ECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.1853.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 1853/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, PhD., a JUDr. Pavla Vrchy, v právní věci žalobce Ing. Mgr. M. Ch., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Ortmanem, advokátem se sídlem v Praze 6, Španielova 1267, proti žalované České republice - Ministerstvu vnitra , se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, o určení, že žalobce nespolupracoval s bývalou StB a vojenskou kontrarozvědkou, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 4C 521/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. února 2013, č.j. 68 Co 519/2012-125, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o.s.ř.):
Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 14. března 2012, č.j. 4C 521/2009-103, výrokem I. zamítl žalobu na určení, že žalobce nespolupracoval s bývalou státní bezpečností, jako organizační složkou tehdejšího SNB podčleněného pod Ministerstvo vnitra ČSSR a nespolupracoval ani s vojenskou kontrarozvědkou, která byla rozkazem tehdejšího ministra vnitra ČSSR s č. rozkazu 5 ze dne 15. 1. 1975 podčleněna pod složku bývalé státní bezpečnosti jako složky SNB, výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů řízení a výrokem III. rozhodl o povinnosti zaplatit svědečné. Soud prvního stupně dospěl především k závěru, že žalobce má naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), přičemž vyšel ze zjištění, že je mezi účastníky nesporné, že žalobce učinil projev vůle směřující k přijetí slibu a podepsání vázacího aktu jako voják sloužící u příslušného vojenského útvaru a byl evidován jako spolupracovník vojenské kontrarozvědky.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. února 2013, č.j. 68 Co 519/2012-125, rozsudek soudu prvního stupně podle §219 o.s.ř. potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a z obsahu řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 C 135/2006, ve kterém byla rozsudkem zamítnuta žaloba žalobce, jíž se domáhal v rámci ochrany osobnosti určení, že byl v materiálech bývalé Státní bezpečnosti neoprávněně evidován jako osoba uvedená v §2 odst. 1 písm. b) zák. č. 451/1991 Sb., z důvodu, že evidence žalobce byla důvodná v důsledku jeho aktivní spolupráce s StB. Odvolací soud se především zabýval posouzením, zda je správný závěr soudu prvního stupně, že žalobci svědčí naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu ustanovení §80 o.s.ř. Konstatoval, že účelem soudního rozhodnutí je autoritativně rozhodnout o vztahu mezi účastníky soudního řízení. V dané věci bylo již o žalobě na plnění rozhodnuto pravomocným soudním výrokem (ve věci sp. zn. 32 C 135/2006 vedené u Městského soudu v Praze) a nelze nijak dovodit, že by bez nyní požadovaného určení bylo právo žalobce nebo právní vztah ohrožen, popřípadě, že by se bez tohoto určení žalobcovo právní postavení stalo nejistým. Není naplněn ani požadavek toho, aby požadované určení vytvořilo pevný základ pro právní vztahy účastníků sporu a svými důsledky předešlo případným dalším žalobám na plnění. Konečně podle odvolacího soudu nejde ani o tzv. rozhodnutí soudu závazné erga omnes, tedy o případ, v němž by docházelo k přesahu osobního zájmu žalobce na výsledku řízení, a naléhavost právního zájmu na požadovaném určení by se projevovala ve vztahu k dalším oprávněným osobám. Odvolací soud tedy uzavřel, že z výše uvedených důvodů žalobci nesvědčí naléhavý právní zájem na jím požadovaném určení skutečnosti uvedené v žalobě.
Rozsudek Městského soudu v Praze byl doručen zástupci žalobce dne 15. března 2013 a právní moci nabyl téhož dne.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dne 8. dubna 2013 včasné dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení §237 o.s.ř., neboť je toho názoru, že vyřešená právní otázka má být dovolatelem posouzena jinak. Domnívá se, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o.s.ř.). Dovolatel shrnul obsah dokazování u soudu prvního stupně, ze kterého vyšel i dovolací soud a konstatuje, že se skutkovými závěry a s právním hodnocením soudů nesouhlasí. Podle dovolatele toto rozhodnutí odporuje platné judikatuře. Odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu, který se opakovaně zabýval problematikou evidence bývalých spolupracovníků StB a zaujal názor, že registr svazků bývalé StB není jen informačním systémem podle zákona, nýbrž je archivním materiálem, z něhož lze poskytovat informace jen způsobem stanoveným v zákoně, přičemž samotná evidence konkrétní fyzické osoby v materiálech bývalé StB ještě nemusí znamenat, že tato osoba skutečně s represivní složkou komunistického režimu spolupracovala (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 30 Cdo 1490/2006). Poukázal též na další rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2001, sp. zn. 25 Cdo 43/2001, v němž se uvádí, že nedostačuje pouze zjištění o tom, zda byl někdo evidován jako rezident, agent, držitel propůjčeného bytu či informátor, ale rozhodující je, zda došlo k jeho aktivní spolupráci s bývalou StB. Podle názoru dovolatele takové důkazy v řízení zjištěny nebyly. Odvolací soud navíc odkázal také na rozhodnutí Městského soudu v Praze sp. zn. 32 C 135/2006 ve věci určení, že dovolatel byl neoprávněně veden v registru bývalé StB. To, zda s bývalou StB aktivně spolupracoval, nebylo tehdy předmětem řízení, a přesto uvedl, že jde o podstatnou skutečnost, významnou pro rozhodnutí v předmětné věci.
Z uvedených důvodů proto dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a vrátil mu věc „se závaznými pokyny“ k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřila žalovaná podáním ze dne 14. května 2013. Domnívá se, že rozhodnutí obou soudů jsou správná a po právu, a navrhuje, aby dovolací soud, pokud dovolání žalobce připustí, rozhodnutí odvolacího soudu potvrdil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2013.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o.s.ř.).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Ač dovolatel ve svém dovolání uvádí, že je podává z důvodu podle ustanovení §241a odst. 1 o.s.ř., tj. pro to, že má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, podstatná část tohoto dovolání nepřípustně směřuje pouze do oblasti konkrétních skutkových zjištění.
Pokud pak dovolatel polemizuje v podaném dovolání s právním posouzením věci, pak zcela pomíjí výlučný právní důvod, pro který odvolací soud (odchylně od soudu prvního stupně) žalobu posoudil jako nedůvodnou, tj. shledal, že nejsou naplněny předpoklady pro žalobu na určení ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o.s.ř. S přihlédnutím k ustanovení §241a odst. 1 o.s.ř. a §242 odst. 3 věta první o.s.ř. je nezbytné, aby dovolatel v dovolání označil pro výsledek sporu relevantní právní otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Neuvede-li dovolatel v dovolání žádnou takovou otázku (tj. otázku, která by byla podstatná pro rozhodnutí soudu v posuzované věci ) nebo jen otázku skutkovou, nemůže dovolací soud shledat podané dovolání přípustným. Podané dovolání pak takovou konkrétní právní otázku, v souvislosti s aplikací ustanovení §80 písm. c) o.s.ř. neuvádí.
Za tohoto stavu proto Nejvyšší soud s přihlédnutím k ustanovení §243c odst. 1 a 2 o.s.ř. dovolání žalobce odmítl.
U výroku o náhradě nákladů dovolacího řízení se odkazuje na ustanovení §243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. srpna 2013
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu