ECLI:CZ:NS:2013:3.TDO.851.2013.1
sp. zn. 3 Tdo 851/2013-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. srpna 2013 o dovolání, které podal obviněný M. Š. , nar., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 5. 2013, sp. zn. 11 To 158/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 1 T 147/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. Š. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Praha - západ ze dne 11. 2. 2013, sp. zn. 1 T 147/2012 , byl obviněný M. Š. na skutkovém základě, že
„1)
dne 22. 10. 2011 někdy v přesně nezjištěné době do půlnoci v B. p. B., okr. M. B. ve V. ulici před domem čp., po vystoupení z taxíku řízeného R. K., napadl slovní výhrůžkou: „naval prachy!“ svého známého E. H., nar., jehož za účelem vrácení údajného dluhu vyhledal a vzápětí mu vrazil rukama do hrudníku tak silně, že ho povalil na zem a zde ho chytil rukou za mikinu pod krkem až mu tuto roztrhl a následně, přesto, že mu poškozený říkal, že žádné peníze nemá a chránil si z obavy před jeho opakovanými údery obličej rukama, tohoto prošacoval a ze zadní kapsy kalhot mu vzal peněženku, z níž mu odcizil finanční hotovost ve výši kolem 400,- Kč a poté prázdnou peněženku odhodil a z místa činu uvedeným taxíkem odjel,
2)
dne 9. 12. 2011 kolem 18:45 hod. v Č. Ú., okr. P. –z. v ulici N. D. čp. v úmyslu založit požár za pomoci přineseného hliníkového žebříku, vybaven kanystrem s nezjištěným typem automobilního benzínu navázaným na konopném laně, přelezl dvoumetrové betonové oplocení objektu k podnikání využívaného statku a poté takto vylezl ke 4. střešnímu oknu od štítu domu, toto otevřel a vnikl do půdního prostoru, kde na více místech rozlil přinesenou hořlavinu na zde umístěné nebo uskladněné věci a materiál a následným zapálením založil víceohniskový požár, který posléze postupně zachvátil celý rozsáhlý půdní a střešní prostor o plošné rozloze přes 130 m2, přičemž na stavební části objektu devastujícím účinkem intenzivního požáru způsobil škodu spolumajitelům nemovitosti R. K., nar., Mgr. M. K., nar., L. V., nar. a H. V., nar., nejméně ve výši 1.653.060,- Kč a další blíže nezjištěnou škodu na zde uložených nebo uskladněných věcech a materiálu ve výši nejméně 85.100,- Kč, přičemž k dalším škodám na objektu nejméně ve výši 10.184.940,- Kč nedošlo jen díky včasnému hasebnímu zákroku přivolané jednotky Hasičského záchranného sboru S. kraje, jímž byly tyto hodnoty zejména v přízemí objektu uchráněny,
3)
v době od 16. 4. 2011 až do svého zadržení dne 8. 2. 2012 ve svém bydlišti v M. p. B., okr. P. – z., D. ani jinde, ačkoli mu nic nebránilo obstarávat si řádný příjem finančních prostředků na své živobytí a závazky, se vyhýbal své zákonné povinnosti vyživovat své nezaopatřené děti, ač tak byl povinen činit měsíčně na základě pravomocného rozsudku Okresního soudu pro Prahu-západ sp. zn. Nc 95/2005 ze dne 9. 1. 2006 ve výši 4.000,- Kč na nezletilého O. Š., nar. a ve výši 3.000,- Kč na nezletilého J. Š., nar. do rukou jejich matky T. P., nar., bytem T., okr. S., vždy do 18. dne v měsíci předem, přičemž takto na výživném kromě dřívějších značných dluhů dluží dalších nejméně 70.000,- Kč,“
uznán vinným
ad. 1) zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/),
ad. 2) zločin obecného ohrožení podle §272 odst. 1 tr. zákoníku,
ad. 3) přečin zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 2 tr. zákoníku.
Za to byl podle §272 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věci - žebříku. Podle §70 odst. 5 tr. zákoníku se vlastníkem věci stal stát. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozenému L. V. škodu ve výši 500.000,- Kč a poškozenému R. K. škodu ve výši 826.530,- Kč.
O odvolání státního zástupce a obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 5. 2013, sp. zn. 11 To 158/2013 , tak, že z podnětu odvolání státního zástupce podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil výrok o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku uložil obviněnému úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon zařadil obviněného podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku obviněnému uložil trest propadnutí víceúčelového hliníkového žebříku. Podle §256 tr. ř. současně zamítl odvolání obviněného. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 9. 5. 2013 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný M. Š. dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť podle jeho názoru napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
V odůvodnění tohoto svého mimořádného opravného prostředku obviněný především namítl, že ve vztahu ke skutku popsanému v odsuzujícím rozsudku pod bodem 1) nebyly soudem správně právně posouzeny okolnosti zjištěného skutkového stavu. Z jeho výpovědi i z výpovědí svědků H. a K. totiž jednoznačně vyplynulo, že obviněný jednal v právním omylu, neboť v té době vycházel ze skutečnosti, že mu poškozený H. stále dluží peníze. Jeho jednání tak primárně směřovalo k zajištění vrácení zapůjčených peněz, a nikdy by k němu nepřistoupil, pokud by v té době již poškozený H. celý dluh řádně uhradil. Proto měl být ze strany soudů minimálně jako polehčující okolnost zohledněn fakt, že obviněný spáchal trestný čin v právním omylu ve smyslu §41 písm. h) tr. zákoníku. Obviněný dále nesouhlasí s právní kvalifikací skutku jako zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, když s ohledem na zjištěný skutkový stav by se mělo jednat o přečin vydírání podle §175 tr. zákoníku.
Proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený pravomocný rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 9. 5. 2013, sp. zn. 11 To 158/2013, a přikázal Krajskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, jemuž byl doručen dne 18. 6. 2013. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření nejprve popsal dosavadní průběh řízení a zrekapituloval námitky obviněného uvedené v dovolání. K námitkám uvedl, že obviněný dovoláním sice napadl celý výrok o vině a o trestu, jeho námitky se však týkaly pouze skutku popsaného pod bodem 1) výroku rozsudku Krajského soudu v Praze. Námitku obviněného, že jednal v právním omylu, považuje státní zástupce za zcela lichou. I pokud by byla domněnka obviněného správná a poškozený by mu nějaké peníze skutečně dlužil, zcela jistě by to obviněného neopravňovalo k tomu, aby svou pohledávku za poškozeným „vymáhal“ způsobem popsaným ve skutkové větě napadeného rozsudku. Úvahy obviněného o možnosti právní kvalifikace stíhaného skutku podle §175 tr. zákoníku jsou podle státního zástupce rovněž bezpředmětné, neboť z popisu skutku je zřejmé, že obviněný užil násilí vůči poškozenému v úmyslu zmocnit se cizí věci, přičemž použití násilí bezprostředně předcházelo zmocnění se peněz náležejících poškozenému. I pokud by měl obviněný za poškozeným jakoukoli pohledávku, skutečností zůstává, že finanční hotovost, kterou měl poškozený při sobě, náležela poškozenému a byla ve vztahu k obviněnému „věcí cizí“ ve smyslu §173 tr. zákoníku. K rozdílu mezi trestným činem loupeže a trestným činem vydírání státní zástupce odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 1981, sp. zn. 7 Tz 44/80.
S ohledem na uvedené státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného v neveřejném zasedání odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud učinil i případné jiné rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Obviněný M. Š. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , který obviněný v dovolání uplatnil, je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Po seznámení se s obsahem dovolání Nejvyšší soud konstatuje, že tomuto dovolacímu důvodu odpovídají jak námitky obviněného týkající se tvrzené existence právního omylu obviněného, resp. nesprávného posouzení právního omylu obviněného jakožto polehčující okolnosti podle §41 písm. h) tr. zákoníku, tak námitka proti právnímu posouzení skutku jakožto zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku namísto přečinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku.
Institut právního omylu je v trestním zákoníku upraven v §19, podle jehož odstavce prvního kdo při spáchání trestného činu neví, že jeho čin je protiprávní, nejedná zaviněně, nemohl-li se omylu vyvarovat. Podle odstavce druhého téhož ustanovení se omylu bylo možno vyvarovat, pokud povinnost seznámit se s příslušnou právní úpravou vyplývala pro pachatele ze zákona nebo jiného právního předpisu, úředního rozhodnutí nebo smlouvy, z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce, anebo mohl-li pachatel protiprávnost činu rozpoznat bez zřejmých obtíží.
Podle §41 písm. h) tr. zákoníku soud jako k polehčující okolnosti přihlédne zejména k tomu, že pachatel spáchal trestný čin v právním omylu, kterého se bylo možno vyvarovat.
Z konkrétní argumentace uplatněné obviněným v dovolání je patrné, že směřuje k okolnosti, zda obviněný v okamžiku útoku věděl, že peníze, které byly předmětem útoku, byly ve vztahu k obviněnému „věcí cizí“, nebo zda měl v té době obviněný mylnou představu o tom, že se jedná o jeho vlastní peníze. Jinými slovy obviněný v dovolání tvrdí, že nevěděl, že peníze, které poškozenému odcizil, jsou pro něj „věcí cizí“. Obviněný tedy namítá existenci právního omylu negativního o protiprávnosti činu pramenící z mimotrestních právních předpisů, kterých se trestní zákon nedovolává (odkazem či blanketem), tj. omylu o normativních znacích skutkové podstaty. Přitom obecně platí, že pro omyl o mimotrestních normách, jichž se trestní zákoník výše uvedeným způsobem nedovolává, obsahujících však normativní znaky skutkové podstaty, platí zásady posuzování negativního omylu skutkového (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C.H.Beck, 2012, str. 269) Pachatel jednající v negativním skutkovém omylu neví, že faktická okolnost, která podmiňuje trestnost jeho činu, tj. jako znak jeho skutkové podstaty základní, skutečně existuje, a tuto skutečnost nepředpokládá ani na úrovni laických představ (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C.H.Beck, 2012, str. 254).
V dané věci však obviněnému nelze přisvědčit, že by jednal v právním omylu. Jak totiž vyplývá z provedeného dokazování a na něj navazujících skutkových závěrů soudů, obviněný užil násilí proti poškozenému v úmyslu zmocnit se jeho peněžních prostředků, když současně o tom, že tyto peněžní prostředky náležejí poškozenému, věděl. Tento závěr lze především učinit z verbálního projevu obviněného na místě činu, kdy (jak vyplývá z výpovědi svědka R. K., str. 6 rozsudku prvostupňového soudu) obviněný na poškozeného řval: „ukaž peněženku, musíš mít peníze, máš důchod.“ Rovněž to plyne ze samotné výpovědi obviněného k jeho vztahu k poškozenému, kdy obviněný popsal, že poškozenému koncem března 2011 půjčil peníze, přičemž dluh mu měl poškozený splácet z příjmů z brigády a z důchodu. Obviněný tak fakticky rozlišoval mezi závazkem poškozeného vyplývajícího z uvedené půjčky a mezi peněžními prostředky tvořícími příjem poškozeného. Obviněný proto již od počátku útoku nepochybně věděl, že peněžní prostředky, které hodlá poškozenému odcizit, náležejí poškozenému a pocházejí z důchodu, který poškozený pobíral. Obviněný měl tedy minimálně laickou představu o tom, že předmětné peněžní prostředky nejsou v jeho vlastnictví, nýbrž jsou ve vztahu k němu „věcí cizí“. Na tom nemůže nic změnit ani pravděpodobná pohnutka obviněného spočívající v tom, že poškozený měl (podle mylné představy obviněného) vůči němu stále nesplacený dluh z dřívější půjčky, přičemž obviněný by případně s ohledem na výši odcizené peněžní částky poškozenému „odpustil“ či „započetl“ část dluhu.
Z uvedených důvodů dospěl Nejvyšší soud k závěru, že není namístě posoudit jednání obviněného jako jednání v právním omylu, a proto nelze tuto okolnost promítnout ani do úvah o naplnění subjektivní stránky uvedeného zločinu, ani jako okolnost polehčující podle §41 písm. h) tr. zákoníku při úvahách o trestu. Proto také není na místě uvažovat o trestní odpovědnosti obviněného za přečin vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, když obviněný si činem převáděl do své faktické moci vědomě věc cizí, nikoli věc vlastní (srov. přiměřeně zprávu trestního kolegia Nejvyššího soudu ČSSR z 11. 2. 1979, uveřejněnou pod číslem 1/1980 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. srpna 2013
Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata
Vypracoval:
JUDr. Pavel Šilhavecký