ECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.1368.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 1368/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, PhD., a JUDr. Pavla Vrchy, v právní věci žalobkyně M. V., zastoupené Mgr. Jiřím Gregůrkem, advokátem se sídlem v Berouně, Husovo náměstí 82/10, proti žalovaným 1) MEDA spol. s r.o., se sídlem v Praze 5, Erbenova 17, IČO 45806080, zastoupené JUDr. Taťánou Kafkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Široká 6, a 2) Nemocnici Na Bulovce, se sídlem v Praze 8, Budínova 2, IČO 00064211, zastoupené JUDr. Janem Machem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 28, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 C 149/2005, o dovolání druhé žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. října 2012, č.j. 1 Co 161/2012-262, ve znění opravného usnesení ze dne 3. prosince 2012, č.j. 1 Co 161/2012-282, takto:
I. Dovolání druhé žalované se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. ledna 2012, č.j. 32 C 149/2005-208, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 24. dubna 2012, č.j. 32 C 149/2005-243, výrokem I. uložil druhé žalované zaslat žalobkyni písemnou omluvu ve znění: „Vážená paní V., upřímně se omlouváme za těžké poškození zdraví a následnou smrt vaší dcery M. S., k níž došlo v důsledku zanedbání předepsané péče ze strany našeho zdravotnického zařízení“. Výrokem II. uložil druhé žalované zaplatit žalobkyni částku 300.000,- Kč jako náhradu nemajetkové újmy podle ustanovení §13 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Výrokem III. zamítl žalobu co do částky 2.100.000,- Kč ve vztahu k druhé žalované, výrokem IV. zamítl žalobu, pokud první žalovaná měla plnit ve výrocích I. a II. společně a nerozdílně s druhou žalovanou, výroky V. až VII. rozhodl o náhradě nákladů řízení a o úhradě soudního poplatku a výrokem VIII. zamítl žalobu, aby první žalovaná zaslala žalobkyni písemnou omluvu ve znění uvedeném ve výroku. Rozhodl tak poté, co jeho předchozí rozsudek ze dne 18. ledna 2010, č.j. 32 C 149/2005-124, kterým žalobu v celém rozsahu zamítl, byl zrušen usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 30. srpna 2011, č.j. 1 Co 124/2011-182.
K odvolání všech účastníků Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 2. října 2012, č.j. 1 Co 161/2012-262, ve znění opravného usnesení ze dne 3. prosince 2012, č.j. 1 Co 161/2012-282, výrokem I. změnil rozsudek soudu prvního stupně, ve znění rozsudku ze dne 24. 4. 2012, č.j. 32 C 149/2005-243, ve vztahu k druhé žalované ve výroku I. tak, že se zamítá žaloba, aby znění omluvy obsahovalo text: „upřímně“ a „a následnou smrt“; jinak jej ve vztahu k oběma žalovaným ve věci samé ve výrocích I., II., III., IV. a VIII. a ve výroku VII. o soudním poplatku potvrdil. Výrokem II. změnil výrok IV. rozsudku soudu prvního stupně ohledně nákladů řízení mezi žalobkyní a první žalovanou. Výroky III., IV. a V. rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů mezi všemi účastnicemi.
S odkazem na ustanovení §11násl. obč. zák. vyšel odvolací soud ze zjištění, že žalobkyně spatřuje neoprávněný zásah do osobnostních práv v nedostatečné zdravotní péči v souvislosti s porodem její dcery M. dne 14. listopadu 2001, v jejímž důsledku došlo u ní k těžké újmě na zdraví a následné smrti nezletilé dne 25. června 2003. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně byla před porodem v péči první žalované a jejím ošetřujícím lékařem byl její zaměstnanec, MUDr. R., který však byl současně i ve smluvním vztahu k druhé žalované, kde vedl porod žalobkyně, a do jejíhož zdravotnického zařízení byla žalobkyně předána dne 14. listopadu 2001 ve 13,40 hod. Stav dítěte po narození byl označen jako stav po těžké porodní asfyxii. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil odpovědnost druhé žalované, přičemž odkázal na závěry znaleckých posudků, na doplněk posudku ze dne 16. října 2006, vypracovaný dne 12. října 2007 a na znalecký posudek vypracovaný v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5, z nichž vyplývá hodnocení prodlevy v čase mezi patologickým CTG záznamem a indikací k porodu za postup non lege artis. Konstatoval, že nelze dovodit, že by k zdravotnímu poškození dcery žalobkyně došlo jednáním, popř. opomenutím první žalované. Uzavřel, že v postupu druhé žalované non lege artis je třeba spatřovat neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobkyně, konkrétně do práva na rodinný život, který je součástí soukromí.
Za přiměřený prostředek obrany proti neoprávněnému zásahu do práva na ochranu osobnosti žalobkyně odvolací soud shledal morální zadostiučinění ve formě omluvy, s úpravou jejího znění uvedenou ve výroku, dále pak náhradu nemajetkové újmy podle ustanovení §13 odst. 2 obč. zák. Přihlédl přitom k tomu, že újma vzniklá v souvislosti s těžkým poškozením mozku nezletilé M., byla velmi intenzivní a pro žalobkyni tížívá. Na druhé straně nebyla podle soudu prokázána žádným ze znaleckých posudků bezprostřední souvislost posuzovaného zásahu s úmrtím dítěte.
Rozsudek Vrchního soudu v Praze byl doručen zástupci druhé žalované dne 26. října 2012, přičemž právní moci nabyl dne 29. října 2012.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podala druhá žalovaná včasné dovolání. Jeho přípustnost odvozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) a podává je z důvodů uvedených v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. a §241a odst. 3 téhož zákona. Domnívá se, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Dovolatelka má za to, že soud prvního stupně vydal zcela překvapivé rozhodnutí, aniž upozornil účastníky řízení, že při svém rozhodování chce vycházet z důkazů, které byly provedeny pouze v trestním řízení. V této souvislosti uvedla, že soud prvního stupně nedodržel pravidla závazná pro postup soudce vyplývající z ustanovení §118a o.s.ř. V takovém postupu soudu prvního stupně spatřuje zásah do svého práva na spravedlivý proces. Rovněž rozsudek odvolacího soudu je podle názoru dovolatelky nepřezkoumatelný, když v odůvodnění rozsudku tento soud nereaguje na celou řadu věcných i procesních námitek druhé žalované. V této souvislosti uvádí, že podle konstantní judikatury Ústavního soudu je porušením práva na spravedlivý proces, pokud soud v odůvodnění svého rozhodnutí vůbec nereaguje na námitky jedné ze stran. Poukazuje např. na nález Ústavního soudu ze dne 25. května 2000, sp. zn. III. ÚS 636/99, a nález téhož soudu sp. zn. III. ÚS 87/99. Dovolatelka proto navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání nebylo podáno vyjádření.
Dovolací soud přihlédl k čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Dovolání druhé žalované proti výrokům uvedeného rozsudku Vrchního soudu v Praze, kterými byl ve věci samé potvrzen rozsudek Městského soudu v Praze, není především přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm. b) o.s.ř., protože nejsou naplněny jím stanovené předpoklady. Jestliže totiž byl původní rozsudek Městského soudu v Praze 18. ledna 2010, č.j. 32 C 149/2005-124, kterým byla žaloba v celém rozsahu zamítnuta, zrušen usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 30. srpna 2011, č.j. 1 Co 124/2011-182, stalo se tak z důvodu nepřezkoumatelnosti uvedeného rozhodnutí soudu prvního stupně. Nelze proto dovozovat, že by při novém rozhodování byl Městský soud v Praze vázán právním názorem odvolacího soudu, který jeho předchozí rozhodnutí zrušil.
Dovolání však nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst.1 písm. c) téhož zákona. Z obsahu dovolání je především zřejmé (§41 odst. 2 o.s.ř.), že dovolatelka nepřípustně uplatnila dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (tj., že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci), stejně jako dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., jejichž prostřednictvím přípustnost dovolání založit nelze, neboť podle §237 odst. 3, věty za středníkem o.s.ř., se k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o.s.ř. nepřihlíží.
Polemizuje-li pak dovolatelka v podaném dovolání s právním posouzením věci odvolacím soudem nominálním odkazem na dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., pak Nejvyšší soud ČR ve své rozhodovací praxi konstantně zaujímá právní názor, že přípustnost tzv. nenárokového dovolání [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.] může být založena jen v případě, kdy dovolatel v dovolání označí pro výsledek sporu relevantní právní otázku, jejíž řešení odvolacím soudem činí rozhodnutí tohoto soudu rozhodnutím zásadního právního významu. Neuvede-li dovolatel v dovolání žádnou takovou otázku (tj. otázku, které by byla podstatná pro rozhodnutí soudu v posuzované věci) nebo např. jen otázku skutkovou, nemůže dovolací soud shledat nenárokové dovolání přípustným [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2007, sp. zn. 22 Cdo 1217/2006, jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, a dále publikované (s citovanou právní větou) v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod č. 5042 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. února 2012, sp.zn. 30 Cdo 4345/2011, přístupné na www.nsoud.cz .]. V souzené věci dovolatelka neformuluje takové právní otázky, které by bylo možno klasifikovat jako otázky zásadního právního významu. Přitom věc byla soudy obou stupňů při zcela standardní aplikaci ustanovení §11 násl. obč. zák. posouzena na základě zjištěného skutkového stavu. Je pak možno konstatovat, že napadené rozhodnutí neřeší právní otázku, která by dovolacím soudem dosud nebyla vyřešena nebo která by soudy byla rozhodována rozdílně, resp. která by podle tohoto ustanovení měla být řešena jinak a jejíž řešení by v dané věci bylo relevantní. Napadený rozsudek odvolacího soudu proto nemohl být hodnocen jako rozhodnutí zásadního významu po právní stránce. Nejvyšší soud proto dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl jako nepřípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta první o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1 a §151 odst. 2 o.s.ř., neboť dovolatelka nemá na jejich náhradu nárok, zatímco žalobkyni v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 10. října 2013
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu