ECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.1374.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 1374/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Vrchy, v právní věci žalobce M. V. , zastoupeného JUDr. Tatianou Jiráskovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Kamenická č. 1, proti žalované Pražské správě sociálního zabezpečení , IČ: 00006963, se sídlem v Praze 10, V Korytech 1536/8, o nejasném podání , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp.zn. 19 Nc 2117/2011, o dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. února 2013, č.j. 58 Co 13/2013-58, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. února 2013, č.j. 58 Co 13/2013-58, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 23. října 2012, č.j. 19 Nc 2117/2011-49, se zrušují, a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 23. října 2012, č.j. 19 Nc 2117/2011-49, Obvodní soud pro Prahu 10 nepřiznal žalobci podle §138 odst. l občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) osvobození od soudních poplatků a zamítl jeho návrh na ustanovení zástupce podle §30 odst. l o.s.ř. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že žalobce nesdělil důvod, proč se domáhá osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce. Na výzvu soudu pouze uvedl, že má žalovanému dlužit a má obavu, zda nedošlo ke zneužití razítka. Zda a jakou žalobu chce podávat, (však) soudu nesdělil. K majetkovým poměrům žalobce soud I. stupně zjistil, že pobírá starobní důchod ve výši 4.226,- Kč, žádné dávky hmotného a sociálního zabezpečení mu nejsou poskytovány a má vyživovací povinnost k dceři ve výši 2.000,- Kč měsíčně. Soud prvního stupně dále zjistil, že je žalobce vlastníkem nemovitostí v k.ú. Ch., a to budovy a budovy bez č.p. a ev.č. na pozemku parc. č, st. 74 a dále pozemků parc. č. st. 74, 430l1, 43112, 431l3 a 43114 a dále parcel zjednodušené evidence parc. č. 315, 55012, 30413 a 29717 rovněž v k.ú. Ch. Na základě těchto skutečností dospěl soud I. stupně k závěru, že žalobce přes výzvu soudu nedoložil své celkové majetkové poměry, s přihlédnutím k výši důchodu a vlastnictví několika nemovitostí je žalobce schopen hájit své právo u soudu, přiznáni osvobození od soudních poplatků by naopak vedlo k neodůvodněnému zvýhodnění jedné ze stran sporu. Vzhledem k tomu, že žalobce nesplňuje předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, nebyly dány rovněž důvody pro ustanovení zástupce.
Proti tomuto usnesení podal žalobce včasné odvolání, ve kterém namítal, že skutečnosti uvedené v napadeném rozhodnutí nejsou pravdivé. Pokud jde o údajný majetek, rozhodnutí v dědickém řízení bylo zrušeno a o vlastnictví bude dále jednáno před Okresním soudem v Klatovech. Žalobce dále namítal, že žalobu podal dne 7. dubna 2011 u Obvodního soudu pro Prahu 10, o čemž soudkyni informoval. Namítal dále, že v rozhodnutí nebyly uvedeny jeho výdaje - nájemné, plyn, elektřina apod., a připomněl, že mu byl snížen příspěvek na bydlení, čímž se jeho situace ještě zhoršila. Žádal, aby odvolací soud změnil napadené rozhodnutí a jeho žádosti v plném rozsahu vyhověl.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 7. února 2013, č.j. 58 Co 13/2013-58, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Poukázal především na skutečnost, že podle ustanovení §l38 odst. l o.s.ř. může předseda senátu na návrh přiznat účastníkovi zčásti nebo zcela osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li se o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva; přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno. Nerozhodne-li předseda senátu jinak, vztahuje se osvobození na celé řízení a má i zpětnou účinnost; poplatky zaplacené před rozhodnutím o osvobození se však nevracejí. Podle §30 odst.1 a 2 o.s.ř. účastníku, u něhož jsou předpoklady, aby byl soudem osvobozen od soudních poplatků (§138 o.s.ř.), předseda senátu ustanoví na jeho žádost zástupce, jestliže je to nezbytně třeba k ochraně jeho zájmů. Odvolací soud zdůraznil, že pro posouzení žádosti o ustanovení zástupce jsou tedy rozhodující zejména osobní a majetkové poměry žadatele a osvědčení potřeby právního zastoupení. O ustanovení zástupce může účastník žádat i před zahájením řízení, je však třeba, aby dostatečným způsobem objasnil, jakého práva se chce v řízení domáhat, co má být předmětem tohoto řízení, aby mohlo být posouzeno, zda nejde o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva. Odvolací soud uzavřel, že žalobce však tuto povinnost v dané věci nesplnil. Ve své žádosti ze dne 7. dubna 2011 žádné důvody žaloby vůči Pražské správě sociálního zabezpečení, ani předmět žaloby (čeho se chce domáhat) neuvedl, na výzvu soudu pouze sdělil, že má pochybnosti o dluzích vůči Pražské správě sociálního zabezpečení a má obavu, zda nedošlo ke zneužití razítka, zda se někdo nenahlásil bez jeho vědomí, v problematice se neorientuje, cítí se bezradný. Tyto důvody však pro ustanovení zástupce nepostačují. Z výše uvedeného vyplývá, že žalobce se domáhá ustanovení zástupce, který by teprve měl zjistit, zda žalobce vůbec nějaký důvod žaloby vůči Pražské správě sociálního zabezpečení má. K tomu však institut ustanovení zástupce podle §30 odst.1 o.s.ř. neslouží. Podle tohoto ustanovení má být žadateli určen zástupce již pro konkrétní řízení. Žalobce tak nesplňuje předpoklady pro ustanovení zástupce dle §30 odst. l o.s.ř. Odvolací soud se ztotožnil i se závěrem soudu I. stupně, pokud shledal, že u žalobce nejsou dány předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. Pokud není zřejmé, čeho se žalobce domáhá, nelze určit výši soudního poplatku, případně náklady spojené s tímto řízením, nelze posoudit, zda majetkové poměry tyto náklady umožňují. Žalobce navíc své majetkové poměry věrohodným způsobem nedoložil, pokud tvrdil pouze příjmy ze starobního důchodu ve výši 4,226,- Kč a výdaje na výživné 2.000,- Kč měsíčně. Není zřejmé, z čeho hradí základní životní potřeby, a to i s přihlédnutím k příspěvku na bydlení ve výši 4.880,-Kč. Upřesnění majetkových poměrů žalobce však odvolací soud považoval za nadbytečné s ohledem na to, že žádná poplatková povinnost žalobci nevznikla a důvody pro ustanovení zástupce shledány nebyly.
Usnesení odvolacího soudu bylo doručeno žalobci dne 21. února 2013 a téhož dne nabylo právní moci. Proti tomuto usnesení podal žalobce dne 18. února 2013 včasné dovolání.
Dovolatel přípustnost dovolání vyvozuje z ustanovení §237 o.s.ř. z důvodu, že odvolací soud posuzoval otázku, která dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. Jedná se o rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo podle dovolatele změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Dovolací důvod vymezuje tak, že odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že institut ustanovení zástupce dle §30 odst. 1 o.s.ř. neslouží k tomu, aby ustanovený zástupce teprve měl zjistit, zda žalobce vůbec nějaký důvod k podání žaloby má. Podle názoru odvolacího soudu má být ve smyslu §30 o.s.ř. určen zástupce již pro konkrétní řízení. Dovolatel se domnívá, že takový názor odvolacího soudu je nesprávný. Podle ustanovení §30 o.s.ř. přichází v úvahu nejen ustanovení zástupce do již zahájeného řízení ale i před zahájením řízení. Pokud pak jde o řízení, které již bylo zahájeno, a jeho předmět není z podané žaloby zcela zřejmý z důvodu, že účastník je právní laik, je namístě ustanovení právního zástupce již proto, aby účastníku pomohl s procesní stránkou žaloby. Žalobce je toho názoru, že v situaci, kdy účastník řízení požádá o ustanovení právního zástupce s tím, že se v dané právní problematice neorientuje a proto je jeho podání neurčité, je namístě ustanovení právního zástupce právě za tím účelem, aby pomohl účastníkovi se ve věci zorientovat a kvalifikovaně poradit jakými právními prostředky dosáhnout ochrany svých oprávněných zájmů. Žalobce ve svém návrhu ze dne 7. dubna 2011 jasně vyložil podstatu otázky, kterou potřebuje řešit. Skutková podstata problému žalobce je jednoduchá: proti žalobci byl zahájen výkon rozhodnutí na základě výkazu nedoplatků Pražské správy sociálního zabezpečení, přičemž tyto nedoplatky měly vzniknout z podnikání žalobce do roku 2008. Žalobce přitom již v roce 2004 ukončil podnikání, takže je nepravděpodobné, že mu mohl vzniknout v souvislosti s podnikáním dluh po roku 2004. Cíl žalobce je tedy zcela zřejmý, zabránit exekuci na základě titulu, který žalobce zpochybňuje. Není proto pravdou konstatování odvolacího soudu, že není zřejmé čeho se chce svým návrhem žalobce domoct. Rozhodnutí odvolacího soudu jde proti smyslu ustanovení §30 o.s.ř., když tvrdí, že účastník nejdřív musí sám jako laik zvolit správný způsob obrany svých zájmů a až pak má nárok na ustanovení právního zástupce. Žalobce se naopak domnívá, že až po ustanovení právního zástupce tento účastníkovi pomůže s procesní stránkou věci a specifikuje druh žaloby nebo jiného procesního podání směřujícího k dosažení ochrany práv účastníka. Pokud odvolací soud jako důvod nepřiznání osvobození od soudních poplatků uvedl v době svého rozhodování nepravdivou skutečnost, že žalobce je vlastníkem nemovitostí v k.ú. Ch., takový postup soudu je nepřípustný. Žalobce již v odvolání proti rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 10 uvedl, že dědické rozhodnutí, na základě kterého se měl stát vlastníkem předmětných pozemků, bylo zrušeno. V době rozhodování odvolacího soudu tak žalobce nebyl vlastníkem těchto pozemků, když jako vlastník předmětných nemovitostí v této době je zapsána M. V., takže napadené rozhodnutí stojí na nesprávném skutkovém zjištění.
Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s ustanovením §243d písm. b) o.s.ř. změnil, žalobci přiznal osvobození od soudních poplatků a stanovil mu zástupce z řad advokátů.
K dovolání nebylo podáno vyjádření.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2013. Konstatuje, že dovolání v této věci je přípustné podle ustanovení §237 o.s.ř., neboť otázka vztahu požadavku na dostatečném objasnění toho, čeho se účastník svým podáním domáhá (tj. co je předmětem řízení) k možnosti posouzení předpokladů obsažených v §30 odst. 1 a 2 o.s.ř. pro osvobození od soudních poplatků, resp. pro ustanovení zástupce, byla odvolacím soudem řešena odchylně od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Podle §30 odst. 1 o.s.ř. účastníku, u něhož jsou předpoklady, aby byl soudem osvobozen od soudních poplatků (§138 o.s.ř.), předseda senátu ustanoví na jeho žádost zástupce, jestliže je to nezbytně třeba k ochraně jeho zájmů. O tom, že může tuto žádost podat, je předseda senátu povinen účastníka poučit. Podle druhého odstavce téhož ustanovení vyžaduje-li to ochrana zájmů účastníka nebo jde-li o ustanovení zástupce pro řízení, v němž je povinné zastoupení advokátem (notářem), ustanoví mu předseda senátu v případě uvedeném v odstavci 1 zástupce z řad advokátů.
Podle §41 odst. 2 o.s.ř. každý úkon posuzuje soud podle jeho obsahu, i když je úkon nesprávně označen.
Na návrh může předseda senátu přiznat účastníkovi podle §138 odst. 1 o.s.ř. zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva; přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li proto zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno. Nerozhodne-li předseda senátu jinak, vztahuje se osvobození na celé řízení a má i zpětnou účinnost; poplatky zaplacené před rozhodnutím o osvobození se však nevracejí.
Z uvedeného vyplývá, že předpokladem pro ustanovení zástupce podle §30 odst. 1 i 2 o.s.ř. je skutečnost, že jsou u účastníka dány předpoklady pro osvobození od soudního poplatku podle hledisek daných v §138 o.s.ř., vyplývající ze skutečných sociálních poměrů účastníka.
Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 17. května 2011, sp.zn. IV. ÚS 121/11, konstatoval, že jestliže soud rozhoduje k návrhu účastníka o osvobození od soudního poplatku dle §138 odst. 1 o.s.ř., je účelem tohoto rozhodování posouzení poměrů účastníka, jakož i možné svévole nebo zřejmé bezúspěšnosti při uplatňování nebo bránění práva. Posouzení dostatečného majetkového zázemí účastníka žádajícího o osvobození od soudního poplatku musí brát v úvahu den vzniku a výši zkoumaného aktiva; mezi uvedenými skutečnostmi a okamžikem požadavku na jeho existenci (tj. v době hodnocení majetkových poměrů účastníka soudem) musí existovat snesitelná časová (a věcná) souvislost. Samotná existence práva k nemovitosti sice představuje majetkovou hodnotu, již lze zpeněžit a posléze takový výtěžek použít na zaplacení soudního poplatku a případnou odměnu právního zástupce, soudy však musí pečlivě vážit, kdy lze tento postup spravedlivě žádat.
Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 10. června 2010, sp.zn. 30 Cdo 1507/2009, uvedl, že při rozhodování o ustanovení zástupcem advokáta soud přihlíží nejen k majetkovým a sociálním poměrům žadatele a k výši soudního poplatku, ale i k povaze uplatněného nároku, to znamená i ke skutečnosti, zda ve věci nejde o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. O zřejmě bezúspěšné uplatňování práva půjde tehdy, jestliže již ze skutkových tvrzení žadatele, aniž by bylo třeba provádět dokazování, je nepochybné, že mu ve věci nemůže být vyhověno. Za tímto účelem žalobce v návrhu musí uvést alespoň základní skutkové okolnosti, z nichž by bylo možno zjistit, čeho a na jakém základě se žalobce žalobou domáhá. Pokud takové minimální náležitosti žalobce v podání neuvede, nejsou splněny procesní podmínky pro vyhovění návrhu na ustanovení právního zástupce.
Týž soud v usnesení ze dne 25. září 2012, sp.zn. 33 Cdo 2311/2012, zdůraznil, že soud může ustanovit účastníku zástupce jen na žádost účastníka. O tom, že může požádat o ustanovení zástupce, je předseda senátu povinen účastníka poučit. Ustanovení zástupce nezávisí na úvaze soudu; jsou-li splněny předpoklady uvedené v §30 odst. 1 o.s.ř., je soud povinen žádosti účastníka o ustanovení zástupce vyhovět. Tím, že ustanoví účastníku na jeho žádost zástupce, soud plní povinnost zajistit účastníkům stejné možnosti k uplatnění jejich práv. Současně jde o naplnění čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle něhož má každý právo na právní pomoc v řízení před soudy, a to od počátku řízení.
Jestliže se v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. července 2012, sp.zn. 28 Cdo 1671/2012, akcentuje zásada, že není porušením práva na právní pomoc zakotveného v čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod, zamítne-li soud žádost účastníka řízení o ustanovení zástupce, pokud bylo řádně soudem shledáno a odůvodněno, že pro takové ustanovení zástupce nejsou splněny podmínky dané ustanovením §30 odst. 2 o.s.ř., pak opačně je třeba uzavřít, že v případě, že soud zamítne žádost o ustanovení zástupce, aniž by náležitě shledal předpoklady pro toto rozhodnutí, resp. aniž by je přiléhavě odůvodnil, poruší tím právo na právní pomoc zakotvené ve zmíněném, článku Listiny základních práv a svobod.
V souzené věci se z napadeného usnesení naznačuje jistá bezradnost při aplikaci ustanovení §30 o.s.ř. v dané věci, a to i přes to, že v obecné rovině rámcově zmiňuje některé z výše vyložených zásad. Při posouzení dané žádosti (bezprostředně podané s žalobou) však soud dostatečně nepřihlížel ke konkrétním tvrzením obsaženým v podání, které je zcela zřetelně míněno jako žaloba (§41 odst. 2 o.s.ř.), a tak z nich ani dostatečně nevychází. Nehodnotí proto ani možný charakter uplatňovaného nároku a ve své podstatě přiléhavě ani existenci eventuálních předpokladů pro osvobození od soudních poplatků, a to přesto, že žaloba nepostrádá určitá skutková tvrzení, stejně jako specifický žalobní petit. Lze pak mít za to, že striktní setrvání na požadavku vyjádřeném odvolacím soudem v napadeném usnesení na formulování žaloby v dané věci by nepochybně narušilo právo žalobce na právní pomoc.
Jestliže tedy odvolací soud neposuzoval žádost žalobce o ustanovení zástupce komplexně, pak s ohledem na uvedené skutečnosti má proto dovolací soud za to, že dovoláním napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze nelze pokládat za správné (stejně jako rozhodnutí soudu prvního stupně). Nejvyšší soud proto toto rozhodnutí zrušil; protože tytéž důvody platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, bylo zrušeno i toto usnesení a věc byla vrácena posledně zmíněnému soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první a druhá o.s.ř.). K projednání věci nebylo nařízeno jednání (243a odst. 1 věta první o.s.ř.).
Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1 věta první o.s.ř. ve spojení s §226 odst. 1 téhož zákona).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 6. listopadu 2013
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu