ECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.1518.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 1518/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, PhD., a JUDr. Pavla Vrchy, v právní věci žalobce J. S., zastoupeného Mgr. Lenkou Radoňovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Noutonická 520/23, proti žalovanému V. S., zastoupenému JUDr. Tomášem Máchou, advokátem se sídlem v Praze 2, Blanická 25/922, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 197/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. června 2012, č.j. 1 Co 321/2011-168, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243c odst. 2 o.s.ř.) :
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. července 2011, č.j. 37 C 197/2010-107, výrokem I. uložil žalovanému omluvit se vlastnoručně podepsaným dopisem doručeným žalobci ve znění: „Já V. S. se tímto omlouvám panu J. S. za to, že jsem jej v prostorách kavárny Kafé KAKOS před hosty označil výrazy „bukvice“ a „buzerant“. Výrokem II. uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 30.000,- Kč na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle §13 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), výrokem III. zamítl žalobu, aby žalovaný zaplatil žalobci dalších 1.470.000,-Kč a výrokem IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání obou účastníků Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 5. června 2012, č.j. 1 Co 321/2011-168, rozsudek soudu prvního stupně podle §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, který dovodil, že došlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobce mimo jiné použitím slov „buzerant“ a „bukvice“ před více účastníky. Odvolací soud se současně ztotožnil se zněním omluvy a s výší přisouzené náhrady nemajetkové újmy v penězích.
Rozsudek Vrchního soudu v Praze byl doručen žalobci 25. července 2012 a téhož dne nabyl právní moci.
Proti uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dne 30. srpna 2012 vlastnoručně sepsané dovolání, doplněné podáním ustanovené zástupkyně ze dne 3. ledna 2013. Přípustnost dovolání odvozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. (chybně uvádí jako důvod dovolání). Domnívá se, že rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam spočívající v tom, že žalobci byla přiznána minimální satisfakce ve výši 30.000,- Kč, přičemž zásah žalovaného do jeho osobnostních práv je hodnocen jako rasistický a diskriminační a z toho důvodu odůvodňuje přiznání vyšší náhrady. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání nebylo podáno vyjádření.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a vyšel tak (s výjimkou ustanovení §243c odst. 3 o.s.ř.) ze znění tohoto procesního předpisu účinného do 31. prosince 2012.
Dovolání žalobce proti uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze, pokud jím byl potvrzen zamítavý výrok III. rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé, není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) téhož zákona.
Z obsahu dovolání je především patrné (§41 odst. 2 o.s.ř.), že dovolatel zřejmě uplatnil dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (tj., že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci).
Polemizuje-li dovolatel v podaném dovolání s tím, že žalobci byla soudy přiznána minimální satisfakce ve výši 30.000,- Kč, přičemž zásah žalovaného do jeho osobnostních práv je hodnocen jako rasistický a diskriminační, což podle jeho mínění odůvodňuje přiznání vyšší náhrady, pak Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi konstantně zaujímá právní názor, že přípustnost tzv. nenárokového dovolání [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.] může být založena jen v případě, kdy dovolatel v dovolání označí pro výsledek sporu relevantní právní otázku, jejíž řešení odvolacím soudem činí rozhodnutí tohoto soudu rozhodnutím zásadního právního významu. Neuvede-li dovolatel v dovolání žádnou takovou otázku (tj. otázku, které by byla podstatná pro rozhodnutí soudu v posuzované věci) nebo jen otázku skutkovou, nemůže dovolací soud shledat nenárokové dovolání přípustným [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2007, sp. zn. 22 Cdo 1217/2006, jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, a dále publikované (s citovanou právní větou) v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod č. 5042] nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. února 2012, sp.zn. 30 Cdo 4345/2011, přístupné na www.nsoud.cz .]. Podané dovolání takovou konkrétní právní otázku, která by v souvislosti s aplikací ustanovení §11násl. obč. zák. činila napadené rozhodnutí po právní stránce zásadně právně významným, neuvádí, přičemž dovolací soud má za to, že odvolací soud se v této souvislosti nedostal do případných interpretačních obtíží. Dovolatel takto neformuluje takovou právní otázku, která by dovolacím soudem dosud nebyla vyřešena nebo by měla být řešena jinak, a jejíž řešení by v dané věci bylo relevantní. Neuvedl ani (žádné) konkrétní rozhodnutí, ve kterém by pro napadené rozhodnutí podstatná právní otázka byla řešena soudy rozdílně.
Protože z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) nebylo možno vyvodit jiný (relevantní) důvod, pro který by rozhodnutí odvolacího soudu mohlo být považováno za rozhodnutí zásadního významu, Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl. Současně je třeba připomenout, že pokud dovolatel napadá rozhodnutí odvolacího soudu ve všech jeho výrocích, pak k dovolání proti výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II., není k dovolání legitimován (§240 odst. 1 o.s.ř.), přičemž proti výroku o náhradě nákladů řízení procesní předpis možnost dovolání neupravuje (§236 až §239 o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn §243b odst. 5 věty první o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1 a §151 odst. 2 o.s.ř., neboť žalobce nemá na jejich náhradu nárok, zatímco žalovanému v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. srpna 2013
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu