ECLI:CZ:NS:2013:3.TDO.1378.2013.1
sp. zn. 3 Tdo 1378/2013-15
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. prosince 2013 o dovolání, které podal obviněný M. B. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. 8 To 194/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 2 T 58/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. B. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 30. 4. 2013, sp. zn. 2 T 58/2013 , byl obviněný M. B. uznán vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se dle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že „ v době od měsíce března 2012 do měsíce února 2013 včetně v P., ani jinde záměrně ničím nepřispěl na výživu svých nezletilých dětí, ač mu tato povinnost plyne ze zákona o rodině a dle rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 21. 1. 2005 č.j. Nc 162/2003-108, který nabyl právní moci dne 23. 3. 2005, měl platit celkem 1 500,-- Kč. takže z tohoto titulu dluží k rukám matky dětí M. M. 18 000,-- Kč “.
Za to byl obviněný odsouzen podle §196 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 9 (devíti) měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Proti rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 30. 4. 2013, sp. zn. 2 T 58/2013, podal obviněný M. B. odvolání.
O odvolání rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. 8 To 194/2013 , a to tak, že odvolání obviněného M. B. podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. 8 To 194/2013, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 107 - 109), v rámci něhož uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, kdy na základě nesprávného hmotně právního posouzení soud dovodil nesprávné závěry o vině a trestu.
Obviněný namítl, že ve věci byla učiněna nesprávná skutková zjištění. Soud vycházel toliko z tvrzení svědkyně M. M., jeho bývalé manželky, kterážto nemůže vypovídat objektivně, nestranně a nezaujatě. Nebylo prokázáno, že by vyživovací povinnost neplnil již od rozvodu manželství, že by své nezletilé děti žádným způsobem nekontaktoval či o ně nejevil zájem. Soudy nepřihlédly k tomu, že se nacházel v hmotné nouzi a že s ohledem na svůj věk a zdravotní stav pro něho není jakékoliv pracovní místo vhodné, tedy se nezabývaly příčinami toho, proč byl vyškrtnut z evidence uchazečů o zaměstnání. Soudy se taktéž nijak nezabývaly tím, zda je fakticky schopen výživné platit, resp. opomněly, že je dlouhodobě bez příjmů. Obviněný popírá, že by výživné neplatil úmyslně, kdy soud ani nezjišťoval, zda měl vůbec reálnou možnost zaměstnání dostat. Shledává proto nenaplnění subjektivní stránky jemu za vinu kladeného přečinu. V kontextu všech výše uvedených okolností má za to, že rozhodnutí soudu prvého stupně je chybné, když soud prvého stupně opřel své rozhodnutí o výpověď jediné svědkyně, která ve vztahu k jeho osobě nevypovídala nezaujatě, přičemž odvolací soud tuto vadu nikterak nenapravil a v závěru svého rozhodnutí pouze přejal odůvodnění rozhodnutí soudu prvého stupně. Ve smyslu zásady subsidiarity trestní represe je navíc otázkou, zdali svědkyně M. M. neměla nejprve řešit celou věc v rámci exekučního řízení, když trestní represe přichází do úvahy až ve chvíli, kdy ostatní prostředky selhaly či jsou neúčinné.
Na základě výše uvedených námitek obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadené usnesení a jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí v jiném senátu téhož soudu.
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství České republiky , které jej obdrželo dne 6. 11. 2013. Dne 22. 11. 2013 bylo Nejvyššímu soudu doručeno vyjádření státní zástupkyně, kde bylo sděleno, že se k podanému dovolání obviněného M. B. nebude věcně vyjadřovat. Současně uvedla, že výslovně souhlasí s tím, aby ve věci bylo rozhodnuto za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. 8 To 194/2013, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným M. B. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tyto stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení . Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obviněného směřují právě do oblasti skutkových zjištění a důkazní situace. Obviněný soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (zejména výpovědi svědkyně M. M., své bývalé manželky, která není dle jeho názoru schopna vypovídat objektivně, nestranně a nezaujatě) a vadná skutková zjištění (zejména námitky stran toho, proč byl sankčně vyškrtnut z evidence uchazečů o zaměstnání na úřadu práce, resp. šetření jeho finanční situace, toho, zda je vůbec schopen si zaměstnání sehnat, dále zda děti kontaktoval a zda se o ně zajímal), když prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. že skutek nebyl provedenými důkazy prokázán, neboť závěr o vině je založen toliko na výpovědi jedné svědkyně) a nepřímo i vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy uvedl, že se nejednalo o úmyslné neplacení výživného, ale situace byla způsobena tím, že v důsledku špatného zdravotního stavu a věku není pro něho žádné pracovní místo vhodné, tedy, že se nacházel ve stavu hmotné nouze a výživné nebyl schopen platit).
Námitky obviněným takto vznesené jsou tak založeny na podkladě jeho vlastního hodnocení provedených důkazů, zejména výpovědi poškozené. Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad tedy obviněný vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů .
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný M. B. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, odst. 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval především z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
Nelze přehlédnout skutečnost, že obviněný většinu uvedených námitek uplatnil již v rámci své dosavadní argumentace včetně podaného řádného opravného prostředku. V posuzovaném případě se o žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Prostějově, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v Brně na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, rozhodně nejedná. Odvolací soud uvedl, že „ napadený rozsudek je výsledkem řízení, ve kterém bylo postupováno zcela v souladu s trestním řádem a nedošlo v něm k žádným procesním vadám, v důsledku kterých by bylo namístě jeho zrušení z důvodů uvedených v §258 odst. 1 písm. a) trestního řádu “ (str. 1 až 2 napadeného usnesení).
Namítá-li pak obviněný nenaplnění subjektivní stránky uvedeného přečinu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku, kterážto je v obecné rovině námitkou pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřaditelná, činí tak způsoben neregulérním, neboť námitka je podložena toliko skutkovými námitkami směřujícími k revizi skutkových zjištění a soudy provedených důkazů, což není v rámci dovolacího řízení přípustné. V otázce skutkových závěrů je totiž dovolací soud vázán skutkovými závěry učiněnými soudy nižších stupňů ve věci, zejména pak soudem nalézacím, kdy do těchto lze zasahovat toliko zcela výjimečně, a to pouze za situace naznačené výše, tedy, že to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, který však v projednávané věci dovodit nelze. Na existenci extrémního rozporu nicméně nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak svědkyně, se soudy přiklonily k verzi uvedené svědkyní, matkou jeho nezletilých dětí. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
K námitce, že věc měla být řešena nejprve v rámci exekučního řízení a trestní represe měla přijít do úvahy až ve chvíli, kdy ostatní prostředky selhaly či jsou neúčinné, Nejvyšší soud uvádí, že porušení principu subsidiarity trestní represe, resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio, nelze zpochybňovat, to však neznamená, že by bylo vyloučeno vyvození trestní odpovědnosti pachatele v případech společensky nebezpečných činů. Lze přitom konstatovat, že sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného obviněným, ještě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na citovanou zásadu, bez možnosti aplikace trestně právních institutů. Základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu v posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) poukazem na primární existenci institutů správního práva či jiných právních odvětví (občanského, obchodního práva), jimiž lze zajistit nápravu.
Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu není zatíženo vytýkanými vadami, což znamená, že dovolání obviněného nebylo možno přiznat jakékoli opodstatnění.
IV.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř. Jelikož dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl Nejvyšší soud v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. prosince 2013
Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata