ECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.1829.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 1829/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Vrchy, v právní věci žalobce H a S t, spol. s r.o. , IČO“ 25325043, se sídlem v Hustopečích u Brna, Havlíčkova 28, zastoupené JUDr. Radkem Machem, advokátem se sídlem v Brně, Mendlovo náměstí č. 2a, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 5.328.580,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10C 281/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. března 2013, č.j. 35 Co 538/2012-80, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 2. října 2012, č.j. 10C 281/2011-57, zamítl žalobu, kterou se žalobce po žalované domáhal zaplacení částky 5.328.580,- Kč jako náhrady škody vzniklé v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 15/4 Cm 347/95. Vyšel ze zjištění, že společnost RENOSTAV, spol. s r.o., dne 23. října 2008 uzavřela se žalobcem smlouvu o postoupení pohledávky ve výši 6.178.701,15 Kč za dlužníkem Průmstav Brno, spol. s r.o. Předtím proti dlužníkovi podal Stavební podnik Břeclav a.s. dne 3. března 1995 žalobu o zaplacení částky 4.143.227,- Kč. Dne 2. dubna 1999 navrhla firma RENOSTAV, spol. s r.o., aby mohla, vzhledem k tomu, že smlouvou ze dne 22. ledna 1998 jí byla pohledávka žalobce postoupena, přistoupit do řízení jako další účastník. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 11. července 2005 ukládající žalovanému PRŮMSTAV BRNO, a.s. zaplatit žalobci RENOSTAV spol. s r.o. částku 3.542.936,- Kč, v důsledku konkurzu na majetek dlužníka prohlášeného dne 26. února 2007, zatím není pravomocný. V konkurzním řízení přihlásila RENOSTAV spol. s r.o. svoji pohledávku a ta byla uznána do výše 6.178.701,51 Kč. Žalobci, kterému byla uvedená pohledávka postoupena, však v konkurzním řízení bylo vyplaceno pouze 850.119,94 Kč. Na základě těchto skutkových zjištění soud prvního stupně věc posoudil podle ustanovení §1 odst. 1, §5 písm. b) a §13 odst. 1 a 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „OdpŠk“). Konstatoval, že délka řízení se ve vztahu k jeho účastníkům posuzuje od pravomocného zahájení do pravomocného skončení, a pokud je v průběhu soudního řízení postoupena pohledávka, pak se neuplatní důsledek uvedený v §524 občanského zákoníku (dále jen „obč.zák.“), že s postoupenou pohledávkou přechází i její příslušenství a všechna práva s ní spojená. S poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. prosince 2010, sp.zn. 30 Cdo 3908/2009, uvedl, že následky nepřiměřeně dlouhého řízení je třeba posuzovat samostatně jak u postupníka tak u postupitele. Žalobce, který nabyl pohledávku smlouvou ze dne 23. října 2008, se však dosud nestal účastníkem předmětného řízení, když o singulární sukcesi nebylo rozhodnuto, takže ve vztahu k němu nelze hovořit o nepřiměřené délce řízení.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. března 2013, č.j. 35 Co 538/2012-80, podle §219 o.s.ř. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Přisvědčil na jedné straně žalobci, který v odvolání namítal, že rozsudek Nejvyššího soudu, z něhož při svém rozhodování vycházel soud prvního stupně, se týká nároku na náhradu nemajetkové újmy, nikoliv na náhradu škody, stejně jako jeho argumentaci, že na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 23. října 2008 přešlo na žalobce spolu s postoupenou pohledávkou i její příslušenství a veškerá práva s ní spojená, zejména právo na náhradu škody vůči státu, přesto však dospěl k závěru, že prvostupňový rozsudek je správný. Poukázal na skutečnost, že podle ustanovení §524 odst. 2 obč. zák. tato práva přecházejí na postupníka v tom stavu, v jakém se nacházela v době postoupení, tj. ke dni 23. října 2008. Nárok na náhradu škody může být v daném případě úspěšně uplatněn pouze, pokud poškozený nemůže úspěšně dosáhnout uspokojení své pohledávky vůči dlužníku, který je povinen plnit; v případě probíhajícího konkurzu na majetek dlužníka může věřiteli škoda vzniknout až tehdy, nebude-li jeho nárok vůči dlužníku uspokojen ani v rámci konkurzu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2012, sp.zn. 28 Cdo 1804/2010). Škoda tedy mohla vzniknout právnímu předchůdci žalobce nejdříve tehdy, nebylo-li jeho právo uspokojeno v rámci konkurzu na základě rozvrhového usnesení. Jelikož k tomuto částečnému uspokojení došlo dne 6. dubna 2011, mohlo právo na náhradu škody vzniknout nejdříve k tomuto dni, zatímco ke dni postoupení pohledávky (23. října 2008) postupitel toto právo neměl, a proto nemohlo na žalobce spolu s postoupenou pohledávkou přejít. Škoda nemohla vzniknout ani přímo žalobci. Konkurz na majetek dlužníka PRŮMSTAV BRNO, a.s. byl prohlášen usnesením ze dne 26. února 2007, k postoupení pohledávky došlo smlouvou ze dne 23. října 2008 a pohledávka byla uspokojena dne 6. dubna 2011. Žalobce nemohl za situace, kdy nabývá pohledávku vůči dlužníku, na jehož majetek byl vyhlášen konkurz, očekávat, že takto nabytá pohledávka bude uspokojena v plném rozsahu.
Rozsudek Městského soudu v Praze byl doručen zástupci žalobce dne 26. dubna 2013 a právní moci nabyl téhož dne.
Proti uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dne 24. května 2013 včasné dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení §237 o.s.ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Otázkou hmotného práva je, zda předmětem postoupení může být i pohledávka, která má vzniknout teprve v budoucnu, a to za situace, kdy tato pohledávka je ve smlouvě o postoupení pohledávky jasně a určitě specifikována. Domnívá se, že v posuzovaném případě byla tato pohledávka postoupena s účinky k jejímu vzniku, ke kterému došlo, když žalobce obdržel plnění na základě pravomocného rozvrhového usnesení (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. října 2012, sp.zn. 28 Cdo 366/2012), tedy dne 6. dubna 2011. Nesouhlasí ani s názorem odvolacího soudu, že jako postupník nemohl očekávat uspokojení pohledávky, kterou nabyl vůči dlužníku, na jehož majetek byl prohlášen konkurz, v plném rozsahu, protože uvedený závěr nemá oporu v žádném právním předpisu. Ten by znamenal vedle tří podmínek ke vzniku nároku na náhradu škody podle OdpŠk, kterými jsou nesprávný úřední postup, vznik škody a existence příčinné souvislosti mezi nimi, podmínku čtvrtou. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudek Městského soudu v Praze i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřila žalovaná, která se domnívá, že rozhodnutí obou soudů jsou správná, nesouhlasí s tvrzením dovolatele, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním hodnocení věci, a proto navrhuje, aby dovolací soud, dovolání žalobce pro nepřípustnost odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2013 a nejdříve se zabýval otázkou přípustnosti podaného dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o.s.ř).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
S dovolatelem lze souhlasit v tom, že předmětem postoupení může být pohledávka splatná i nesplatná, popřípadě pohledávka budoucí či vázaná na podmínku, včetně toho, že postoupení pohledávky nebrání ani její „spornost“. Odvolací soud však své právní posouzení věci založil na tom, že žalobce se domáhá náhrady materiální újmy vůči státu, přičemž se (ve skutečnosti) nedomáhá plnění z postoupené pohledávky, resp. práva s pohledávkou spojeného ve smyslu ustanovení §524 odst. 2 obč. zák. (to vyplývá i ze znění bodu II. Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 23.10.2008), které na postupníka přechází v tom stavu, v jakém se nacházelo v den postoupení (tj. v okamžiku účinnosti smlouvy o postoupení, srov. Jiří Švestka, Jiří Spáčil, Marta Škárová, Milan Hulmák a kolektiv Občanský zákoník I, II, 2. vydání, Praha 2009, str. 1571, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2012, sp. zn. 32 Cdo 2336/2010). Proto nemá-li postupník v době postoupení pohledávky právo na náhradu škody, nemůže smlouvou o postoupení pohledávky (§524 obč. zák.) toto právo převést na jiného. Vzhledem k důvodům rozhodnutí odvolacího soudu je tak argumentace dovolatele týkající se převodu vlastní pohledávky zřejmě irelevantní.
V rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. června 2005, sp. zn. 25 Cdo 379/2004, byl vyjádřen závěr, že nárok na náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci může být vůči státu úspěšně uplatněn pouze tehdy, nemůže-li poškozený úspěšně dosáhnout uspokojení své pohledávky vůči dlužníku, který je mu povinen plnit. Nastala-li tedy v důsledku výkonu veřejné moci taková situace, že mezi účastníky právního vztahu existují určitá práva a povinnosti, která nejsou plněna, pak újma odškodnitelná podle zákona č. 82/1998 Sb. vznikne teprve tehdy, jestliže v právním vztahu účastníků není možno dosáhnout plnění. V návaznosti na to v usnesení ze dne 3. ledna 2012, sp.zn. 28 Cdo 1793/2011 , Nejvyšší soud dovodil, že svědčí-li poškozenému jako věřiteli právo vůči jeho dlužníku, které může úspěšně uplatnit, resp. uspokojit, nevzniká mu dosud nárok na náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci vůči státu.
Dovolání žalobce tedy není přípustné podle §237 o.s.ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu, který dovodil, že ke dni postoupení pohledávky postupitel neměl právo (s pohledávkou spojené) na náhradu škody vůči státu, a proto uvedené právo na žalobce (postupníka) nemohlo přejít, je v souladu ustálenou rozhodovací praxí soudu dovolacího. Proto bylo odmítnuto (§243c odst. 1 a 2 o. s. ř.).
U výroku o náhradě nákladů dovolacího řízení se odkazuje na ustanovení §243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 23. října 2013
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu