ECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.1861.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 1861/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně L. J. , zastoupené Mgr. Stanislavem Hykyšem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Zelená 267, proti žalovaným 1) J. E. , zastoupenému JUDr. Oldřichem Kohoutem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Československé armády 300, a 2) M. E. (dříve E.), o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 14 C 3/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. listopadu 2012, č. j. 21 Co 220/2011-546, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 1) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.888,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Oldřicha Kohouta, advokáta se sídlem v Hradci Králové, Československé armády 300.
III. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 2) nemá žádná z těchto účastnic právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243c odst. 2 o. s. ř.):
Úvodem Nejvyšší soud (dále již „Nejvyšší soud“) předesílá, že vzhledem k době vydání dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád (dále již „o. s. ř.“) ve znění účinném do 31. prosince 2012; vzhledem však k tomu, že ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 28. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11 (všechna zde uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti k dispozici na webových stránkách Ústavního soudu www.nalus.usoud.cz ) uplynutím dne 31. prosince 2012, přičemž dovolání v této věci bylo podáno 20. března 2013, bylo nezbytné otázku přípustnosti dovolání posuzovat již ve smyslu novelizovaného §237 o. s. ř. (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. 1572/11 – „ Ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu tak i nadále zůstává aplikovatelným právním předpisem pro posouzení přípustnosti dovolání, jež byla podána v době jeho účinnosti, tj. až do jeho zrušení uplynutím dne 31. prosince 2012.“ ).
Dovolání žalobkyně (dále již „dovolatelka“) proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové (dále již „odvolací soud“) ze dne 26. listopadu 2012, č. j. 21 Co 220/2011-546, není přípustné podle §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je - z hlediska již v judikatuře řešených otázek, které dovolatelka vymezuje ve svém dovolání - v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není ani v kolizi s judikaturou Ústavního soudu.
Z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) je navíc zřejmé, že dovolatelka v dovolání podrobuje revizi skutková zjištění, z nichž odvolací soud vycházel při rozhodování věci, čímž jednak zásadně pomíjí, že ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží, především však z takto uplatňované skutkové verze případu nesprávně dovozuje hmotněprávní pochybení odvolacího soudu (v případě přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. se skutkový základ sporu nemůže měnit, neboť přezkumná činnost dovolacího soudu směřuje k posouzení právní kvalifikace věci včetně procesních aspektů bez toho, že by byl oprávněn zasahovat do skutkového stavu zjištěného v nalézacím řízení soudy nižších stupňů).
Dovolatelkou zdůrazňovaná otázka neplatnosti smlouvy pro její rozpor s dobrými mravy v žádném případě není řešena rozdílně Nejvyšším soudem a Ústavním soudem; ostatně dovolatelka na podkladě žádného označeného rozhodnutí, s promítnutím na napadené rozhodnutí odvolacího soudu, takovou argumentaci nekonkretizuje. Naopak, odvolací soud na podkladě učiněných skutkových zjištění a s odkazem na rozhodnutí dovolacího soudu se důsledně a přesvědčivě zabýval i příp. kolizí učiněného právního úkonu s dobrými mravy, přičemž dospěl k logicky, věcně správnému a přesvědčivému závěru, že ani v tomto směru nelze učinit závěr o absolutní neplatnosti předmětné převodní smlouvy. Nejvyšší soud proto neshledává žádný důvod na podkladě zjištěného skutkového stavu, jak byl odvolacím soudem zákonu odpovídajícím způsobem vyložen v odůvodnění (písemného vyhotovení) jeho napadeného rozsudku, takto učiněné právní závěry jakkoliv korigovat.
To, že dovolatelka ve svém (byť obšírně pojatém) dovolání zakládá úvahy o absolutní neplatnosti zmíněného právního úkonu, když dospívá k jiným (oproti odvolacímu soudu zcela odlišným a pro právní posouzení věci zásadně významným) skutkovým zjištěním, pochopitelně přípustnost dovolání v této věci nezakládá.
Stran námitky dovolatelky o nezaplacení kupní ceny je pak nezbytné připomenout, že odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně skutkově uzavřel, že „žalovaní předali Heleně Levé a tedy zaplatili kupní cenu sjednanou v kupní smlouvě ve výši 450.000,- Kč.“ Pokud dovolatelka tento dílčí skutkový závěr v dovolání zpochybňuje, nemůže pochopitelně ani takto vymezenou částí dovolacího důvodu přípustnost svého dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. založit, neboť skutkové poměry zde nelze nijak revidovat.
Z obsahu dovolání nelze ani vyvodit, že by dovolatelka formulovala právně relevantní otázku procesního charakteru, která by měla být odvolacím soudem vyřešena způsobem, jenž by zakládal přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
Ve stručnosti shrnuto lze tedy uzavřít, že dovolatelka nesouhlasí s pro ni nepříznivým napadeným rozhodnutím, když odvolacímu soud vytýká nesprávné právní posouzení věci na základě jí v dovolání předestřené skutkové verze případu. Taková polemika ovšem, jak již bylo zmíněno, dovolání proti napadenému rozhodnutí přípustným nečiní.
Dovolání dovolatelky proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3, když dovolání dovolatelky bylo odmítnuto, v důsledku čehož vzniklo žalovanému 1), který se k dovolání písemně vyjádřil a v dovolacím řízení byl zastoupen advokátem, právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Vzhledem k tomu, že v důsledku nálezu Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, došlo, a to s účinností od 7. května 2013 (kdy byl tento nález publikován ve Sbírce zákonů pod číslem 116/1993 Sb., v částce 52), ke zrušení vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, je nezbytné s účinností od 7. května 2013 při rozhodování o náhradě nákladů občanského soudního řízení aplikovat vyhlášku č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, neboť její použití ve smyslu §151 odst. 2, věty první za středníkem, o. s. ř., odůvodňují okolnosti případu. Za tyto okolnosti lze považovat to, že vyhláška č. 484/2000 Sb. byla Ústavním soudem zrušena a de lege lata zde (prozatím) neexistuje žádný jiný právní předpis, jímž by byly stanoveny paušální sazby pro řízení v jednom stupni, a dále, že soudy jsou ve smyslu §151 odst. 1 o. s. ř. povinny rozhodnout o povinnosti k náhradě nákladů řízení v rozhodnutí, jímž se řízení končí, kdy podle §137 odst. 2 o. s. ř. druhem nákladů řízení je i odměna za zastupování advokátem nebo notářem v rozsahu jejich oprávněné stanoveného zvláštními právními předpisy.
V tomto případě (vzhledem k zastoupení žalovaného 1/ advokátem) účelně vynaložené náklady žalovaného 1) sestávají z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (jejich písemné vyjádření k dovolání žalobce), podle §11 odst. 1 písm. k), a to z tarifní odměny ve smyslu §1 odst. 2, §6 odst. 1, §7 bod 5, §8 odst. 1, §9 odst. 3 písm. a), §11 odst. 1 písm. k) a §12 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb. ve výši 2.500,- Kč, dále z jednoho paušálu hotových výdajů podle §13 odst. 3 cit. advokátního tarifu ve výši 300,- Kč, to vše s připočtením částky představující 21 % DPH ve výši 588,- Kč podle §137 odst. 3 o. s. ř. a §47 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 3.388 Kč.
Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 3.888,- Kč je dovolatelka povinna zaplatit žalovanému 1) k rukám advokáta, který žalovaného 1) v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Ve vztahu mezi dovolatelkou a žalovanou 2) je výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení důsledkem aplikace §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 a §146 odst. 1 písm. c) o. s. ř. per analogiam, neboť dovolatelka s ohledem na výsledek tohoto dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalované 2) podle obsahu spisu v tomto řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly, takže podmínky pro aplikaci §146 odst. 3 o. s. ř. v daném případě osvědčeny nebyly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co ji ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně 30. srpna 2013
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu