ve věci rozhodl tak, že Z. K. uznal vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. a), d) tr. zákoníku, když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený zločin jej odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let a pro jeho výkon jej zařadil do věznice s ostrahou. Dále mu uložil ochranné ústavní psychiatrické a sexuologické léčení a ve zbylé části podle §259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu I. stupně.
Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný Z. K. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, pro podání dovolání zákonem vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označil ten, který je uveden v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že nemá námitky proti rozhodnutí o jeho vině, ale má za to, že odvolací soud se měl zabývat pečlivěji úvahami o uložení trestu a zejména zjistit, zda předmětný trestný čin dovolatel nespáchal ve stavu zmenšené příčetnosti. Má za to, že se tak stalo a k této skutečnosti měly soudy při rozhodování o trestu přihlédnout i z hlediska ustanovení §40 tr. zákoníku. Proto navrhl, aby dovolací soud „napadený rozsudek Krajského soudu v Praze zrušil a přikázal mu, aby věc znovu projednal a rozhodl“.
K podanému dovolání obdržel Nejvyšší soud dne 23. 7. 2013 přípis Nejvyššího státního zastupitelství, z něhož plyne sdělení, že nevyužívá svého oprávnění podle §265h odst. 2 tr. ř. a k podanému dovolání se nebude věcně vyjadřovat s tím, že uděluje výslovný souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Na tomto místě je nutno připomenout, že dovolání je mimořádný opravný prostředek a jako takový ho lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který je možno považovat za důvod dovolání uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dovolání je tak určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání uvedeného v příslušné skutkové podstatě trestného činu, a to s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Námitky stran druhu a výměry uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v rámci dovolání jako mimořádného opravného prostředku úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu dovolání uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští nebo trest uložený ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudů spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kriterií uvedených §41 a §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu uvedeného v §265b tr. ř. (v judikatuře srov. zejména R 22/2003 SbRt.). Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí z hledisek již uvedených, je možno dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. právně relevantně uplatnit (pokud jde o výrok o trestu), jen jde-li o jiné vady příslušného rozhodnutí, záležející v porušení hmotného práva (a tedy nikoli otázky druhu a výměry trestu), jako je např. pochybení soudu v právním závěru, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu apod. V posuzované věci dovolatel nevznesl výhrady do oblasti viny, ale namítl, že trest mu měl být uložen s ohledem na to, že jednal v kritické době ve stavu zmenšené příčetnosti a této skutečnosti měl být také přiměřen jemu ukládaný trest. S odkazem na již uvedené, je namístě připomenout, že soudy se zabývaly i závěry znaleckých posudků z oboru lékařství, odvětví psychologie a psychiatrie vyhotovených ve vztahu k dovolateli a stejně tak se zabývaly i výpověďmi příslušných znalců, když uvedené skutečnosti také vzaly na vědomí i při rozhodování v rámci svých úvah o ukládání trestu.
S přihlédnutím ke skutečnostem již uvedeným je tak zřejmé, že dovolatel odvolacímu soudu fakticky nevytkl žádné hmotně právní pochybení, se kterým zákon spojuje uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uplatněné námitky svým obsahem přitom neodpovídají ani žádnému jinému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř., tedy ani důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., na jehož podkladě lze napadat výrok o trestu, avšak výlučně v zákonem přesně vymezených případech.
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. října 2013
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka