ECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.1499.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 1499/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Simona, ve věci žalobkyně CONCORD play s.r.o., identifikační číslo osoby 48024414, se sídlem v Praze 9, Toužimská 588/70, zastoupené Mgr. Petrem Plockem, advokátem se sídlem v Praze 1, Klimentská 1515/22, proti žalovaným 1) Městské části Praha 4, se sídlem v Praze 4, Antala Staška 2059/80b, zastoupené JUDr. Marcelou Dopitovou, advokátkou se sídlem v Praze, Pod stupni 10/7, a 2) České republice – Ministerstvu financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 15, zastoupené JUDr. Alanem Korbelem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 17, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 10 C 405/2009, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2012, č. j. 25 Co 237/2012-108, takto:
I. Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2012, č. j. 25 Co 237/2012-108, se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit druhé žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 12.170,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta JUDr. Alana Korbela.
III. První žalovaná nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243c odst. 2 o. s. ř.):
Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 25. 1. 2012, č. j. 10 C 405/2009-83, ve znění opravného usnesení ze dne 24. 7. 2012, č. j. 10 C 405/2009-103, zastavil řízení, uložil žalobkyni zaplatit první žalované na nákladech řízení částku 238.820,- Kč, rozhodl, že druhé žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává, a nevyhověl žádosti žalobkyně o vrácení soudního poplatku ve výši 400.470,- Kč.
Městský soud v Praze k odvolání druhé žalované v záhlaví specifikovaným usnesením změnil usnesení soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobkyní a druhou žalovanou tak, že žalobkyně je povinna nahradit druhé žalované náklady řízení ve výši 285.864,- Kč, a uložil žalobkyni nahradit druhé žalované náklady odvolacího řízení ve výši 960,- Kč.
Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2012, č. j. 25 Co 237/2012-108, podala žalobkyně dovolání z důvodu, že se odvolací soud nezabýval odvoláním žalobce ze dne 29. 2. 2012 a o tomto odvolání řádně nerozhodl, rozhodl výhradně o odvolání druhé žalované. Dovolatelka dále namítla nesprávné právní posouzení okolnosti týkající se přiznání nákladů řízení druhé žalované a neúměrnou výši přiznaných nákladů řízení v částce 285.864,- Kč, když druhá žalovaná byla účastníkem řízení pouze od února 2011 do října 2011, tedy 6 měsíců, zatímco samotné řízení trvalo přibližně 5 let. Dovolatelka odkázala na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3898/11 a I. ÚS 988/12 a navrhla usnesení soudů obou stupňů zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Zároveň požádala o odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
První i druhá žalovaná navrhla dovolání odmítnout jako objektivně nepřípustné.
V doplnění dovolání ze dne 28. 3. 2013 dovolatelka uvedla, že odvolací soud v mezidobí rozhodl o odvolání žalobkyně usnesením ze dne 18. 2. 2013, č. j. 25 Co 237/2012-144. V postupu odvolacího soudu, který rozhodl nejprve o odvolání druhé žalované a po čtyřech měsících nově o odvolání žalobkyně, spatřuje dovolatelka novou otázku zásadního právního významu. Tím, že odvolací soud rozhodl o odvolání druhé žalované bez toho, aby zároveň rozhodl i o odvolání žalobkyně, ve své podstatě zabránil tomu, aby vzal do úvahy žalobkyní nově tvrzené skutečnosti, včetně případných důkazů. Aby vedle sebe neexistovala dvě protichůdná rozhodnutí, nemohl již odvolací soud jakkoliv přihlížet k doplněným tvrzením a důkazům žalobkyně, a tím bylo porušeno právo žalobkyně na spravedlivý proces.
První i druhá žalovaná opětovně navrhly dovolání odmítnout.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz čl. II., bod 7 zák. č. 404/2012 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“.
Přestože žalobkyně výslovně neuvedla, v jakém rozsahu napadá rozhodnutí odvolacího soudu, z obsahu dovolání se podává, že brojí toliko proti výroku I. usnesení odvolacího soudu, kterým bylo žalobkyni uloženo zaplatit druhé žalované náklady řízení ve výši 285.864,- Kč.
Dovolání žalobkyně proti výroku rozhodnutí odvolacího soudu ohledně určení výše nákladů řízení není přípustné. Přípustnost usnesení o nákladech řízení nemůže být dána podle §237 o. s. ř., neboť se nejedná o rozhodnutí ve věci samé, a nemůže být založena ani §238, §238a a §239 o. s. ř., jelikož nákladové výroky nelze podřadit pod žádný z tam taxativně uvedených případů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek civilních, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 231/2000, publikovaný v časopise Soudní rozhledy, č. 1, roč. 2002, str. 10).
Jelikož dovolání do nákladů řízení není podle procesněprávní úpravy dovolání ve znění účinném do 31. 12. 2012 objektivně přípustné, nezabýval se již dovolací soud dovolacími důvody, respektive tvrzenými vadami řízení. Dovolací soud rovněž nepřihlédl k doplnění dovolání ze dne 28. 3. 2013, neboť měnit dovolací důvody mohou účastníci jen po dobu trvání lhůty k dovolání, která v případě dovolatelky uplynula dne 31. 12. 2013 (§242 odst. 4 o. s. ř. a contrario, srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 309/2000, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 365).
Nejvyšší soud proto dovolání proti usnesení odvolacího soudu podle §243b odst. 5, věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, a §146 odst. 2 o. s. ř., když náklady úspěšné druhé žalované sestávají z odměny advokáta za zastupování účastníka v dovolacím řízení ve výši 18.920,- Kč; vzhledem k tomu, že nejde o dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, přísluší advokátu žalobkyně ve smyslu R 71/2011 takto vypočtená mimosmluvní odměna ve výši jedné poloviny), to jest v částce 9. 460.-Kč, [§1 odst. 2 věty první, §6 odst. 1, §7 bod 6, §11 odst. 2 písm. c/ a odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů] a paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 600,- Kč (§13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů) s připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 2.110,- Kč (§137 odst. 3 o. s. ř.) a neúspěšná žalobkyně nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo.
První žalované se náhrada nákladů dovolacího řízení nepřiznává, neboť dovolání žalobkyně směřovalo proti výroku usnesení odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto toliko o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobkyní a druhou žalovanou. O právech či povinnostech první žalované se v napadeném usnesení odvolacího soudu vůbec nerozhodovalo, proto nepovažuje dovolací soud náklady vynaložené první žalovanou v tomto dovolacím řízení za účelně vynaložené.
Nejvyšší soud nepřehlédl, že podle ustanovení §151 odst. 2 věty první části věty před středníkem o. s. ř. by při rozhodování o náhradě nákladů řízení měl určit výši odměny za zastupování advokátem podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem [jímž je vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů)], a že podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (podle ustanovení advokátního tarifu) by se mělo postupovat, jen jde-li o přiznání náhrady nákladů řízení podle §147 a §149 odst. 2 o. s. ř. nebo odůvodňují-li to okolnosti případu (část věty za středníkem).
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb. zrušil (s účinností od 7. května 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) vyhlášku č. 484/2000 Sb. jako neústavní a s přihlédnutím ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. dubna 2013, č. Org. 23/13, k onomu nálezu, uveřejněnému pod číslem 117/2013 Sb., nicméně Nejvyšší soud uzavírá, že při absenci zvláštního právního předpisu o sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni je namístě postup dle §151 odst. 2 věty první části věty za středníkem o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 21. srpna 2013
JUDr. František I š t v á n e k
předseda senátu