ECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.1022.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 1022/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. v právní věci žalobkyně M. B. , zastoupené JUDr. Danou Kořínkovou, Ph.D., LL.M., advokátkou se sídlem v Praze 8, Sokolovská 47/73, proti žalovanému CREDITOR, z. s. p. o. , se sídlem v Praze 3, Na Vápence 17/531, identifikační číslo osoby 72028505, zastoupenému Mgr. Pavlem Panoškou, advokátem se sídlem v Plzni, Na Roudné 18, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 6 C 605/2009, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. října 2012, č.j. 72 Co 130/2012-293, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému do tří dnů od právní moci tohoto usnesení na nákladech dovolacího řízení částku 3.388,- Kč k rukám Mgr. Pavla Panošky, advokáta se sídlem v Plzni, Na Roudné 18.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 20. října 2011, č.j. 6 C 605/2009-236, zastavil řízení ve věci o určení vlastnického práva (výrok I.), rozhodl o vrácení zaplaceného soudního poplatku žalobkyni (výrok II.) a současně rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. a IV.). Vycházel ze závěru, že žalobkyně se domáhá určení, že je vlastnicí v žalobě blíže specifikovaných nemovitostí, když podle ní je absolutně neplatná smlouva o zajišťovacím převodu vlastnického práva uzavřená dne 14. září 2009. Dovodil za použití ustanovení §106 odst. 1 o. s. ř., že žalovaný po právu namítl nedostatek pravomoci soudu, neboť účastníci řízení mezi sebou, v čl. X smlouvy o půjčce ze 14. září 2009 a v tomtéž článku smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva uzavřené účastníky téhož dne, sjednali srozumitelně a vážně rozhodčí doložku o tom, že veškeré majetkové spory mezi nimi budou rozhodovány v rozhodčím řízení vedeném před rozhodcem Mgr. A. J. V.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále jen odvolací soud) v záhlaví cit. usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o zastavení řízení, vrácení soudního poplatku a nákladech řízení vzniklých státu potvrdil (výrok I.), změnil jej ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky jen tak, že jejich výše činí 16.675,20 Kč (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky III. a IV.).
Odvolací soud se ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně, jež vycházejí ze správného závěru o skutkovém stavu věci. Z obsahu spisu vyplývá, že žalobkyně podpisem žádosti o poskytnutí půjčky ze dne 31. srpna 2009, jakož i při jednání konaném mezi účastníky dne 3. září 2009, opakovaně projevila vůči žalovanému zcela zřetelný záměr využít čerpané finanční prostředky výlučně pro účely svého zamýšleného podnikání, vstupovala tedy do uzavřeného smluvního vztahu se žalovaným v rámci naplňování svých údajných podnikatelských ambicí, které vůči žalovanému též prezentovala. Proto se nejedná o spotřebitelnou smlouvu ve smyslu ust. §52 odst. 1 obč. zák. a na daný případ tak nedopadá ani ust. §57 odst. 3 obč. zák., jímž žalobkyně odůvodnila své odstoupení od smluv o půjčce a o zajišťovacím převodu vlastnického práva (dále již „předmětných (hlavních) smluv“). Dále uvedl, že ze samostatné povahy rozhodčích smluv vyplývá, že námitky žalobkyně, vycházející z tvrzeného rozporu uzavřených smluv (o půjčce a zajištění) s dobrými mravy či z existence jejího omylu, závěr o neplatnosti sjednaných rozhodčích smluv odůvodnit nemohou. Po doplněném dokazování pak odvolací soud potvrdil i závěr soudu prvního stupně o neexistenci duševní poruchy žalobkyně, která by ji postihla v kritickém okamžiku, a jež by tak měla v souladu s §38 odst. 2 obč. zák. za následek neplatnost právních úkonů, které v této duševní poruše žalobkyně učinila. Z tohoto hlediska uzavřel ve shodě s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, že závěr o neplatnosti právního úkonu podle §38 odst. 2 obč. zák., vyžaduje bezpečné zjištění, že účastník právního úkon nedokáže posoudit následky svého jednání nebo své jednání ovládnout, přičemž je vyloučeno činit závěr o jednání o jednání v duševní poruše na základě pravděpodobnosti či za skutkových okolností, které i přes důkazní verifikaci soudu ve smyslu §132 o. s. ř. neumožňují učinit v uvedeném směru zcela jednoznačný závěr, na nějž by bylo lze ustanovení §38 odst. 2 obč. zák. aplikovat (srov. rozsudek ze dne 19. května 2011, sp. zn. 30 Cdo 5226/2009 a rozsudek ze dne 15. února 2012, sp. zn. 30 Cdo 1560/2011). Dle odvolacího soudu takovéto bezpečné zjištění, nezatížené pouze pravděpodobnostní úvahou, však z provedeného dokazování nevyplývá.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně (dále již „dovolatelka“), prostřednictvím své právní zástupkyně obsáhlé dovolání. Jeho přípustnost odvozuje z ustanovení §239 odst. 2 písm. a) o. s. ř. a dovolací důvody spatřuje v naplnění předpokladů ustanovení §241a odst. 2 písm. a) i b) o. s. ř. Dovolatelka namítá, že rozhodčí doložky jsou neplatné v důsledku neplatnosti předmětných (hlavních) smluv, v nichž jsou rozhodčí doložky obsažena, zejména z následujících důvodů: 1. Jsou uzavřeny v rozporu se zákonnými ustanoveními o spotřebitelských smlouvách. 2. Žalobkyně je uzavřela v omylu o jejich obsahu a významu, který u ní vyvolal žalovaný nesprávnou interpretací jejich obsahu. 3. Jsou v rozporu s dobrými mravy, neboť se jedná o smlouvy lichevní. 4. Žalobkyně je uzavřela v duševní poruše, v důsledku čehož nemohly být ani platně sjednány rozhodčí doložky. 5. Nebylo zjištěno, zda vůbec za žalovaného předmětné (hlavní) smlouvy podepsala osoba k tomu oprávněná. Nadto žalobkyně z opatrnosti dopisem ze dne 25. listopadu 2009 od předmětných (hlavních) smluv odstoupila. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření k dovolání žalobkyně uvedl, že pokud žalobkyně ve svém dovolání obsáhle interpretuje skutkové okolnosti předcházející uzavření předmětných (hlavních) smluv či okolnosti následující a na základě této subjektivní interpretace dovozuje jejich neplatnost, pak není taková argumentace ve sporu relevantní, když přímo nesouvisí s tvrzenou neplatností rozhodčí smlouvy. Dle žalovaného bylo v dosavadním průběhu řízení spolehlivě prokázáno, že obě předmětné (hlavní) smlouvy, včetně implementovaných rozhodčích smluv jsou platné a závazné pro účastníky sporu, že předmět sporu spadá do rozhodovací pravomoci rozhodce a že tedy námitka nedostatku rozhodovací pravomoci soudu byla žalovaným uplatněna řádně, včas a oprávněně. Navrhl odmítnutí dovolání.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části první Čl. II, bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. ledna 2013) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.), je ve smyslu ustanovení §239 odst. 2 písm. a) o. s. ř. přípustné, avšak není důvodné.
Dovolací soud shledal, že se odvolací soud se všemi dovolacími námitkami již řádně vypořádal, správně zjistil skutkový, který posoudil v souladu s právními předpisy a ustálenou judikaturou vyšších soudů, na kterou správně odkazuje, a že mu nelze v tomto směru nic vytknout.
Dovolací soud k námitkám dovolatelky dále konstatuje, že rozhodčí doložky v předmětných smlouvách o půjčce a o zajišťovacím převodu vlastnického práva jsou platné rovněž z důvodu, že byly sjednány v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, uveřejněném v časopise Soudní judikatura pod číslem 131/2011, str. 716, jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz. Ze zjištění odvolacího soudu totiž vyplývá, že příslušné rozhodčí smlouvy obsahují přímé určení rozhodce ad hoc Mgr. J. V., a odkazují na použití Řádu Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky, který je stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona (§19 odst. 1 zák. 301/1992 Sb., o Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky).
K posouzení charakteru předmětných (hlavních) smluv, zda je lze považovat za spotřebitelské, dovolací soud odkazuje na závěry komentářové literatury, podle které pro zjištění, zda jde o spotřebitele či nikoliv, není rozhodující pouze formální postavení, ale skutečný účel jednání. Spotřebitelem je v prvé řadě osoba, která jedná mimo profesní či obchodními aktivity. Spotřebitelem bude proto ten, kdo jedná za účelem osobní potřeby ve smyslu spotřeby, a to zejména své, ale nutně se to vztahuje i na spotřebu jiných osob, například jeho dětí, manžela, rodiny (ESD, C-269/95, ve věci Benincasa proti Dentalkit Srl , odst. 17). Sama skutečnost, že fyzická osoba není podnikatelem, ještě neznamená, že musí být chráněna jako spotřebitel. Na prvním místě je nutné zmínit neoprávněné podnikatele (podnikáním není jednorázový nákup předmětu za účelem jeho prodeje – §2 odst. 1, §3a obch. zák.). Přestože osoba nemá oprávnění k podnikatelské činnosti a není podnikatelem po formální stránce, materiální hledisko by zde mělo převážit. Rozhodující bude účel jednání. Pokud bude nést znaky podnikání, nemůže jít o spotřebitele. Je třeba přitom chránit dobrou víru druhé strany. Jestliže dodavatel jedná v dobré víře, že druhá strana není spotřebitel, např. s ohledem na použití obchodních listin, nemůže se tato osoba dovolávat toho, že měla postavení spotřebitele (ESD, C-464/01 , ve věci Johann Gruber proti Bay Wa AG ). Druhou situaci představuje jednání fyzické osoby, která ještě není podnikatelem, ale na podnikání se již připravuje. Soudní dvůr Evropské unie dovodil, že spotřebitelský charakter nemá nejenom jednání, které činí fyzická osoba nikoliv za účelem již provozovaného obchodu, ale i za účelem obchodu, který má začít provozovat teprve v budoucnu (ESD, C-269/95, ve věci Benincasa proti Dentalkit Srl ) [srov. Švestka., J., Spáčil, J., Škárová, M., Humlák, M, a kol. Občanský zákoník, Komentář I, II, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2009, str. 468 an]. V uvedeném smyslu odvolací soud správně zjistil, že účelem jednání žalobkyně bylo uzavřít předmětné (hlavní) smlouvy jako (budoucí) podnikatelka a námitky dovolatelky jsou v tomto směru neodůvodněné.
Dovolací soud dále zdůrazňuje, že podle ustanovení §2 odst. 4 zák. č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, není-li v rozhodčí smlouvě uvedeno jinak, vztahuje se jak na práva z právních vztahů přímo vznikající, tak i na otázku právní platnosti těchto právních vztahů, jakož i na práva s těmito právy související. Jak vyplývá ze skutkových zjištění odvolacího soudu, strany sporu totiž nezúžily rozsah posuzovaných rozhodčích doložek, pročež se tyto vztahují jak na práva z předmětných (hlavních) smluv přímo vznikající, tak i na otázku právní platnosti těchto smluv (platnosti odstoupení), jakož i na práva s těmito právy související (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2007, sp. zn. 29 Odo 1222/2005, uveřejněný pod číslem 27/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
K podmínkám řízení, jejichž absence má za následek zastavení řízení podle §104 odst. 1 o. s. ř., patří i nedostatek pravomoci soudu. Pravomoc soudu k projednání věci není dána jak tam, kde v případech stanovených zákonem nepatří určitá věc do pravomoci soudu dříve, než skončí řízení u jiného orgánu, tak i v případech, kdy věc má být podle smlouvy účastníků projednána v řízení před rozhodcem za podmínek stanovených v §106 odst. 1 o. s. ř. Ustanovení §106 odst. 1 o. s. ř. se od obecné úpravy nedostatku podmínek řízení obsažené v §104 o. s. ř. odchyluje zásadně jen v tom, že soud tuto překážku postupu řízení nezkoumá z úřední povinnosti, nýbrž jen na základě včasné námitky žalovaného, kterou ji řádně uplatnil.
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že usnesení odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správné. Protože nebylo zjištěno, že by usnesení odvolacího soudu bylo postiženo některou z vad uvedených v ustanoveních §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a), b) a §229 odst. 3 o. s. ř., a protože zjištěna nebyla ani jiná vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení §243b odst. 2 o. s. ř. části věty před středníkem zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věty první o. s. ř. ve spojení s §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaný má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z mimosmluvní odměny za zastupování advokátem za jeden úkon právní pomoci (vyjádření k dovolání) v částce 2.500,- Kč [viz. nález Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, a např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 30 Cdo 576/2013, ustanovení §1 odst. 2, §2, §6 odst. 1, §7 bod 5., §8 odst. 1, §9 odst. 3 písm. a), §11 odst. 1 písm. k) a vyhlášky č. 177/1996 Sb.] a náhrada hotových výdajů podle ust. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v částce 300,- Kč, vše navýšeno o 21 % DPH (tj. o částku 588,- Kč) podle §137 odst. 3 a §47 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 3.388,- Kč je žalobkyně povinna zaplatit žalovanému k rukám jeho advokáta, který žalovaného v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. srpna 2013
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu