Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 06.11.2013, sp. zn. 30 Cdo 1885/2013 [ usnesení / výz-E ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.1885.2013.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.1885.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 1885/2013 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, PhD., a JUDr. Pavla Vrchy, v právní věci žalobkyň a) M. D., b) nezl. N. D. a c) nezl. K. D., obě nezletilé zastoupené matkou M. D., všechny žalobkyně zastoupeny JUDr. Josefem Holubem, advokátem se sídlem v Kladně, Kleinerova 24, proti žalovanému R. P., zastoupenému Mgr. Vojtěchem Veverkou, advokátem se sídlem v Kladně, Starosty Pavla 40, o ochranu osobnosti , vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 36 C 29/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. prosince 2012, č.j. 3 Co 112/2011-142, takto: I. Dovolání žalovaného se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyním na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 10.091,40 Kč jejich zástupci JUDr. Josefu Holubovi, advokátu se sídlem v Kladně, Kleinerova 24, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o.s.ř.) : Žalobou na ochranu osobnosti se žalobkyně domáhaly náhrady nemajetkové újmy v penězích za protiprávní zásah způsobený smrtí R. D. při dopravní nehodě způsobené žalovaným. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. března 2011, č.j. 36 C 29/2010-80, ve znění opravného usnesení ze dne 29. června 2012, č.j. 36 C 29/2010-124, výrokem I. uložil žalovanému zaplatit žalobkyni M. D. částku 250.000,- Kč, a zamítl žalobu co do částky 50.000,- Kč. Výrokem II. uložil žalovanému zaplatit nezl. žalobkyni N. D. částku 150.000,- Kč, a zamítl žalobu co do částky 250.000,- Kč. Výrokem III. uložil žalovanému zaplatit nezl. žalobkyni K. D. částku 150.000,- Kč a co do částky 250.000,- Kč žalobu zamítl. Výroky IV. a V. rozhodl o náhradě nákladů řízení a zaplacení soudního poplatku. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že za dopravní nehodu a její následky odpovídá žalovaný (který byl uznán vinným na této nehodě rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 10. dubna 2008, č.j. 3 T 130/2007-160, jehož součástí je i konstatování, že zemřelý R. D. nebyl připoután v době nehody). Žalovaný tak neoprávněně zasáhl do práva na soukromí a rodinný život žalobkyň. Při úvaze o výši náhrady nemajetkové újmy podle §13 odst. 3 občanského zákoníku (dále jenobč. zák.“) soud prvního stupně odkázal na obdobné případy, zohlednil zdravotní poměry matky a kvalitu příbuzenských vztahů a považoval za přiměřenou náhradu nemajetkové újmy ve výši uvedené ve výroku. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 11. prosince 2012, č.j. 3 Co 112/2011-142, výrokem I. rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujících výrocích I., II. a III. ve věci samé a ve výroku V. o soudním poplatku podle §219 občanského soudního řádu (dále jeno.s.ř.“) potvrdil. Výrokem II. změnil výrok IV. rozsudku soudu prvního stupně týkající se nákladů řízení před soudem prvního stupně a výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení odvolacího soudu. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým zjištěním i právním posouzení věci soudem prvního stupně. Konstatoval, že při aplikaci ustanovení §11 a násl. obč. zák. je nutno vycházet z toho, že jednání žalovaného bylo rozsudkem Okresního soudu v Kladně kvalifikováno jako trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 a 2 trestního zákona, a že tím došlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobkyň, konkrétně do jejich práva na soukromí, jehož součástí je i rodinný život. Ten byl v důsledku úmrtí manžela a otce zcela nereparovatelným způsobem narušen. Uvedl, že soud prvního stupně správně přihlédl při určení výše náhrady nemajetkové újmy ke všem okolnostem daného případu a přiznané částky jednotlivým žalobkyním shledal přiměřené. Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupci žalovaného dne 25. ledna 2013 a právní moci nabyl téhož dne. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dne 25. března 2013 včasné dovolání, jehož přípustnost odvozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., neboť se domnívá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Namítá nesprávné posouzení otázek příčinné souvislosti mezi způsobeným zásahem do osobnostních práv žalobkyň a jednáním žalovaného a absenci zohlednění majetkových poměrů žalovaného při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění v penězích. Brání se tvrzením, že bezprostředně nezapříčinil smrt manžela a otce žalobkyň, neboť usmrcený nepoužil bezpečnostní pás. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátit k dalšímu řízení. K dovolání žalovaného se vyjádřily žalobkyně podáním ze dne 28. května 2013 a navrhly jeho odmítnutí, případně zamítnutí. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného do 31. prosince 2012. Dále připomíná, že dovolání není v této věci přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) téhož zákona (současně se odkazuje na nález Ústavního soudu ČR ze dne 28. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, kterým bylo toto ustanovení zrušeno, avšak s účinností ke dni 31. prosince 2012), neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. Podle §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží. Závěry vyjádřené v rozhodnutí odvolacího soudu zcela odpovídají judikatuře Nejvyššího soudu (srovnej např. rozsudky tohoto soudu ze dne 28. února 2005, sp.zn. 30 Cdo 1678/2004, resp. ze dne 29. června 2000, sp. zn. 30 Cdo 427/2000, aj., které jsou přístupné na www.nsoud.cz ). Odvolací soud se přitom nedostal do jakýchkoli případných interpretačních obtíží. Současně je nutno zmínit skutečnost, že z obsahu dovolání je současně zřejmé (§41 odst. 2 o.s.ř.), že dovolatel mimo jiné nepřípustně uplatnil dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 3 o.s.ř., jehož prostřednictvím přípustnost dovolání založit nelze, neboť - jak již bylo uvedeno - podle §237 odst. 3, věty za středníkem o.s.ř., se k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o.s.ř. nepřihlíží. Polemizuje-li dovolatel v podaném dovolání s právním posouzením věci odvolacím soudem (dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), pak Nejvyšší soud ČR ve své rozhodovací praxi konstantně zaujímá právní názor, že přípustnost tzv. nenárokového dovolání [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.] může být založena jen v případě, kdy dovolatel v dovolání označí pro výsledek sporu relevantní právní otázku, jejíž řešení odvolacím soudem činí rozhodnutí tohoto soudu rozhodnutím zásadního právního významu. Neoznačí-li dovolatel v dovolání takovou otázku (tj. otázku, které by byla podstatná pro rozhodnutí soudu v posuzované věci) nebo jen otázku skutkovou, nemůže dovolací soud shledat nenárokové dovolání přípustným [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2007, sp. zn. 22 Cdo 1217/2006, jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, a dále publikované (s citovanou právní větou) v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod č. 5042] nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. února 2012, sp.zn. 30 Cdo 4345/2011, přístupné na www.nsoud.cz .]. Podané dovolání pak takovou konkrétní právní otázku, která by v souvislosti s aplikací ustanovení §11násl. obč. zák. činila napadené rozhodnutí po právní stránce zásadně právně významným, fakticky neuvádí. Dovolatel neformuluje takovou právní otázku, která by dovolacím soudem dosud nebyla vyřešena nebo by měla být řešena jinak a jejíž řešení by v dané věci bylo relevantní. Neuvedl ani (žádné) konkrétní rozhodnutí, ve kterém by pro napadené rozhodnutí podstatná právní otázka byla řešena soudy rozdílně. Jestliže tedy nejsou dány předpoklady pro to, aby napadený rozsudek byl kvalifikován jako rozhodnutí mající po právní stránce zásadní význam, takže není možno shledat ani přípustnost tohoto dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., Nejvyšší soud ČR proto dovolání odmítl jako nepřípustné podle §243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s §218 písm. c) téhož zákona. Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§243a odst. l věta první o.s.ř.). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243c odst. 3 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a §146 odst. 3 o.s.ř., když v dovolacím řízení žalobkyním vznikly účelně vynaložené náklady spojené s jejich zastoupením advokátem, v souvislosti s jedním úkonem právní služby (sepis vyjádření k dovolání). Vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou byly stanoveny paušální sazby výše odměny za zastupování advokátem v občanském soudním řízení a kterou byla původně změněna vyhláška č. 177/1996 Sb., byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 26/12, s účinností ke dni 7. května 2013, kdy byl publikován ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013. Odměna u každé z žalobkyň v částce 2.480,- Kč byla stanovena podle §6, §7 bod 5, 9 odst. 4 písm. a), §11 odst. 1 písm. k) a §12 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) ve znění vyhl. č. 486/2012 Sb., kterou se mění vyhláška č. 177/1996 Sb. (srov. Čl. II vyhl. č. 486/2012 Sb.). Žalobkyním dále náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 2.780,- Kč. Žalovaným rovněž náleží náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21% podle §137 odst. 3 o.s.ř., tj. 583,80,- Kč. Celková výše nákladů dovolacího řízení u každé z žalobkyň tak činí 3.363,80 Kč, což odpovídá při zastoupení všech tří částce 10.091,40 Kč. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 6. listopadu 2013 JUDr. Pavel Pavlík předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:11/06/2013
Spisová značka:30 Cdo 1885/2013
ECLI:ECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.1885.2013.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Dotčené předpisy:§11násl. obč. zák.
Kategorie rozhodnutí:E
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-28