ECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.1483.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 1483/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Vrchy ve věci vyšetřovaného Ing. M. B. , zastoupeného JUDr. Vítem Pošvářem, advokátem se sídlem v Jindřichově Hradci, nám. T.G. Masaryka 1/II, jako opatrovníkem pro řízení, za účasti opatrovníka vyšetřovaného Města České Velenice, se sídlem v Českých Velenicích, Revoluční 228, zastoupeného JUDr. Vladimírem Peškem, advokátem se sídlem v Třeboni, Šustova 902/II, za účasti Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích, o návrhu J. B., a M. B., obou zastoupených JUDr. Pavlem Zahradníkem, advokátem se sídlem v Jindřichově Hradci, ul. Sládkova 351/II, o způsobilost k právním úkonům, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 9 Nc 708/2011, o dovolání navrhovatelů, vyšetřovaného a Města České Velenice proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. září 2012, č.j. 7 Co 833/2012-135, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. září 2012, č.j. 7 Co 833/2012-135, pokud jím byl vyšetřovaný omezen ve způsobilosti k právním úkonům tak, že není oprávněn činit právní úkony, jimiž by bral na sebe finanční závazky, nakládal finančními prostředky nad částku v souhrnné výši 10.000,- Kč měsíčně a nakládal majetkem v hodnotě nad 10.000,-Kč, a dále ve výrocích o náhradě nákladů řízení, se zrušuje, a věc se vrací uvedenému soudu k dalšímu řízení.
II. Dovolání navrhovatelů J. B. a M. B. se zamítá.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jindřichově Hradci rozsudkem ze dne 1. února 2012, č.j. 9 Nc 708/2011-80, výrokem I. omezil Ing. M. B., ve způsobilosti nakládat finančními prostředky nad částku v souhrnné výši 10.000.- Kč měsíčně a týkajících se majetku v hodnotě nad 10.000,- Kč a dále ve způsobilosti rozhodovat o otázkách vlastní léčby. Výroky II. a III. rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a náhradě nákladů řízení placených státem.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že vyšetřovaný trpí trvalou duševní chorobou, paranoidní schizofrenií, v současné době není schopen se postarat sám o nejelementárnější záležitosti, jako je zajištění bydlení, stravování a hygieny. Poukázal na to, že podle závěrů znaleckých posudků je přístup vyšetřovaného k obstarávání vlastních záležitostí důsledkem jeho psychického onemocnění, na které nemá vyšetřovaný patřičný náhled. Vyšetřovaný žije na úkor svých rodičů, upřednostňuje uspokojování jen svých subjektivních potřeb, poškozuje majetek svých rodičů a vlastníka domu. Soud dovodil, že jsou splněny podmínky ustanovení §10 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) a podle svého přesvědčení omezil způsobilost k právním úkonům vyšetřovaného v co nejmenším rozsahu tak, aby jeho základní práva nebyla v jiných směrech dotčena. Odkázal přitom na odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2010, č.j. 30 Cdo 3655/2009-258, jímž bylo zrušeno jeho dřívější rozhodnutí o omezení téhož vyšetřovaného ve způsobilosti k právním úkonům.
K odvolání vyšetřovaného Krajský soud v Českých Budějovicích, rozsudkem ze dne 7. září 2012, č.j. 7 Co 833/2012-135, změnil rozsudek soudu prvního stupně a omezil vyšetřovaného ve způsobilosti k právním úkonům tak, že není oprávněn činit právní úkony, jimiž by bral na sebe finanční závazky, nakládal finančními prostředky nad částku v souhrnné výši 10.000,- Kč měsíčně a nakládal majetkem v hodnotě nad 10.000,-Kč a současně rozhodl o náhradě nákladů účastníků před soudy obou stupňů a nepřiznal náhradu nákladů řízení státu.
Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně a shodně s ním vzal za prokázané, že vyšetřovaný není schopen smysluplně nakládat s finančními prostředky v období mezi výplatou invalidního důchodu, popř. dalších dávek, tak, aby byly uhrazeny zejména jeho základní životní potřeby, přičemž hrozí jeho zadlužování. Odvolací soud proto usoudil, že je namístě omezení způsobilosti k právním úkonům vyšetřovaného rozšířit tak, že není oprávněn činit právní úkony, jimiž by bral na sebe finanční závazky. Naopak však soud vyslovil přesvědčení, že omezení vyšetřovaného při rozhodování o vlastní léčbě nevychází ze zásady, že omezení k právním úkonům se má týkat konkrétních právních úkonů, protože v době rozhodování není možno předvídat veškeré úkony, kterých by se takové omezení mohlo týkat. Podle odvolacího soudu (přitom) existuje jiná možnost jak situaci vyšetřovaného řešit (viz ustanovení §38 odst. 1 písm. b) zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování, podle něhož platí, že pacienta lze mimo jiné bez jeho souhlasu hospitalizovat, jestliže ohrožuje bezprostředně a závažným způsobem sebe nebo své okolí a jeví známky duševní poruchy nebo touto poruchou trpí nebo je pod vlivem návykové látky, pokud hrozbu pro pacienta nebo jeho okolí nelze odvrátit jinak; soud pak rozhoduje v řízení o vyslovení přípustnosti, převzetí nebo držení v ústavu zdravotnické péče podle §191a a násl. o.s.ř.). Z uvedených důvodů odvolací soud omezení způsobilosti k právním úkonům vyšetřovaného při rozhodování o vlastní léčbě z výroku v rámci změny rozsudku soudu prvního stupně vypustil.
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích byl doručen zástupci vyšetřovaného dne 14. února 2012, vyšetřovanému bylo rozhodnutí doručováno vyvěšením na úřední desku, a bylo mu tak doručeno dne 5. listopadu 2012, Městu České Velenice 8. února 2013 a navrhovatelům bylo doručeno dne 11. a 12. října 2012. Právní moci rozhodnutí nabylo dne 8. února 2013.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání vyšetřovaný dne 20. prosince 2012, doplněné podáním ze dne 2. ledna 2013, Město České Velenice dne 7. dubna 2013 a navrhovatelé dne 23. listopadu 2012, doplněné podáním jejich zástupce ze dne 16. května 2013.
Vyšetřovaný podává dovolání z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., neboť se domnívá, že rozhodnutí vychází ze skutkových zjištění, která nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Je přesvědčen, že může samostatně vykonávat všechny činnosti, kterých není podle závěrů odvolacího soudu schopen a že přistoupení k tak krajnímu opatření, jakým je omezení jeho osoby ve způsobilosti k právním úkonům, nelze odůvodnit ochranou osob, které s ním vstupují do kontaktu. Vychází tak fakticky (§41 odst. 2 o.s.ř.) i z dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil zpět k dalšímu řízení.
Dovolání opatrovníka Města České Velenice je podle dovolatele přípustné podle ustanovení §237 o.s.ř. a podává je z důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Domnívá se, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť z rozsudku není zřejmé, jaké povinnosti pro opatrovníka z něho vyplývají, jaké konkrétní právní úkony má za vyšetřovaného vykonávat. Při výši důchodu vyšetřovaného v částce 11.600,- Kč nebyla jeho způsobilost prakticky skoro vůbec omezena a vyšetřovaný tak sám bude rozhodovat o svém jediném a oficiálním příjmu. Rovněž umožnění vyšetřovanému rozhodovat o vlastní léčbě je v rozporu se závěry soudního znalce a nelze čekat na situaci, kdy vyšetřovaný začne ohrožovat bezprostředně a závažným způsobem sebe nebo své okolí. Opatrovník má řadu negativních zkušeností z chování vyšetřovaného. Navrhuje proto, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Navrhovatelé přípustnost svého dovolání dovozují z §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a jako dovolací důvod uplatňují též nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Z obsahu dovolání je patrné (§41 odst. 2 o.s.ř.), že dovolatelé napadají především závěr odvolacího soudu, že (případné) omezení způsobilosti k právním úkonům při rozhodování o vlastní léčbě by se mělo týkat konkrétních právních úkonů. Podle názoru dovolatelů mohl odvolací soud omezit vyšetřovaného pouze ve vztahu k psychiatrické léčbě, což by bývalo bylo v souladu se závěry znaleckého posudku. Domnívají se, že stav vyšetřovaného, který odmítá nutnou léčbu, se bude neustále zhoršovat, bude žít na úkor svých rodičů, a to bez perspektivy možného zlepšení zdravotního stavu. Pokud by odvolací soud byl rozhodl o tom, že vyšetřovaný není způsobilý rozhodovat o své psychiatrické léčbě, mohla by být realizována ústavní, či ambulantní léčba, podávání odpovídajících léků apod. Dovolatelé proto navrhli, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného do 31. prosince 2012.
Dovolací soud uvážil, že dovolání všech dovolatelů byla podána oprávněnými osobami řádně zastoupenými advokáty podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak vždy ve lhůtě vymezené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř., a jsou charakterizována obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř. Jsou pak přípustná podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Dovolací soud poté rozsudek odvolacího soudu přezkoumal ve výroku ve věci samé v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o.s.ř.
Z ustanovení §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně, je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávně rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání.
Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, pokud soud buď použil jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Institut zbavení způsobilosti k právním úkonům, případně omezení způsobilosti k právním úkonům, není sankcí, nýbrž opatřením sloužícím především ochraně zájmu samotných fyzických osob, které pro svůj duševní stav nejsou schopny činit s dostatečnou vlastní odpovědností právní úkony. Jedná se rovněž o ochranu osob, které s takovými fyzickými osobami vstoupily do právních vztahů. Pokud totiž fyzická osoba, která byla zbavena způsobilosti k právním úkonům podle §10 odst. 1 obč. zák. nebo osoba, jejíž způsobilost k právním úkonům byla omezena podle §10 odst. 2 obč. zák. učiní právní úkon, ke kterému je podle rozhodnutí soudu o zbavení nebo omezení způsobilosti k právním úkonům nezpůsobilá, půjde o právní úkon neplatný (absolutně) podle §38 odst. 1 obč. zák. (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. února 2009, sp.zn. 30 Cdo 2542/2008). Omezení nebo zbavení způsobilosti k právním úkonům znamená opatření, které představuje nezbytné omezení, jež může trvat pouze po nezbytně nutnou dobu, dokud důvody, které k omezení nebo zbavení způsobilosti k právním úkonům vedly, trvají (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. února 2009, sp. zn. 30 Cdo 4582/2008). Je současně nutno připomenout, že Ústavní soud např. mimo jiné ve svém nálezu ze dne 13. prosince 2007, sp. zn. II. ÚS 2630/07, fakticky vyšel z úvahy, že je třeba se vyvarovat zásahu do ústavně chráněných práv, konkrétně do způsobilosti mít práva (čl. 5 Listiny základních práv a svobod), kdy je nezbytné vyloučit postup, který by nesl rysy charakterizované formálním, schématickým pohledem na projednávaný případ, bez snahy o individuální přístup ke každé jednotlivé věci s naprosto nekritickým přejímáním závěrů znaleckých posudků, v nichž jsou mnohdy formulovány odpovědi na dotazy soudů, které překračují meze odborného posouzení a zasahují přímo do rozhodování soudů tím, že dávají přímý návod, jak má soud ve věci rozhodnout. Soudní rozhodnutí pak není rozhodnutím nezávislého soudu, ale soudního znalce.
V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za nezbytné poukázat na shodné právní závěry právní doktríny a judikatury (mimo jiné) Ústavního soudu, od nichž není žádného důvodu se jakkoliv odchýlit. Zejména v zásadě, že pro posouzení, co je duševní porucha, má zásadní význam odborné lékařské stanovisko reprezentované znaleckým posudkem, a že znalecký posudek je tak jedním ze základních důkazních prostředků v řízení, v němž má být rozhodnuto o způsobilosti člověka činit právní úkony, když je přitom nutno zcela odmítnout tendence, kdy by se soud spokojil jen se znaleckým posudkem jako s jediným důkazem a nekriticky převzal jeho závěry, aniž je jinak ověří (k takové praxi se judikatura záporně stavěla i v období totalitního státu; srovnej např. rozhodnutí uveřejněné po R 44/1967 nebo R 3/1979 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dále, musí být zjištěno, jak se osoba, o jejíž způsobilost k právním úkonům jde, skutečně chová, jak se projevuje ve styku s lidmi, jak obstarává svoji domácnost a jak hospodaří se svým majetkem, a soudní znalci pak musí být při výslechu s výsledky těchto zjištění konfrontováni, přičemž je nezbytné, aby se k těmto seznaným skutečnostem vyjádřili, zatímco soud musí zvážit a rozhodnout, zda je k omezujícímu zásahu do způsobilosti činit právní úkony vůbec důvod (Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. §1 – 459. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, str. 109). Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 18. srpna 2009, sp. zn. I. ÚS 557/09, učinil z ústavně právního hlediska podrobný instruktivní rozbor institutu zbavení (omezení) způsobilosti k právním úkonům, z něhož lze pro účely této věci vyjmout následující právní argumentaci:
„Při soudním rozhodování o omezení způsobilosti k právním úkonům bude vždy třeba důsledně dbát toho, aby nebyla omezována ve větším rozsahu, než je nezbytně třeba k ochraně základních práv třetích osob a jiných ústavně chráněných statků, v jejichž prospěch mají být základní práva omezovaného umenšena, přičemž jako krajní mez (k níž ne vždy je ovšem z hlediska principu proporcionality možné dospět) je třeba respektovat mez stanovenou čl. 4 odst. 4 Listiny. Z tohoto pohledu je také ústavně značně problematický institut zbavení způsobilosti k právním úkonům, který je evidentním reliktem starého režimu. [Je jistě vypovídající, že zbavení způsobilosti k právním úkonům, resp. zbavení svéprávnosti, neznají právní řády západních sousedních států Rakouska a Německa, a od 1. 1. 2009 zmizel tento institut i z francouzského code civil, přičemž z pozdějšího data lze usuzovat na to, že jde o důsledek (poněkud zpožděné) francouzské akceptace normativního působení základních práv i na činnost zákonodárce.] Obecné soudy vždy musí zvážit všechny mírnější alternativy [bod 23 písm. c)], kterými by bylo možno ještě dosáhnout sledovaného cíle v podobě ochrany konkrétně označených konkurujících práv či veřejných zájmů vyvoditelných z ústavního pořádku, přičemž omezení způsobilosti k právním úkonům musí být vždy považováno za prostředek nejkrajnější. Samotná skutečnost, že osoba trpí duševní poruchou totiž ještě není důvodem pro omezení její způsobilosti k právním úkonům, resp. vyjádřeno jazykem základních práv – k omezení jejích základních práv (práva na právní osobnost a na lidskou důstojnost), ale musí být vždy konkrétně uvedeno, koho, resp. co ohrožuje plná způsobilost k právním úkonům (zachování právní osobnosti) osoby omezované, a dále je třeba odůvodnit, proč nelze situaci řešit mírnějšími prostředky. Jinak řečeno – při rozhodování o omezení způsobilosti k právním úkonům (resp. o jeho rozsahu) se musí důsledně uplatňovat subsidiarita tohoto opatření (na tento ústavně normativní princip plynoucí ze samotné podstaty materiálního právního státu ostatně reaguje i připravovaná nová kodifikace občanského práva).... v případech rozhodování o omezení způsobilosti k právním úkonům (je) soud povinen identifikovat v konkrétním případě se uplatňující konkurující právo či statek nebo zájem chráněný ústavním pořádkem, kvůli nimž má dojít k omezení svrchu označených základních práv osoby, jíž má být omezena způsobilost k právním úkonům. V souvislosti s tímto požadavkem je soud povinen zajistit úplná a spolehlivá zjištění o osobních poměrech omezovaného, tedy jak se projevuje při sociálním kontaktu se členy občanské společnosti, jak se stará o potřeby své a své rodiny, jak hospodaří s finančními prostředky, jak se případně projevuje na svém pracovišti apod. Znalecký posudek je v takovém řízení sice závažným důkazem, nesmí však být důkazem jediným a nemůže nahrazovat nedostatek skutkových zjištění. Předlistopadové soudnictví mělo za to, že zbavení či omezení způsobilosti k právním úkonům je opatřením, které má chránit a nikoli poškozovat nebo ohrožovat zájmy ve způsobilosti omezovaného občana (blíže viz Ze zprávy o úrovni řízení a rozhodování soudů České socialistické republiky ve věcech způsobilosti k právním úkonům, projednané a schválené občanskoprávním kolegiem Nejvyššího soudu ČSR, Cpj 160/76 ze dne 18. 11. 1977, R 3/79). V současném právním prostředí, utvářeném českým ústavním pořádkem, je třeba tuto ideu (která tehdy vycházela z dosažené totožnosti zájmu jednotlivce, celé společnosti a státu tak, jak tuto zájmovou jednotu presumovala Ústava ČSSR z roku 1960, demonstrujíc skrze ní dosažení socialismu – k uvedenému problému blíže Wagnerová E.: Základní práva, in Komunistické právo v Československu, Kapitoly z dějin bezpráví, M.Bobek/P.Molek/V.Šimíček (eds.), Masarykova univerzita, 2009, s.330 – 363) modifikovat jednak oddělením zájmů jednotlivce, společnosti a státu (jak je běžné v ústavněprávní teorii demokratických liberálních států), a dále vycházet z myšlenky přednosti zásadně svobodného, autonomního jednotlivce, kterému nesmí být ze strany státu znemožňováno realizovat svou představu o štěstí vnucováním ochrany státu tam, kde si jednotlivec, popř. za pomoci rodiny, dokáže pomoci sám (princip subsidiarity).“
Odvolací soud při zdůvodnění svého rozsudku sice konstatoval, že „ institut omezení způsobilosti k právním úkonům není sankcí, nýbrž opatřením sloužícím k ochraně zájmů fyzické osoby, která pro svůj duševní stav není schopna s dostatečnou vlastní odpovědností činit právní úkony, přičemž se současně jedná o ochranu osob, které s takovou fyzickou osobou přicházejí do kontaktu a vstupují do právních vztahů, když současně je omezení způsobilosti k právním úkonům nutno pokládat za nejkrajnější prostředek ochrany v situaci, kdy mírnější alternativy nejsou uspokojivým řešením.“ Přes citaci uvedené zásady ji však odvolací soud podle mínění dovolacího soudu ve své podstatě do napadeného rozhodnutí nepromítl, resp. ani nemohl promítnout, protože je toto rozhodnutí ve své podstatě poznamenáno vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolací soud již v dovolacím řízení týkající se vyšetřovaného v rozsudku ze dne 24. března 2010, č.j. č.j. 30 Cdo 3655/2009-258, připomněl, že podle ustanovení §157 odst. 2 o.s.ř. není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu věci a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé. Posledně citované ustanovení se s ohledem na §211 o.s.ř. vztahuje i pro řízení u odvolacího soudu. Rozhodnutí, které nerespektuje zásady uvedené v §157 odst. 2 o.s.ř., je nepřezkoumatelné.
Povinnost soudů rozsudky odůvodnit (§157 odst. 1 o. s. ř.), a to způsobem zakotveným v §157 odst. 2 o. s. ř., je jedním z principů řádného a spravedlivého procesu vyplývajících z článku 36 a násl. Listiny základních práv a svobod a z článku 1 Ústavy České republiky, který představuje součást práva na spravedlivý proces. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Stav, kdy rozsudek postrádá náležitosti uvedené v §157 odst. 2 o. s. ř., ve svých důsledcích vede k tomu, že se stává nepřezkoumatelným (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. ledna 2008, sp. zn. 32 Odo 1091/2006, in www.nsoud.cz).
Je třeba mít na zřeteli, že zákonem vyžadované řádné odůvodnění písemné formy rozsudku není jen formálním požadavkem, který má zamezit průniku obsahově nezdůvodněných, nepřesvědčivých či snad neurčitých anebo dokonce nesrozumitelných soudních rozsudků, ale má být v prvé řadě pramenem poznání úvah nalézacího (odvolacího) soudu jak v otázce zjišťování skutkového stavu věci, tak i jeho právního posouzení. Má být také prostředkem poznání úvah nalézacího (odvolacího) soudu při hodnocení jím v řízení provedených důkazů, jeho úvah a výsledků při přisuzování relevantnosti jednotlivých důkazních prostředků, jejich (ne)přesvědčivosti (např. v případě výslechů svědků) či korektnosti jejich pramene (v případě listinných důkazů) atd. [k tomu srov. např. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. září 2006, sp. zn. 10 Co 277/2005, in systém ASPI (dále již „ASPI“)]. Jednou z důležitých částí odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku je soudem učiněný závěr o skutkovém stavu věci. Takový závěr musí vycházet z dílčích a pro rozhodnutí ve věci samé významných skutkových zjištění. Jednotlivé prokázané skutečnosti (skutková zjištění) je tedy třeba promítnout do závěru o skutkovém stavu věci (do tzv. skutkové věty), který stručně a výstižně vyjadřuje skutkový stav věci (§153 odst. 1 o.s.ř.) a který je východiskem pro právní posouzení věci. Je tomu tak z toho důvodu, že pro závěr o skutkovém stavu věci je rozhodující vyhodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, popřípadě věrohodnosti, neboť to, jak vyznívá většina provedených důkazů, nic nevypovídá zejména o jejich věrohodnosti a pravdivosti, navíc výběr důkazů, které byly v řízení provedeny, může být ovlivněn nejen tím, jaký skutkový stav se opravdu odehrál, ale i působením dalších, často nahodilých okolností (srov. např. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. června 2004, sp. zn. 10 Co 830/2003, in ASPI, dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2000, sp. zn. 21 Cdo 1689/99, in www.nsoud.cz, nebo Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2009, s. 1081)
Odvolací soud ve svém rozhodnutí především obecně poukázal na skutečnost, že „ vyšetřovaný trpí duševní poruchou, která ovlivňuje jeho chování tak, že vyšetřovaný ohrožuje sebe i své okolí.“ Dále pak konstatoval, že „ bylo zjištěno, že vyšetřovaný nemá náhled na své onemocnění, léčbu odmítá, což bylo potvrzeno postojem vyšetřovaného i před odvolacím soudem. Bylo zjištěno, že vyšetřovaný není schopen hospodařit s finančními prostředky tak, aby si zajistil pro sebe základní životní potřeby jako je bydlení, strava, hygiena, apod. Svědčí o tom skutečnost, že větší částku peněz, kterou měl v minulosti k dispozici, v krátké době utratil, přičemž dlouhodobě žije na úkor svých rodičů, okupuje nemovitost, ve které oni bydlí, nechává se živit, nedodržuje základní zásady společného soužití, jako je hygiena a bezpečnost. Ničí také majetek jak svůj, tak svých rodičů, popř. vlastníka nemovitosti, kterou užívá bez právního důvodu. Tento stav je dlouhodobě neměnný, má zhoršující se tendenci a nic nenasvědčuje tomu (vzhledem k postoji vyšetřovaného k vlastnímu onemocnění a jeho léčbě), že by mohl nastat obrat k lepšímu“. Odvolací soud dále konstatoval, že „ má shodně se soudem prvního stupně za to, že vyšetřovaný není schopen smysluplně nakládat s finančními prostředky v období mezi výplatou invalidního důchodu (popřípadě dalších dávek, pokud by byl jejich příjemcem), který pobírá tak, aby byly uhrazeny zejména jeho základní životní potřeby, hrozí tak jeho zadlužování, což je zřejmé ze sdělení jeho rodičů. K ochraně vyšetřovaného, tak i osob, které by s ním vstupovaly do právních vztahů, je proto omezení, jehož cílem je, aby vyšetřovaný svými vlastními úkony nepřijímal finanční závazky, neboť s ohledem na zjištěné okolnosti reálně hrozí, že by nebyl schopen takové závazky plnit. Odvolací soud proto usoudil, že je namístě omezení způsobilosti k právním úkonům vyšetřovaného rozšířit tak, že není oprávněn činit právní úkony, jimiž by bral na sebe finanční závazky“.
Z předestřeného vyplývá, že odvolací soud v tomto případě s výjimkou letmého odkazu na „sdělení“ rodičů vyšetřovaného (v daném případě v postavení navrhovatelů) neuvedl, o které důkazy opřel svá skutková zjištění, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, a proč eventuálně neprovedl i další důkazy. To přes to, že podle ustanovení §157 odst. 2 věty první o.s.ř. není-li stanoveno jinak, soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není (však) přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy.
V dané věci, ač tedy není zcela zřejmé o jaké důkazy odvolací soud opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při jejich (případném) hodnocení řídil, lze se s ohledem na formulace užité v odůvodnění domnívat, že jeho zásadním inspiračním zdrojem byl právě znalecký posudek podaný ve věci, aniž by však bylo zřejmé do jaké míry byl jeho obsah poměřován ve smyslu výše vyložených zásad s eventuálními dalšími potřebnými skutkovými zjištěními z hlediska uplatněného dovolacího důvodu jej proto není možno považovat za správný. Z uvedeného důvodu Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) rozsudek odvolacího soudu s přihlédnutím k ustanovení §243b odst. 2 o.s.ř. v tomto výroku a v souvisejících výrocích o náhradě nákladů řízení zrušil a věc vrátil uvedenému soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o.s.ř.).
Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1 věta první o.s.ř. ve spojení s §226 odst. 1 téhož zákona). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Pokud se týče navrhovatelů - rodičů vyšetřovaného, pak ve svém dovolání, pokud projevují nesouhlas s napadeným rozsudkem, výlučně akcentují názor, že „ odvolací soud mohl (tedy ve skutečnosti zřejmě měl – pozn. NS) omezit vyšetřovaného pouze ve vztahu k psychiatrické léčbě, což by bývalo bylo v souladu se závěry znaleckého posudku... Pokud by odvolací soud byl rozhodl o tom, že vyšetřovaný není způsobilý rozhodovat o své psychiatrické léčbě, mohla by být realizována ústavní, či ambulantní léčba, podávání odpovídajících léků apod.“. S tímto názorem navrhovatelů se však dovolací soud nemůže ztotožnit.
V této souvislosti dovolací soud odkazuje např. na svůj rozsudek ze dne 30. května 2013, sp.zn. 30 Cdo 1144/2013, v němž bylo mimo jiné poukázáno na to, že z ustanovení §11 obč zák. vyplývá, že fyzická osoba má právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, kdy jde nepochybně o dva základní statky osobnosti fyzické osoby. Občanský zákoník právo na ochranu osobnosti fyzické osoby upravuje jako jednotné právo, jehož obsahem je v občanskoprávní oblasti zabezpečit respektování osobnosti fyzické osoby a její všestranný svobodný rozvoj. Jde o zásadní rozvedení a konkretizaci článků 4, 5, 6, 7, 8, 10, 11, 13 a 14 Listiny základních práv a svobod. Z uvedeného je třeba dovozovat, že má-li fyzická osoba právo na ochranu svého života a zdraví, musí být vybavena i možností, resp. instrumenty, aby sama mohla realizaci těchto základních práv ovlivňovat a realizovat. Proto tedy např. čl. 4 a 5 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně stanoví, že jakýkoliv zákrok v oblasti péče o zdraví, včetně vědeckého výzkumu, je nutno provádět v souladu s příslušnými profesními povinnostmi a standardy a pouze za podmínky, že k němu dotčená osoba poskytla svobodný a informovaný souhlas. Stejně tak i např. podle §28 odst. 1 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách lze zdravotní služby pacientovi poskytnout pouze s jeho svobodným a informovaným souhlasem, nestanoví-li tento zákon jinak (obdobně stanovil §23 zák. č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů, který předpokládal souhlas pacienta s každým vyšetřovaným nebo lékařským výkonem). Též např. podle článku 25 písm. d) Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením (s Úmluvou vyslovil souhlas Parlament České republiky a prezident republiky Úmluvu ratifikoval; ratifikační listina České republiky byla uložena u generálního tajemníka Organizace spojených národů, depozitáře Úmluvy, dne 28. září 2009 - pro Českou republiku vstoupila v platnost dne 28. října 2009), státy, které jsou smluvní stranou této úmluvy, mimo jiné vyžadují, aby pracovníci ve zdravotnictví poskytovali osobám se zdravotním postižením péči stejné kvality jako ostatním a na základě svobodného a informovaného souhlasu; za tímto účelem státy, které jsou smluvní stranou této úmluvy, mimo jiné, zvyšují povědomí o lidských právech, důstojnosti, nezávislosti a potřebách osob se zdravotním postižením prostřednictvím vzdělávacích aktivit a zveřejňováním etických norem pro státní i soukromou zdravotní péči.
V dané věci z napadeného rozsudku vyplývá, že odvolací soud postupoval správně, jestliže neakceptoval závažný zásah do práv vyšetřovaného, pokud soud prvního stupně rozhodl o omezení způsobilosti vyšetřovaného rozhodovat v otázkách vlastní léčby. Napadené rozhodnutí se tak v tomto ohledu fakticky nedostalo do rozporu s principem přednosti zásadně svobodného, autonomního jednotlivce. Z tohoto důvodu bylo proto dovolání navrhovatelů zamítnuto (§243b odst. 2 věta před středníkem o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. července 2013
JUDr. Pavel P a v l í k
předseda senátu