ECLI:CZ:NS:2013:3.TDO.134.2013.1
sp. zn. 3 Tdo 134/2013 -19
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. února 2013 o dovolání podaném E. M. , proti usnesení Krajského soudu v Plzni sp. zn. 9 To 409/2012 ze dne 20. 9. 20112, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 3 T 168/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Chebu sp. zn. 3 T 168/2011 ze dne 10. května 2012 byl dovolatel uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 trestního zákoníku (dále jen tr. zákoník), když příslušný skutkový děj je popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za výše uvedený přečin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti měsíců a pro jeho výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu dalšího obviněného.
O odvolání E. M. proti výše uvedenému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Plzni usnesením sp. zn. 9 To 409/2012 ze dne 20. září 2012 tak, že je podle §256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zamítl.
Proti citovanému usnesení odvolacího soudu podal E. M. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím své obhájkyně a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvody označil ty, které jsou uvedeny v §265b odst. 1 písm. g), h) a l ) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že soudy na jeho věc sice správně aplikovaly trestní zákoník a trestní řád, avšak nesprávně tyto právní předpisy vyložily, a to v otázce trestu, kdy on i nadále trvá na tom, že mu měl být uložen trest souhrnný, nikoli trest samostatný. S ohledem na výše uvedené proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) „usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 9. 2012, č. j. 9 To 409/2012-174 zrušil.“
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupkyně). V tomto svém vyjádření uvedla, že dovolání je třeba hodnotit jako zjevně neopodstatněné, neboť v posuzované trestní věci vztah souhrnnosti vzhledem k rozsudku Okresního soudu v Chebu z 21. 10. 2011, sp. zn. 3 T 120/2011, neexistoval. Dále uvedla, že jestliže časový pořádek tří trestných činů téhož pachatele je takový, že poslední z nich byl spáchán ještě předtím než buď za oba dřívější, anebo za některý z obou dřívějších, byl vyhlášen soudem prvního stupně odsuzující rozsudek, vyplývá z ustanovení §43 odst. 2 tr. zákoníku to, že přichází v úvahu uložení souhrnného trestu za všechny tři trestné činy, přičemž se zruší buď výrok o předchozím úhrnném trestu za první dva, anebo trest za ten z trestných činů, za který již byl souzen. Vzhledem k tomu, že hlavní podmínka pro úhrnný trest má korespondovat s hlavní podmínkou pro souhrnný trest, v obdobném případě lze stanovit podmínku pro úhrnný trest za tři trestné činy tak, že časově poslední z těchto trestných činů musí být spáchán ještě předtím, než za některý z obou dřívějších nebo za oba dřívější byl vyhlášen soudem prvního stupně odsuzující rozsudek. Je tedy souběh tří trestných činů dán tehdy, jestliže časově poslední z nich byl spáchán dříve, než za kterýkoliv z nich byl v prvním stupni vyhlášen odsuzující rozsudek. Při naznačeném časovém pořádku spáchání tří trestných činů může nastat ještě třetí eventualita, a to, že o každém trestném činu se koná řízení odděleně. V takovém případě se v řízení o trestném činu konaném jako druhém uloží souhrnný trest za první a druhý, spolu se zrušením výroku o trestu uloženém za první trestný čin, který byl souzen nejdříve, a v řízení o třetím trestném činu souzeném naposledy se uloží souhrnný trest za všechny tři trestné činy spolu se zrušením výroku o souhrnném trestu za první a druhý. Situace je tu v podstatě stejná, jako kdyby za ony dva dříve souzené trestné činy byl uložen úhrnný trest, a v řízení o posléze souzeném trestném činu se ukládal souhrnný trest za trestné činy první, druhý a třetí, spolu se zrušením výroku o úhrnném trestu za první a druhý. Jestliže časový pořádek spáchání tří trestných činů téhož pachatele je takový, že poslední z nich je spáchán až potom, co soudem prvního stupně byl vyhlášen odsuzující rozsudek buď za některý z dřívějších dvou, které byly oba spáchány před oním vyhlášením, nebo za oba dřívější, vyplývá z ustanovení §43 odst. 2 tr. zákoníku, že se trest za třetí trestný čin spáchaný až po vyhlášení odsuzujícího rozsudku soudem prvního stupně za některý z obou dřívějších, resp. za oba dřívější trestné činy uloží jako samostatný a že se tedy v řízení o tomto trestném činu neuloží trest souhrnný. Souběh dvou trestných činů je dán, jestliže mezi spácháním dřívějšího z nich a spácháním pozdějšího z nich nebyl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek ani za onen dřívější z nich, ani za nějaký jiný trestný čin. Z uvedeného je dle státní zástupkyně zřejmé, že úvahy odvolacího soudu o tom, že neměl být ukládán souhrnný trest, jsou správné. Vzhledem ke shora uvedenému navrhla, aby Nejvyšší soud takto podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze s poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. , který dovolatel též uplatnil, je dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) §265b odst. 1 tr. ř. Předmětný dovolací důvod tak míří na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (prvá alternativa) nebo již v řízení, které předcházelo rozhodnutí o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku, byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů (druhá alternativa). Dovolatel přitom neuvedl, kterou z těchto dvou alternativ měl při uplatnění tohoto dovolacího důvodu na mysli. O první alternativu tohoto dovolacího důvodu se však v posuzovaném případě zjevně nejedná, neboť Krajský soud v Plzni rozhodl o jeho odvolání ve veřejném zasedání konaném dne 20. 9. 2012, a druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu by pak v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo skutečně zatíženo vadami předpokládanými v dovolacích důvodech podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., na které dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku odkazuje.
Dovolání přitom obsahuje (vzhledem k uplatněným dovolacím důvodům) pouze jednu jedinou námitku spočívající v tom, že mu neměl být ukládán samostatný, nýbrž souhrnný trest. Taková námitka sice byla vznesena právně relevantně, je však zjevně neopodstatněnou. Nelze jí totiž přisvědčit, když je namístě také uvést, že se s ní již řádně zabýval odvolací soud. Ten (stejně jako soud prvního stupně) správně provedl důkaz nejen opisem z rejstříku trestů, ale i připojenými spisy, z nichž jednoznačně vyplynulo, že dovolatelovo odsouzení Okresním soudu v Chebu ze dne 21. 10. 2011 ve věci sp. zn. 3 T 120/2011 bylo odsouzením, při kterém byl již ukládán souhrnný trest, a to ve vztahu k předchozí trestné činnosti dovolatele ve věci téhož okresního soudu sp. zn. 5 T 130/2011, kde byl vyhlášen rozsudek 12. 10. 2011. Aby tedy byly splněny zákonné podmínky souběhu, musela by nyní posuzovaná trestná činnost být spáchána před 12. 10. 2011. K takovéto situaci ovšem nedošlo, neboť dovolatel nyní posuzovanou trestnou činnost páchal od 16. října do 19. října 2011 a podmínky pro uložení souhrnného trestu v nynější věci tak nebyly splněny.
K problematice ukládání souhrnného trestu lze odkázat i na Komentář k trestnímu zákoníku, podle kterého o souběh nejde, byl-li další trestný čin spáchán po vyhlášení odsuzujícího rozsudku (doručení trestního příkazu), byť před vyhlášením dalšího odsuzujícího rozsudku, kterým byl výrok o trestu uložený prvním odsuzujícím rozsudkem zrušen a uložen souhrnný trest. V takovém případě je třeba uložit za trestný čin spáchaný po vyhlášení prvního odsuzujícího rozsudku (doručení trestního příkazu) samostatný trest (srov. R 50/1978). Byl-li tedy pachateli uložen souhrnný trest podle §43 odst. 2 tr. zákoníku a později byl týž pachatel dalším rozsudkem uznán vinným trestným činem spáchaným po vyhlášení prvního rozsudku a před vyhlášením rozsudku, jímž mu byl uložen souhrnný trest, nejde v případě posledního odsouzení o souběh trestných činů, který je nutným předpokladem uložení souhrnného trestu, nýbrž o recidivu, takže je nutno uložit samostatný trest. Souběh by zde byl totiž jen v případě, kdyby již prvním odsuzujícím rozsudkem bylo možno pachateli uložit trest i za trestný čin, který vyšel najevo později (Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 599 s.).
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu nezbylo než dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, když shledal, že pro konání veřejného zasedání nebyly splněny podmínky.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. února 2013
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka