ECLI:CZ:NS:2013:3.TDO.543.2013.1
sp. zn. 3 Tdo 543/2013 -44
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. srpna 2013 o dovoláních podaných obviněnými A. M. , nar., D. Z., nar. P. K., nar., proti usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 12 To 78/2012 ze dne 11. prosince 2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 63 T 4/2012, takto:
I. Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání D. Z. a A. M. odmítají .
II. Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání P. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 63 T 4/2012 ze dne 23. srpna 2012 byli obvinění A. M., D. Z. a P. K. pod bodem I. citovaného rozsudku uznáni vinnými zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 písm. a) trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. P. K. byl pod body I. a II. uznán vinným pokračujícím zvlášť závažným zločinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1, odst. 3 písm. c), písm. d) tr. zákoníku, když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za výše uvedený trestný čin byl A. M. a D. Z. (každý z nich) odsouzeni k trestu odnětí svobody v trvání pěti let a pro jeho výkon byli zařazeni do věznice s ostrahou. P. K. byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let a pro jeho výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.
O odvoláních obviněných M., Z. a K. rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze usnesením sp. zn. 12 To 78/2012 ze dne 11. prosince 2012 tak, že podaná odvolání jako nedůvodná podle §256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zamítl.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podali obvinění K., Z. a M. dovolání, a to jako osoby oprávněné, prostřednictvím svých obhájců, včas a za splnění všech zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.
Obviněný K. podal svůj mimořádný opravný prostředek s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že si je vědom toho, že v rámci podaného dovolání je možné na skutkový stav poukázat pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně posouzeny právně a vyjádřil přesvědčení, že tomu tak nebylo a právní kvalifikace není v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Podle jeho názoru měl být uznán nevinným, neboť se zvlášť závažného zločinu nedopustil ani jako jednotlivec ani jako člen organizované skupiny. Dle jeho názoru jsou skutková zjištění v extrémním nesouladu s právními závěry přijatými v napadeném rozhodnutí. Poukázal na skutečnost, že v jeho případě byly dány důvodné pochybnosti o naplnění subjektivní stránky označených trestných činů, a proto bylo nutno postupovat v souladu se zásadou in dubio pro reo a rozhodnout v jeho prospěch, tedy jej obžaloby zprostit. Dle jeho názoru z provedeného dokazování vyplynulo, že se neznal s odsouzeným M. a je tak nespravedlivě odsouzeným, když v této souvislosti poukázal na to, že soudy nebyli slyšeni jím navrhovaní svědci V. a B. Shrnul svou dosavadní obhajobu, že si pronajal předmětné nemovitosti, aby měl „střechu nad hlavou“, a pokud se kolem předmětných nemovitostí děly věci popsané v odsuzujícím rozsudku, pak se děly bez jeho vědomí. Též zopakoval, že nikdy nepopíral, že použil nepravý občanský průkaz při uzavírání nájemní smlouvy, avšak pouze za tím účelem, aby měl kde bydlet. V rozhodné době byl v existenční nouzi pod vlivem drog, žádná organizovaná skupina neexistovala. Z jeho faktického jednání je zřejmé, že on toliko uzavřel nájemní smlouvu s nepravým občanským průkazem, když tento byl požadován protistranou, on jej sám nenabízel, chybí tedy úmysl. Vyjádřil přesvědčení, že mu měl být ukládán trest pouze za toto jednání, a to při samé spodní hranici stanovené zákonem pro tento trestný čin. Závěrem svého podání proto navrhl, aby Nejvyšší soud „dle §265k trestního řádu usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 12 To 78/2012-3675 ze dne 11. prosince 2012 zrušil a přikázal mu, aby ve věci znovu jednal a rozhodl.“
Obviněná Z. uvedla jako důvod dovolání ten, který je uveden v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když v důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedla, že je namístě posoudit dvě skutečnosti, přičemž tou první je existence organizované skupiny, a to v rozsahu jejího právního, nikoli skutkového posouzení, druhou je pak otázka právní kvalifikace jejího jednání, když současně vyjádřila přesvědčení, že nebyla správně stanovena výše škody. Shrnula, v čem spočívá organizovaná skupina, přičemž zdůraznila, že aby někdo mohl být za člena organizované skupiny považován, musí být jednoznačně prokázáno, a to minimálně v úmyslu nepřímém, že mu bylo známo, jaký je cíl takovéto organizované skupiny. Zdůraznila, že nevěděla, ani vědět nemohla, že by koncovou realizací mělo být omezení vlastnictví poškozené a způsobení škody. Co se týká výše způsobené škody, k té uvedla, že v případě existence zástavního práva nedochází k právnímu vyjmutí vlastnictví z dispozice poškozeného, ale k jeho omezení co do výše zajišťované pohledávky. Škodou tedy dle jejího přesvědčení nemůže být vnímána hodnota zástavy či zajištění, ale pouze to, jaká škoda by realizací prodeje zástavy či zajištění poškozeným vznikla. Uvedla, že pokud by nemovitost byla vydražena i za polovinu její skutečné ceny, stále by byl poškozeným z podstaty zákonné realizace prodeje zástavy či zajištění vrácen rozdíl mezi vydraženou částkou a zajišťovanou pohledávkou, který by po odečtení hodnoty domu odpovídal způsobené škodě, což by bylo méně než 5.000.000,- Kč, a tedy by se jednalo o skutkovou podstatu téhož trestného činu, ale v rámci jiné právní kvalifikace s nepoměrně nižší trestní sazbou. S ohledem na výše uvedené proto navrhla, aby „Nejvyšší soud napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 12. 2012, č. j. 12 To 78/2012-3675, zrušil a přikázal odvolacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.“
Obviněný M. uplatnil ve svém dovolání ty dovolací důvody, které jsou uvedeny v §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že dle jeho názoru se „v žádném případě nemohlo jednat o dokonaný trestný čin, alespoň ne v celé výši škody, což ostatně připouští i odvolací soud, aniž by se tím hlouběji zaobíral, a výše škody ani zdaleka nedosahovala, resp. by nemohla dosahovat limitní hranice pět milionů korun.“ Dovolatel též zpochybnil existenci organizované skupiny, když podle jeho vyjádření za situace, kdy má soud pouze fragmenty z údajné skupiny, nemůže existenci takovéto skupiny mít bez pochybností za prokázanou. V další části dovolání se zabýval právní úpravou tzv. propadné zástavy, a to i z hlediska judikatury Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu. Z těchto skutečností a z výpovědi svědka B. podle jeho přesvědčení vyplývá, že se společnost Credit agency, s. r. o., na základě uzavřených smluv nestala vlastníkem předmětné nemovitosti a nelze tak brát v úvahu ohledně výše škody cenu nemovitosti bez dalších vlivů, které by se z této částky odečítaly. Dále předložil dovolacímu soudu svou verzi skutkového děje, podle které se mohl on sám stát obětí ne příliš sofistikovaného podvodu. Současně uvedl, že ani soud prvního stupně ani soud odvolací se nevypořádaly s objektivní stránkou trestného činu, kterého se měl dopustit, když zejména jeho údajné jednání nemohlo mít za následek takovou výši škody, jak je uvedeno shora. Zdůraznil, že oba soudy vykládaly pochybnosti naprosto v rozporu se základní zásadou trestního práva, tj. v neprospěch obviněného. Uzavřel tedy, že dle jeho názoru je rozhodnutí Vrchního soudu v Praze nepřezkoumatelné, a to vzhledem k chybnému hmotně právnímu posouzení, které je touto kauzou provázeno od samého počátku a i pro nedostatek odůvodnění, a to jak ve vztahu k aplikaci ustanovení kvalifikované skutkové podstaty, tak k rozdělení stadia trestné činnosti. Proto závěrem svého podání navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené rozhodnutí zrušil a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze věc znovu projednat.
K takto podaným dovoláním se písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce). V tomto svém vyjádření uvedl, že z obsahu všech tří dovolání je patrno především to, že dovolatelé v zásadě jen opakují svou obhajobu z předchozího řízení, kterou se v odůvodnění svých rozhodnutí již zabýval jak soud nalézací, tak i soud odvolací.
K dovolání obviněného K. uvedl, že formálně je založeno toliko na důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., aniž by dovolatel zmínil dovolací důvod podle písm. l ) shora citovaného ustanovení. Vrchní soud přitom pouze zamítl předchozí odvolání dovolatele a vlastní hmotně právní posouzení nečinil. Chybí tak odkaz na zákonné ustanovení, o které se dovolání opírá. To je sice vada obsahu dovolání podle §265f odst. 1 rt. ř., avšak z obsahu dovolání je dostatečně patrno, že dovolatel vztahuje důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. k rozsudku nalézacího Městského soudu v Praze a že usnesení Vrchního soudu v Praze patrně hodlal napadnout z důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. Zjištění skutečného obsahu dovolání je ztíženo jednak tím, že stejné argumenty se opakují na různých místech a jednak tím, že dovolatel ne zcela jasně rozlišuje mezi skutkovými zjištěními a hmotně právním posouzením. Navíc ve svém dovolání požaduje rovněž řešení otázky přiměřenosti trestu, aniž by k tomu některý z odvolacích důvodů uváděl. Námitky dovolatele lze rozdělit dle vyjádření státního zástupce přibližně do pěti skupin. Dovolatel uvádí v bodech II. a III. svého dovolání, že odvolací soud nezákonně zamítl jeho důvodné odvolání spočívající v tom, že existují důvodné pochybnosti týkající se naplnění subjektivní stránky trestného činu a že proto mělo být postupováno v souladu se zásadou in dubio pro reo a obviněný měl být obžaloby z podvodu zproštěn. Taktéž v bodu II. i III. (str. 3 a poté konec str. 5) dovolatel napadá i výrok o trestu s tím, že za použití nepravého občanského průkazu měl být uložen trest „na samé spodní hranici rozhodné sazby v mírnějším zařízení jeho výkonu“. Na počátku svého tvrzení stran bodu III. dovolatel uvádí, že si je vědom toho, že podle citovaného ustanovení nelze napadat učiněná skutková zjištění. Bez bližšího rozvedení k tomu dodal v podstatě jen to, že „skutek nespáchal“ a že proto měl být obžaloby zproštěn . Tamtéž však uvádí, že „činí předmětem svého dovolání též to, že skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí“ a zejména to, že „ došlo k extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními “. K tomu sděluje, že odsouzeného M. neznal, že dům si pronajal, jen aby měl střechu nad hlavou a že je-li verzí povícero, měl by soud volit tu pro obviněného nejpříznivější. Dále uvedl (str. 5 dovolání), že žádná (organizovaná) skupina neexistovala a to, že je něco logické, ještě neznamená, že je to správné, když neměl z činu žádný prospěch a že byl spoluobviněnými využit a zneužit. Konečně soudům vytýká, že nevyslechly svědkyni V. a nepřipustily konfrontaci obviněného s ní k objasnění motivace a skutečného bydlení obviněného a nesouhlasí i s tím, že obdobně nebyl vyslechnut jako svědek A. B. („S.“), k padělání občanského průkazu. S ne zcela jasným dovětkem „...jakož i dalších navrhovaných důkazů“. K této argumentaci dovolatele státní zástupce uvedl, že důvody takto uvedené pod body se týkají pouze učiněných skutkových zjištění a nikoliv hmotně právního posouzení věci, proto je nelze uplatnit jako důvod dovolání z hlediska rozhodování soudu nalézacího podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani za užití písm. l ) citovaného ustanovení, pokud se jedná o následné zamítnutí opravného prostředku soudem odvolacím. Dále poznamenal, že podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. by mohlo být důvodem dovolání pouze uložení nezákonného druhu trestu nebo překročení zákonem stanovené trestní sazby. To však dovolatel nenamítá a tento důvod ani neuvádí. Pokud poukazuje dovolatel na „extrémní nesoulad“, takový nesoulad by důvody dovolání podle písm. g) citovaného ustanovení v zásadě naplnit mohl. Dovolatel se zde však dle státního zástupce omezil jen na tvrzení tohoto nesouladu, aniž by konkrétními argumenty vysvětlil, v čem tento nesoulad spočívá. V podstatě zde uvádí vlastní skutkové závěry bez konkrétní a hlubší argumentace, o které skutkové závěry vlastně jde a kterého soudu a proč jsou v nesouladu a s kterými konkrétními důkazy – tedy, jakoby soud ani dokazování neprováděl. Pro obecnost těchto argumentů je obtížné až nemožné se k nim vyjádřit. Již tato absence konkrétně formulovaných námitek je překážkou přezkoumávání napadených rozhodnutí a jim předcházejících řízení z tohoto hlediska (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 1494/2011 ze dne 27. 1. 2012). Pokud nesouhlasí s neprovedením důkazů výpověďmi bývalé přítelkyně obviněného V. a „S.“, tedy R., který mu opatřil padělaný občanský průkaz, mohlo by se dle vyjádření státního zástupce jednat o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ovšem pouze pokud by při dokazování a hodnocení důkazů došlo k natolik výrazným vybočením, která by způsobila to, že nesprávná realizace důkazního řízení by měla za následek porušení základních zásad spravedlivého procesu ve smyslu nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04 ze dne 18. 11. 2004. Takovým vybočením by mohlo být nevyslechnutí obou uvedených svědků. Co se týče neprovedení výslechu svědkyně V., obhajoba u hlavního líčení trvala na výslechu této svědkyně, která měla potvrdit obhajobu dovolatele, že si pronájem předmětného domu sjednával nikoliv v rámci podvodného jednání všech obviněných, nýbrž pouze za účelem svého bydlení. Svědkyně byla k soudu předvolávána, ale nedostavila se. Nalézací soud ve druhém odstavci na str. 31 odůvodnění svého rozsudku vysvětlil, proč nakonec od výslechu této svědkyně upustil a s těmito důvody se ztotožnil i soud odvolací – skutkový děj byl dostatečně objasněn i bez této výpovědi. Státní zástupce v této souvislosti poznamenal, že si skutečně nelze představit, jaká výpověď této svědkyně by mohla soud přesvědčit o tom, že mnohonásobný nezaměstnaný recidivista, který je bez dokladů, bez pravidelného příjmu a který si navíc pravidelně kupuje pervitin, si během dvou měsíců postupně pronajme dva rodinné domy s nájmem vysoko převyšujícím jeho finanční možnosti, a to vše pouze za účelem řešení své bytové potřeby - svého bydlení s uvedenou svědkyní. Ještě spornější by byla hodnota výpovědi „S.“, tedy A. B., který by měl podle obhajoby potvrdit jen to, že ačkoliv byl dovolatelem žádán o opatření pravého občanského průkazu, dodal mu průkaz padělaný, když tento prvotní motiv dovolatele je dle státního zástupce pro předmětný skutek zcela bezvýznamný. Dle státního zástupce tak z ničeho neplyne, že by důkazy provedené nalézacím soudem byly provedeny procesně nepřípustným způsobem, že by byly nedůvodně opominuty, nebo že by mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními byl „extrémní rozpor“. Shrnul, že konkrétní důvody uvedené dovolatelem v zásadě neodpovídají důvodům dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť dovolatel nenamítá nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Dovolatel namísto toho namítá „extrémní nesoulad“ a tím patrně porušení základních postulátů spravedlivého procesu. K takovému porušení však v této věci nedošlo.
K dovolání obviněného M. státní zástupce uvedl, že také toto dovolání je podáno proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, jakožto soudu odvolacího. Formálně je založeno současně na důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. i podle písm. l ) shora citovaného ustanovení. Tak jako u obviněného K. se jedná jen o drobnou vadu obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., když z obsahu dovolání je dostatečně patrno, že dovolatel vztahuje důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. k rozsudku nalézacího Městského soudu v Praze a že usnesení Vrchního soudu v Praze patrně hodlal napadnout z důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. Námitky dovolatele lze dle vyjádření státního zástupce rozdělit přibližně do dvou skupin. Jednak dovolatel uvádí v bodě III. svého dovolání, že půjčka nebyla fingovaná a v bodě IV., že neexistovala žádná předchozí domluva obviněných a tedy ani organizovaná skupina. V bodě V. svého dovolání uvedl, že soud se nevypořádal s obhajobou obviněného a ten byl „...krácen i (na) svých ústavních právech na spravedlivý proces...“ (obdobně viz i bod III. předchozího odvolání). Dovolatel poukazuje na judikaturu Ústavního soudu s tím, že lze-li v trestní věci dospět na základě provedeného dokazování k několika co do pravděpodobnosti rovnocenným skutkovým verzím, měly soudy povinnost přiklonit se k verzi pro obviněného nejpříznivější. Má za to, že jeho odsouzení je postaveno jen na určité míře pravděpodobnosti. Dále uvedl v bodu III., IV. i V. podaného dovolání, že výše škody nemohla dosáhnout limitní hranice 5 mil. Kč. Podstatou jeho argumentace je tvrzení, že zajišťovací převod práva byl jen právní vadou váznoucí na předmětné nemovitosti a tato vada mohla být i podle výpovědi znalce oceněna hodnotou této vady. Proto se nemohlo jednat o útok na celou nemovitost – jisté je jen to, že nezjištěná osoba se obohatila na M. o částku 1.800.000 Kč a že výše škody nemohla dosáhnout 5 mil. Kč. Z části VI. dovolání lze vyrozumět, že právě v určení výše škody spatřuje dovolatel vadné hmotně právní posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K této argumentaci dovolatele se státní zástupce vyjádřil v tom směru, že důvody uvedené shora se týkají pouze učiněných skutkových zjištění a nikoliv hmotně právního posouzení věci. Námitky stran výše způsobené škody oproti tomu za hmotně právní státní zástupce považuje, a to bez ohledu na to, že v rozsudku nalézacího soudu je výše škody součástí popisu skutku. To proto, že dovolatel zde argumentuje občanským zákoníkem, tedy civilním hmotně právním předpisem, podle něhož by prý byla škodou nanejvýš jen hodnota zajištěné pohledávky ve výši 1.800.000 Kč. K tomu nutno dle státního zástupce dodat, že mezi občanským a trestním právem existuje rozdíl v náhledu na pojem „škody“. Trestní právo váže škodu na zavinění pachatele, kdežto občanské právo vychází z objektivního pojetí škody. Z občanského práva proto zpravidla nelze dovozovat vznik škody v trestním řízení. Poukázal tak na skutečnost, že například již v případě prosté krádeže vzniká trestně právní škoda již odnětím věci z dispozice vlastníka, aniž by se tím jakkoliv měnilo vlastnictví této věci podle občanského práva. Vyjádřil přesvědčení, že kdyby byly úvahy dovolatele dovedeny ad absurdum „...nebylo by možné nikdy naplnit skutkovou podstatu podvodu, šlo-li by o podvodný převod či dispozici s věcí nemovitou či movitou, neboť z občanskoprávního hlediska by šlo vždy o absolutně neplatné právní úkony“ (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1320/08 ze dne 20. 10. 2009). Pro vznik škody v předmětné věci tedy vůbec nebylo nutno zkoumat, kdy a na koho přešlo vlastnictví předmětné nemovitosti, jako to zpravidla nemusí být zkoumáno u jiné majetkové trestné činnosti. Podstatná je zde újma na straně vlastníka, tedy faktické omezení dispozice s jeho věcí, což je u věci nemovité vyznačení takového stavu v katastru nemovitostí, za něhož oprávněný vlastník ztratí možnost s věcí sám nakládat. Taková situace je zde zcela zjevná, pokud měl být rodinný dům poškozené předmětem dražby vyhlášené bez její vůle. Poškozená dům dražit ani prodat nechtěla. Úvahy o tom, jak by se pachatel trestného činu v budoucnu po provedení dražby finančně vyrovnal s poškozenou, jsou z tohoto pohledu absurdní – poškozený nemůže být nucen svůj majetek prodat, neboť by to bylo v rozporu s ústavně zaručenou ochranou vlastnictví (srov. čl. 11 Listiny základních práv a svobod vyhlášené pod č. 2/1993 Sb.). Dovolatelem požadovaný výpočet škody podle občanského zákoníku je z uvedených důvodů v této věci nepoužitelný a podle tohoto hmotně právního předpisu nebylo možno škodu v předmětné věci posuzovat. Přitom zjištění výše způsobené škody učiněné nalézacím soudem je správné.
K dovolání obviněné Z. uvedl, že dovolání je podáno proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, jakožto soudu odvolacího. Formálně je založeno toliko na důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, aniž by dovolatelka zmínila dovolací důvod podle písm. l ) shora citovaného ustanovení. Uvedl, že také ona v zásadě jen opakuje svou obhajobu z předchozího řízení, kterou se v odůvodnění svých rozhodnutí již zabýval jak soud nalézací, tak i soud odvolací, přičemž uplatnila toliko dvě námitky. Jednak uvedla (bod V. dovolání), že neznala cíl organizované skupiny, tedy to, že koncovou realizací má být omezení vlastnictví poškozené a způsobení škody. Neuvedla však, že by snad došlo k extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Dále potom shodně s výše uvedenou argumentací dovolatele M. namítla (bod VI. dovolání), že výše škody nedosahovala 5.000.000 Kč, neboť zajišťovacím převodem došlo jen k omezení vlastnického práva co do výše zajišťované pohledávky a že proto nemůže být škodou hodnota celé zástavy, ale jen škoda, která by vznikla realizací prodeje zástavy. K takovéto argumentaci dovolatelky státní zástupce uvedl, že důvody jí uvedené se týkají pouze učiněných skutkových zjištění a nikoliv hmotně právního posouzení věci, a proto je nelze uplatnit jako důvod dovolání na straně soudu nalézacího podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani za užití písm. l ) citovaného ustanovení, pokud se jedná o následné zamítnutí opravného prostředku soudem odvolacím. K námitce stran výše způsobené škody odkázal potom na již shora uvedenou argumentaci ve vztahu k dovolání podaného A. M. se závěrem, že takový požadavek je nedůvodný, neboť výpočet škody bez odkazu na užití občanského zákoníku byl správný. Ze shora uvedených důvodů proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. takto podaná dovolání odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněná. Z hlediska ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze s poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
V posuzované věci je tak v případě dovolatele K. zřejmé, že námitky tak, jak je tento koncipoval ve svém dovolání, nejsou způsobilé být právně relevantně uplatněny ani pod deklarovaným dovolacím důvodem, ani pod žádným z dalších, zákonem taxativně vymezených důvodů dovolání. To proto, že dovolatel jejich prostřednictvím pouze předkládá dovolacímu soudu vlastní verzi skutkového děje a nesouhlasí s rozsahem (nedostatečně) provedeného dokazování a se způsobem, jakým soudy jednotlivé (ve věci provedené) důkazy hodnotily. Soudy přitom (zejména) v odůvodnění svých (přijatých) rozhodnutí jasně a srozumitelně objasnily, z jakých důkazů vycházely a proč uznaly dovolatele vinným výše uvedenými trestnými činy. Vycházely tak především z výpovědí poškozené K. B., jejího manžela svědka K. a listinných důkazů. Byla tak spolehlivě vyvrácena jeho obhajoba, podle které si měl, jako několikrát odsouzený a právě propuštěný z výkonu trestu odnětí svobody, drogově závislý a podle svých vlastních slov v existenční nouzi a bez stálých finančních příjmů, pronajmout nemovitost s celkovými náklady v řádu desítek tisíc pouze za účelem vyřešení své bytové situace. Soudy také řádně zdůvodnily, proč nevyhověly jeho návrhu na výslech svědkyně V., když tato se k soudu opakovaně nedostavovala, stejně jako zdůvodnily, proč nevyslechly „S.“, přičemž samo tvrzení dovolatele, že měl po tomto svědkovi chtít „pravý“ občanský průkaz, přičemž tento mu obstaral falešný občanský průkaz na jméno J., je samo o sobě obhajobou přinejmenším podivnou, když dovolateli jako osobě plně způsobilé k právním úkonům musí být zřejmé, že soukromá fyzická osoba nemůže legálně opatřit pravý občanský průkaz, když k této správní činnosti jsou způsobilé toliko orgány obce v kompetenci příslušných zákonů.
Je tedy namístě uzavřít, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům v předmětné věci přikročit i k závěrům právním s tím, že i tyto jsou v tomto směru přiléhavé a nepředstavují ani excesivní odklon od jejich výkladových zásad. Nejvyšší soud neshledal ve věci žádný, natož pak (dovolatelem namítaný) extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé, který jediný by mohl v řízení o dovolání odůvodnit zásah do skutkových zjištění soudu prvého stupně a soudu odvolacího.
Námitky proti uloženému trestu lze v rámci dovolacího řízení (kromě trestu svobody na doživotí) vznést toliko pod dvěma dovolacími důvody, a to jednak pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jednak pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) alinea druhá tr. ř., a to pouze s tím, že za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu. I kdyby výrokem o trestu byla porušena ustanovení §23 odst. 1 tr. zák. o účelu trestu a §31 odst. 1, odst. 2 tr. zák. o obecných zásadách pro ukládání trestu, nebo nebylo přihlédnuto k polehčujícím okolnostem zakotveným v ustanovení §33 tr. zák., není to dovolacím důvodem, pokud byl uložen přípustný druh trestu a pokud jeho výměra byla stanovena v rámci zákonné trestní sazby (viz rozhodnutí č. R 22/2003 Sb. rozh. tr.). Zcela nekonkrétní námitka dovolatele, odvíjející se od jeho přesvědčení, že mu měl být trest ukládán toliko za trestný čin padělání a pozměnění veřejné listiny, není způsobilá s ohledem na výše uvedená kriteria založit dovolací přezkum.
Dovolání obviněného K. tak nezbylo dovolacímu soudu než odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako dovolání podané z jiného důvodu, než který je uveden v §265b tr. ř.
Též co se týká dovolatelky Z. nezbývá než konstatovat, že převážná část jejích námitek uplatněných pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. směřuje toliko proti skutkovým zjištěním, učiněným ve věci dosud činnými soudy. Zejména, co se týká účasti jednotlivých obviněných v organizované skupině, lze plně odkázat na zdůvodnění soudu prvního stupně, kdy tento uvedl, že předchozí vzájemná dohoda a koordinace v postupu jednotlivých obžalovaných vyplynula již ze samotného způsobu jejich jednání a vystupování, z návaznosti jednotlivých úkonů, jejichž logická posloupnost směřovala zcela jasně k předem stanovenému cíli a jednání jednotlivých obviněných známky organizovanosti a přípravy jednotlivých postupů jednoznačně vykazovalo.
Co se týká její námitky, že její jednání nebylo správně právně kvalifikováno v návaznosti na nesprávně určenou výši škody, lze tuto námitku (s jistou mírou tolerance) podřadit po deklarovaný dovolací důvod, současně se však jedná o námitku zjevně neopodstatněnou. To proto, že jak správně uvedly ve věci dosud činné soudy, výše škody se v trestním právu stanovuje dle §137 tr. zákoníku a vychází se přitom z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku v době a v místě činu, obvykle prodává. V nyní posuzovaném případě byla předmětem útoku nemovitost poškozené K. B., když v důsledku jednání obviněných došlo k uvedení v omyl katastrálního úřadu a na tomto základě byla předmětná nemovitost zapsána do vlastnictví Credit agency, s. r. o. Tímto jednáním byla nemovitost odejmuta z dispozice poškozené K. B., a tím došlo k dokonání trestného činu, když ke škodě poškozené došlo k obohacení firmy Credit agency, s. r. o. Poškozená o této skutečnosti neměla ponětí, když k popsanému zápisu do katastru nemovitostí došlo na základě řetězce podvodných jednání, na kterých participovali jednotliví obvinění. Jakoukoli právní relevanci pak postrádají námitky dovolatelky, že k nemovitosti bylo zřízeno zástavní právo a hodnota výše škody by tak měla být snížena minimálně o rozdíl mezi cenou vydražené nemovitosti a výší zástavního práva v hodnotě 1.800.000,- Kč. To proto, že i vznik zástavního práva byl výsledkem podvodného jednání, kterého se obvinění dopustili na úkor poškozené K. B. a v žádném případě se nedá mluvit o zákonné realizaci prodeje zástavy či jejího zajištění. Proto soudy nepochybily, pokud jako výši škody stanovily cenu předmětné nemovitosti. V naznačených souvislostech jsou pak již jakékoli další úvahy o případné mírnější právní kvalifikaci jednání dovolatelky bezpředmětné.
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněné.
Co se týká dovolání obviněného M. , nezbývá než souhlasit se státním zástupcem, že i zde většina námitek míří směrem k učiněným skutkovým zjištěním soudů a takovéto námitky nelze právně relevantně uplatnit pod deklarovaným dovolacím důvodem (jak již bylo vysvětleno výše). Za právně relevantně uplatněnou námitku tak lze opět považovat pouze tu, která se týká výše způsobené škody a s ní související námitku, že nedošlo k dokonání trestného činu (alespoň ne v celé výši namítané škody). Nezbývá než zopakovat, že mezi civilním a trestním právem skutečně existuje rozdíl v pojetí definice pojmu „škoda“. Trestný čin byl dokonán již okamžikem, kdy došlo k přepisu vlastnického práva v katastru nemovitostí a oprávněné majitelce tak byla znemožněna faktická dispozice s jejím majetkem. Případné vyrovnání po dražbě by mohlo ryze teoreticky mít význam pouze z hlediska otázky náhrady škody, avšak vzhledem ke skutečnosti, že (jak již bylo uvedeno výše) i zřízení zástavního práva bylo součásti trestného jednání obviněných, jedná se o úvahy čistě v teoretické rovině a úvahy z hlediska občanskoprávního posouzení věci tak nejsou namístě.
Jakékoli opodstatnění nelze přiznat ani námitce dovolatele spočívající v tom, že jeho jednání nemohlo mít za následek takovou výši škody, jak k ní dospěly soudy. Nezbývá než odkázat na skutkovou větu citovaného rozsudku soudu prvního stupně, kde je podíl dovolatele na trestné činnosti přesně popsán a též připomenout, že byl uznán zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, tedy trestným činem spáchaným v organizované skupině, kdy jednotliví členové mají mezi sebou rozděleny úkoly, přičemž však jejich jednání směřuje k jednotnému cíli, za který jsou potom i společně trestně odpovědní. Zde nelze ani opomenout, že role samotného dovolatele na celém trestném jednání byla velmi významná.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) §265b odst. 1 tr. ř. Předmětný dovolací důvod tak míří na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (prvá alternativa) nebo již v řízení, které předcházelo rozhodnutí o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku, byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů (druhá alternativa). Dovolatel výslovně neuvedl, ve které z jeho alternativ jej uplatňuje, avšak je zřejmé, že jej hodlal uplatnit v jeho druhé alternativě s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Vzhledem ke skutečnosti, že nedošlo k naplnění tohoto dovolacího důvodu, nemohlo dojít ani k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu nezbylo než i toto dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, když shledal, že pro konání veřejného zasedání nebyly splněny podmínky.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. srpna 2013
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka