ECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.1459.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 1459/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a soudců JUDr. Františka Ištvánka, a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobce Mgr. M. Š. , zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Spálená 76/14, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu nemajetkové újmy , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 5 C 703/2007, o dovolání žalobce proti usnesením Městského soudu v Praze ze dne 6. února 2013, č.j. 21 Co 22/2013 – 503, 21 Co 23/2013 a 21 Co 24/2013, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 6. února 2013, č.j. 21 Co 22/2013 – 503, 21 Co 23/2013 a 21 Co 24/2013, zastavil odvolací řízení o odvolání žalobce proti usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen „soudu prvního stupně“) č.j. 5 C 703/2007–182, (odst. I výroku odvolacího soudu), ze dne 28. června 2010, č.j. 5 C 703/2007–270, (odst. II výroku odvolacího soudu), ze dne 17. ledna 2011 a č.j. 5 C 703/2007–328, (odst. III výroku odvolacího soudu), ze dne 6. května 2011 a rozhodnul, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (odst. IV výroku odvolacího soudu).
Usnesením ze dne 28. 6. 2010, č.j. 5 C 703/2007–182, zamítl soud prvního stupně návrh žalobce, aby soud ve smyslu ustanovení §50d odst. 1 o. s. ř. vyslovil neúčinnost doručení usnesení ze dne 24. 5. 2010, č.j. 5 C 703/2007–147, jímž byl žalobce vyzván k doplnění skutkových tvrzení v žalobě a k předvolání ústního jednání na den 28. 6. 2010. Usnesením ze dne 17. 11. 2011, č.j. 5 C 703/2007–270, soud prvního stupně zamítl návrh žalobce, aby soud ve smyslu §50d o. s. ř. vyslovil neúčinnost doručení předvolání žalobce k ústnímu jednání na den 17. 1. 2011 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2010, č.j. 21 Co 441/2010 – 242. Usnesením ze dne 6. 5. 2011, č.j. 5 C 703/2007–328, soud prvního stupně jednak připustil změnu petitu a žaloby, a to ve znění podání žalobce ze dne 2. 5. 2011, a také zamítl návrh žalobce ze dne 5. 5. 2011 na separaci nákladů řízení za jednání dne 7. 3. 2011 a 2. 5. 2011.
Odvolací soud ve svém odůvodnění uvedl, že ve věci již bylo dne 23. 10. 2012, č.j. 21 Co 82/2012 – 488, rozhodnuto a rozhodnutí je pravomocné a vykonavatelné. Odvolací soud uvedl, že v rámci tohoto rozhodnutí byla přezkoumávána nejen správnost rozhodnutí ve věci samé, ale i správnost postupu soudu a námitky, které shledal odvolací soud důvodnými, byly v odvolacím řízení odstraněny. Odvolací soud uzavřel, že výhrady, které žalobce proti shora uvedeným rozhodnutím uplatnil, jsou vzhledem k tomu, že řízení je pravomocně skončeno, již bezpředmětné, protože na výsledek řízení již žádný vliv mít nemohou, a proto odvolací soud odvolací řízení zastavil podle ustanovení §211 a §104 odst. 1 o.s.ř.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce (dále jen „dovolatel“) dovolání k Nejvyššímu soudu České republiky (dále jen „dovolací soud“). Dovolatel má za to, že právní posouzení odvolacího soudu je v rozporu s právem žalobce na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, když podal tři odvolání proti usnesením soudu prvního stupně, týkající se jeho procesních práv a povinností. Protože tato odvolání podal včas, nastaly suspensivní a devolutivní účinky a odvolací soud byl povinen o těchto odvoláních rozhodnout. Odvolací soud však nejprve vydal rozsudek ve věci samé a až poté rozhodoval o výše uvedených usneseních, která pak zamítl jako bezpředmětná, když je rozhodovaná věc již měritorně a pravomocně vyřešena. Vyloučil tak možnost žalobce domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, přičemž případná změna v posouzení těchto usnesení by měla význam při rozhodování v řízení u Obvodního soudu pro Prahu 5, vedeného pod sp. zn. 18 C 581/2009, ve kterém je předmětem zadostiučinění za nemajetkovou újmu a tedy i posouzení, zda žalobce nebo soud přispěli k nepřiměřené délce tohoto řízení. Dovolatel poukazuje na usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 302/09, kdy má za to, že odvolání nebylo bezpředmětné, neboť usnesení nabyla právní moci a jsou považována za zákonná rozhodnutí, což bude mít vliv v rámci řízení přiznání zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Dovolatel proto navrhnul, aby dovolací soud zrušil dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání nebylo podáno vyjádření.
Nejvyšší soud České republiky jakožto soud dovolací při projednání dovolání a rozhodnutí o něm postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz přechodné ustanovení čl. II, bod 7, zákona č. 404/2012 Sb.) – dále též jen „o.s.ř.“.
Podle §237 o.s.ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. platí, že důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Dovolací soud je přitom vázán vymezeným dovolacím důvodem (§242 odst. 3 o.s.ř.).
Podle ustanovení §229 odst. 4 o.s.ř., žalobou pro zmatečnost účastník může napadnout rovněž pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání nebo kterým bylo zastaveno odvolací řízení, jakož i pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání nebo dovolání pro opožděnost.
Je zřejmé, že dovolatel namítá procesní vadu, kdy odvolací soud nejprve rozhodoval rozsudkem ve věci samé a až poté rozhodoval o procesních otázkách v témže řízení, kdy bylo odvolací řízení o odvolání zastaveno, kdy má dovolatel za to, že bylo rozhodnuto nezákonně, když nebyly dány důvody pro zastavení odvolacího řízení odvolání žalobce. Takto koncipované dovolání vystihuje zmatečnostní vadu řízení ve smyslu ustanovení §229 odst. 4 o.s.ř., která není způsobilým dovolacím důvodem vymezeným v ustanovení §241a odst. 1 o.s.ř., neboť k jejímu posouzení slouží žaloba pro zmatečnost, a proto pro její posouzení nelze založit přípustnost dovolání (shodně např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2005, sp. zn. 29 Odo 837/2003).
Jinak řečeno, pokud se dovolatel domníval, že je zde nesprávný úřední postup soudu, který měl za následek vydání nesprávného rozhodnutí, měl se domáhat nápravy podle ustanovení §229 odst. 4 o.s.ř. a podat žalobu pro zmatečnost, která je určena k nápravě vad, představující porušení základních principů ovládajících řízení před soudem, a to u pravomocného rozhodnutí. Naopak, dovolání lze podat pouze z důvodu nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o.s.ř.); přičemž nelze jednotlivé instituty zaměňovat a domáhat se nápravy skrze dovolání, které je určeno primárně k nápravě právních vad.
Jelikož dovolatel nevymezil dovolací důvod způsobem stanoveným v ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., nelze v dovolacím řízení pokračovat a dovolací soud dovolání odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o.s.ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje podle ustanovení §243f odst. 3 o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 23. října 2013
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu