ECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.1473.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 1473/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně J. K. , zastoupené JUDr. Petrem Kotkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Anny Letenské 7, proti žalované PBO Kappa a. s. , se sídlem v Praze 4, Jeremenkova 1021/70, zastoupené JUDr. Janem Brožem, advokátem se sídlem shodně s žalovanou, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 12 C 392/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. května 2012, č. j. 11 Co 121/2012, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.388,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jana Brože, advokáta se sídlem v Praze 4, Jeremenkova 1021/70.
Stručné odůvodnění
(§243c odst. 2 o.s.ř.):
Úvodem Nejvyšší soud (dále též „dovolací soud“) předesílá, že vzhledem k době vydání dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále též jen „o. s. ř.“), a to včetně §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. podle dosavadní úpravy [toto ustanovení bylo sice zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 28. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, ale až uplynutím dne 31. 12. 2012, přičemž podle závěru uvedeného v nálezu téhož soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11 (tato rozhodnutí Ústavního soudu jsou k dispozici veřejnosti na webových stránkách Ústavního soudu www.nalus.usoud.cz), zůstává pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. prosince 2012 (což se týká i této věci) i nadále použitelné].
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. května 2012, č. j. 11 Co 121/2012-82, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. prosince 1995, sp. zn. Odon 28/Fa-Sp, publikovaném in Janků, P. a kol.: Katastrální (a související) judikatura, LINDE Praha, 2011, na str. 297, ze dne 28. února 2002, sp. zn. 25 Cdo 960/2000, a ze dne 31. srpna 2010, sp. zn. 30 Cdo 1653/2009, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 57/2011; uvedená rozhodnutí jsou veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ). Nutno dodat, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu nespočívalo (jak uvádí žalobkyně ve svém dovolání) na řešení otázky „principu ochrany dobré víry nového nabyvatele…proti které však působí princip ochrany vlastnického práva původního vlastníka…“ , nýbrž na „posouzení rozsahu zmocnění uděleného žalobkyní V. S. ohledně uzavření kupních smluv týkajících se nemovitostí…“ , kteroužto otázku – jak již bylo uvedeno – odvolací soud vyřešil v souladu s konstantní rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, v důsledku čehož vzniklo žalované (která se k podanému dovolání žalobkyně písemně – prostřednictvím svého advokáta – vyjádřila) právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Vzhledem k tomu, že v důsledku nálezu Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, došlo, a to s účinností od 7. května 2013 (kdy byl tento nález publikován ve Sbírce zákonů pod číslem 116/1993 Sb., v částce 52), ke zrušení vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, je nezbytné s účinností od 7. května 2013 při rozhodování o náhradě nákladů občanského soudního řízení aplikovat vyhlášku č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, neboť její použití ve smyslu §151 odst. 2, věty první za středníkem, o. s. ř., odůvodňují okolnosti případu. Za tyto okolnosti lze považovat to, že vyhláška č. 484/2000 Sb. byla Ústavním soudem zrušena a de lege lata zde (prozatím) neexistuje žádný jiný právní předpis, kterým by byly stanoveny paušální sazby pro řízení v jednom stupni, a dále, že soudy jsou ve smyslu §151 odst. 1 o. s. ř. povinny rozhodnout o povinnosti k náhradě nákladů řízení v rozhodnutí, jímž se řízení končí, kdy podle §137 odst. 2 o. s. ř. druhem nákladů řízení je i odměna za zastupování advokátem nebo notářem v rozsahu jejich oprávněné stanoveného zvláštními právními předpisy.
V tomto případě (vzhledem k zastoupení žalované advokátem) účelně vynaložené náklady žalované sestávají z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (písemné vyjádření k dovolání), podle §11 odst. 1 písm. k), odst. 3, a to z tarifní odměny ve smyslu §7 bod 5, §8 odst. 1, §9 odst. 3, §12 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb. ve výši 2.500,- Kč, dále z jednoho paušálu hotových výdajů podle §13 odst. 3 cit. advokátního tarifu ve výši 300,- Kč, to vše s připočtením částky představující 21 % DPH ve výši 588,- Kč podle §137 odst. 3 o. s. ř. a §47 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 3.388,- Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co ji ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně 30. července 2013
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu