ECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.1288.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 1288/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Simona, ve věci žalobkyně Ph.Dr. H. P. , zastoupené JUDr. Janou Kašpárkovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Horní lán 1328/6, proti žalované České republice – Ministerstvu kultury , se sídlem v Praze 1, Maltézské nám. 1, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 304/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2012, č. j. 29 Co 21/2012 - 95, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 120.000,- Kč, jíž se žalobkyně domáhala jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou postupem státních orgánů při vyřizování její žádosti o poskytnutí informací podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím.
Žalobkyně se žalobou ze dne 27. 9. 2009 domáhala odškodnění nemajetkové újmy, jež měla spočívat „ve snížení její důvěry v kvalitu práce správních orgánů jako orgánů veřejné moci a ve ztrátě naděje, že stát je schopen zajistit své fungování v kvalitě odpovídající potřebám a nárokům demokratické společnosti“, což se odrazilo „v racionální a emocionální složce osobnosti účastníka (jako zklamání, rozhořčení deziluze, hněv, vztek, apod.)“. K nemajetkové újmě žalobkyně mělo dojít v důsledku 3 pochybení orgánů státu. Za prvé se žalobkyně domáhala odškodnění nemajetkové újmy ve výši 10.000,- Kč, která jí měla být způsobena nezákonným rozhodnutím Ministerstva kultury zde dne 11. 4. 2008, neboť dané rozhodnutí bylo zrušeno rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2009. Za druhé se žalobkyně domáhala odškodnění ve výši 100.000,- Kč za průtahy v řízení o její žádosti, neboť Krajský úřad Olomouckého kraje ve svém druhém rozhodnutí ze dne 3. 8. 2009 záměrně a schválně odmítl respektovat závazný právní názor odvolacího orgánu, a za třetí žalobkyně požadovala odškodnění ve výši 10.000,- Kč, neboť Ministerstvo kultury nevydalo své druhé rozhodnutí v zákonné lhůtě.
Soud prvního stupně vyšel z následujícího skutkového stavu věci. Žádostí ze dne 19. 3. 2008, opravenou dne 25. 3. 2008, požádala žalobkyně Krajský úřad Olomouckého kraje o poskytnutí informace zasláním rozhodnutí, včetně podkladových vyjádření odborné organizace státní památkové péče, vydaných dle zák. č. 20/1987 Sb., týkajících se národní kulturní památky státního zámku V. L. Odbor kultury a památkové péče Krajského úřadu Olomouckého kraje žádosti rozhodnutím ze dne 31. 3. 2008 nevyhověl, neboť žadatelka nebyla účastnicí správního řízení a poskytnutí informace brání ust. §38 zák. č. 500/2004 Sb. Odvolání žalobkyně bylo rozhodnutím Ministerstva kultury ze dne 11. 4. 2008 zamítnuto, uvedené rozhodnutí však bylo zrušeno rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2009. Ministerstvo kultury rozhodnutím ze dne 10. 7. 2009 zrušilo rozhodnutí Krajského úřadu Olomouckého kraje, ten však v novém rozhodnutí ze dne 3. 8. 2009 žádosti žalobkyně opět nevyhověl se stejným odůvodněním. Odvolání žalobkyně ze dne 3. 8. 2009 bylo předloženo Ministerstvu kultury dne 7. 8. 2009, které dne 14. 9. 2009 rozhodlo tak, že opět zrušilo rozhodnutí Krajského úřadu Olomouckého kraje a připomnělo mu závazný právní názor vyjádřený v rozsudku Městského soudu v Praze.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že rozhodnutí Ministerstva kultury ze dne 11. 4. 2008 nelze považovat za nezákonné rozhodnutí s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2004, sp. zn. 25 Cdo 593/2003, zatímco druhá dvě pochybení představují nesprávný úřední postup ve smyslu ust. §13 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „OdpŠk“). Řízení bylo nadbytečně prodlouženo vydáním druhého rozhodnutí Krajského úřadu Olomouckého kraje ze dne 3. 8. 2009, které jen opakovalo důvody pro neposkytnutí informace, jejichž nesprávnost byla v řízení konstatována, a k překročení zákonné patnáctidenní lhůty pro vydání rozhodnutí o odvolání taktéž došlo. V posuzovaném řízení nelze uplatnit skutkovou domněnku nemajetkové újmy vznikající v důsledku nepřiměřeně dlouhého řízení, a žalobkyní popsané skutečnosti, že se nenaplnilo její důvodné očekávání ve fungování státu, což se odrazilo v racionální a emocionální složce její osobnosti, ke vzniku nemajetkové újmy nestačí. Požadovaná informace neměla pro žalobkyni podstatný význam, a proto lze těžko dovodit vznik jakékoliv morální újmy žalobkyně.
Odvolací soud se zcela ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, na něž pro stručnost odkázal.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jež však Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz čl. II., bod 7 zák. č. 404/2012 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.
Dle dovolatelky spočívá rozhodnutí odvolacího soudu na nesprávném právním posouzení dvou otázek, a to na otázce nezákonného rozhodnutí za situace, kdy rozhodnutí bylo jako nezákonné zrušeno a řízení po jeho zrušení pokračovalo dále, a na otázce existence nemajetkové újmy za situace, kdy prokazatelně došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení/v průtazích v řízení. Ve vztahu k první otázce dovolatelka uvedla, že rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2004, sp. zn. 25 Cdo 593/2003, na daný případ aplikovat nelze, ve vztahu k druhé otázce pak měl odvolací soud vyjít z judikatorně dovozené vyvratitelné domněnky, že nepřiměřená délka řízení znamená pro stěžovatele morální újmu, neboť v řízení k vyvrácení této domněnky nedošlo. Odvolacímu soudu pak dovolatelka vytkla nedostatek řádného a logického odůvodnění a skutečnost, že odvolací soud ignoroval skutečnosti uvedené žalobkyní v odvolání. Dovolatelka navrhla rozsudky soudů obou stupňů zrušit a věc vrátit k dalšímu projednávání.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že pokládá napadený rozsudek za správný, a namítla zneužití výkonu práva ze strany žalobkyně, neboť ta soustavně a dlouhodobě zneužívá práva na svobodný přístup k informacím a podává šikanózní návrhy na náhradu nemajetkové újmy.
Přestože dovolatelka uvádí, že napadá rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu, z obsahu dovolání se podává, že brojí toliko proti potvrzujícímu výroku odvolacího soudu ve věci samé.
P řípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o více nárocích, je třeba posoudit u každého nároku zvlášť a bez ohledu na to, zda byly uplatněny a bylo o nich rozhodnuto v jednom řízení jedním rozsudkem, což se projevuje mimo jiné ve zkoumání hodnotové hranice peněžitého plnění omezující přípustnost dovolání podle §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Podle §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. dovolání není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč a v obchodních věcech 100.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V posuzované věci se žalobkyně domáhala odškodnění ve výši 10.000,- Kč z titulu nezákonného rozhodnutí, 10.000,- Kč z titulu nevydání rozhodnutí o odvolání v zákonné lhůtě, a 100.000,- Kč z titulu průtahu v řízení spočívajícího v tom, že Krajský úřad Olomouckého kraje ve svém druhém rozhodnutí odmítl respektovat závazný právní názor odvolacího orgánu. Jelikož první dva nároky nepředstavují peněžité plnění převyšující 50.000,- Kč, není dovolání v této části objektivně přípustné, a proto se dovolací soud ani nezabýval první dovolatelkou položenou otázkou.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přičemž o situaci předvídanou v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde, tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.)
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu je pak možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. a §241a odst. 3 o. s. ř. dovolací soud v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.). Dovolatelkou tvrzená vada řízení (nedostatek řádného a logického odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu) proto sama o sobě přípustnost dovolání založit nemůže.
V otázce existence nemajetkové újmy nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., neboť zcela odpovídá judikatuře i Stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod R 58/2011 (dále jen „Stanovisko). V části III. Stanoviska Nejvyšší soud uvedl, že je třeba rozlišovat neboli vymezit pojmový rozdíl, mezi nepřiměřenou délkou řízení a tzv. průtahy v řízení, neboť se jedná o dvě samostatné skutečnosti, které mohou mít vzájemnou souvislost, ale také nemusí. Je tedy třeba odlišovat nesprávný úřední postup spočívající v celkové nepřiměřené délce řízení od jiného nesprávného úředního postupu ve smyslu §13 odst. 1 věty první či druhé OdpŠk. Při posuzování žalobního nároku je pak třeba dodržovat doktrínu indentity žalobního skutku. Je pouze na žalobci, jakým způsobem skutek na počátku řízení vymezí a charakterizuje. Z obsahu žaloby vyplývá, že průtahy v řízení, jež žalobkyně ohodnotila částkou 100.000,- Kč, měly spočívat v tom, že Krajský úřad Olomouckého kraje ve svém druhém rozhodnutí záměrně a schválně odmítl respektovat závazný právní názor odvolacího orgánu, při předběžném projednání věci u žalované daný nesprávný úřední postup žalobkyně vymezila jako „průtahy v řízení způsobené „schválnostmi“ správního orgánu za účelem cíleného oddalování mého práva na konkrétní informace“. Z uvedeného je zřejmé, že žalobkyně po skutkové stránce nevymezila svůj nárok tak, aby jej bylo možno po právní stránce hodnotit jako odškodnění za celkovou nepřiměřenou délku řízení, ale toliko jako nárok za nesprávný úřední postup spočívající v nerespektování závazného právního názoru orgánu vyššího stupně. Celkové délky řízení se žalobkyně dovolávala až ve svém odvolání, žádná změna žaloby však v tomto ohledu navrhována ani připuštěna nebyla.
V části V. Stanoviska rovněž Nejvyšší soud vysvětlil, že zatímco v případě nároku odvozeného z nepřiměřené délky řízení lze vyjít z vyvratitelné domněnky, že nepřiměřená délka řízení znamená pro stěžovatele morální újmu spočívající v nejistotě ohledně výsledku dlouhotrvajícího řízení, spojuje-li poškozený újmu s jiným pochybením orgánu státu či spojuje-li újmu s jiným následkem, uplatní se plně procesní povinnosti a břemena včetně důkazního (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2555/2010. Rozhodnutí v tomto usnesení citovaná jsou dostupná na www.nsoud.cz.). V posuzované věci přitom žalobkyně spojovala svoji újmu s jiným nesprávným úředním postupem než s nepřiměřenou délkou řízení, a rovněž ji po obsahové stránce vymezovala jinak, než jako nejistotu ohledně výsledku řízení. V takovém případě se plně uplatní procesní povinnost žalobkyně tvrzenou újmu prokázat. Vzhledem k tomu, že se žalobkyně k jednání u soudu prvního stupně nedostavila, přestože byla řádně předvolána, a o odročení jednání z důležitého důvodu nepožádala, nemohla být ani poučena ve smyslu §118a odst. 1 o. s. ř. Skutečnost, zda šlo ze strany žalobkyně o šikanózní výkon práva či nikoliv, by musela být posouzena soudy nižších stupňů v nalézacím řízení, nikoli až v řízení dovolacím.
Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházel dovolací soud z toho, že žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo, a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 21. srpna 2013
JUDr. František I š t v á n e k
předseda senátu