ECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.1903.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 1903/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobce P. M. , právně zastoupeného JUDr. Tomášem Štípkem, advokátem se sídlem Ostrava, Stodolní 741/15, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem Praha 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 2,000.000,- Kč s příslušenstvím , ve věci vedené u Městského soudu v Brně, pod sp. zn. 108 C 91/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. března 2013, č.j. 44 Co 9/2012-69, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 13. března 2013, č.j. 44 Co 9/2012-69, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 11. října 2011, č.j. 108 C 91/2010- 43, se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“), zamítl dne 11. října 2011, č.j. 108 C 91/2010-43, žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 2,000.000,- Kč z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.
Žalobce se vůči žalované domáhal náhrady nemajetkové újmy ve smyslu ustanovení §31a zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „OdpŠk“), ve výši 2,000.000,- Kč; tuto náhradu nemajetkové újmy požaduje z toho důvodu, že usnesením Městského soudu v Brně byl dne 24. 4. 2004 vzat do vazby podle §68 trestního řádu, když dne 21. 4. 2004 bylo proti jeho osobě zahájeno trestní stíhání pro trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů. Dne 14. 6. 2006 byl z vazby propuštěn na svobodu poté, co za něj byla přijata peněžitá záruka. Dne 10. 6. 2009 pak nabyl právní moci rozsudek Krajského soudu v Brně, kterým byl žalobce zproštěn obžaloby. O této skutečnosti se žalobce dozvěděl prostřednictvím svého právního zástupce koncem měsíce června 2009 a dne 3. 7. 2009 požádal Krajský soud v Brně o vrácení peněžité záruky. Žalobce tak byl po dobu 2 let a téměř dvou měsíců držen ve vazbě, přičemž bylo trestní řízení vůči jeho osobě skončeno zprošťujícím rozsudkem. Jako přiměřené zadostiučinění považoval žalobce částku ve výši 2,000.000,- Kč a nikoli pouhé konstatování porušení práva, jak učinila žalovaná poté, co u ní žalobce dne 7. 12. 2009 uplatnil svůj nárok.
Soud prvního stupně žalobu zamítl vzhledem k uplatněné námitce promlčení, přičemž za okamžik běhu subjektivní promlčecí doby dle ustanovení §32 odst. 3 OdpŠk označil den 8. 4. 2009, kdy byl žalobce osobně přítomen vyhlášení zprošťujícího rozsudku a dozvěděl se tak o vzniklé nemajetkové újmě. Promlčecí doba tak uběhla 8. 10. 2009, žalobce však návrh na předběžné projednání u žalované podal až dne 7. 12. 2009 a žalobu k soudu až dne 31. 5. 2010, tedy po uplynutí promlčecí doby.
Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 13. března 2013, č.j. 44 Co 9/2012-69, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud odkázal, stejně jako soud prvního stupně, na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1029/2008 s tím, že pokud došlo k vyhlášení rozsudku dne 8. 4. 2009 za osobní přítomnosti žalobce, tak subjektivní šestiměsíční lhůta k uplatnění nároku skončila dne 8. 10. 2009, nárok byl však uplatněn až dne 7. 12. 2009 a u soudu až dne 31. 5. 2010, tedy po uplynutí promlčecí doby a nelze ho v důsledku promlčení přiznat.
Proti výše uvedenému rozhodnutí podal žalobce včasné dovolání (dále jen „dovolatel“) k Nejvyššímu soudu České republiky (dále jen „dovolacímu soudu“). Dovolatel má za to, že jeho případ řeší otázku, která ještě v praxi dovolacího soudu nebyla řešena. Dovolatel uvádí, že podstatou jeho sporu je právní otázka, kdy nastal okamžik, kdy se „dozvěděl“ o vzniku nemajetkové újmy a od kdy tak počala běžet šestiměsíční promlčecí lhůta podle ustanovení §32 odst. 3 OdpŠk. Podle dovolatele soudy vycházely pouze z rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 25 Cdo 1029/2008, podle kterého počala subjektivní lhůta běžet samotným oznámením rozhodnutí a nikoli právní mocí takového rozhodnutí. Tímto dochází k paradoxní situaci, kdy promlčecí doba začíná běžet dříve než skutečně a konečně vznikla specifikovatelná škoda. Dovolatel je toho názoru, že takový výklad je nelogický a nepřezkoumatelný a tato problematika ještě není judikatorně řešena. Proto navrhnul, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a vrátil mu věc k dalšímu projednání.
Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II., bod 7 zák. č. 404/2012 Sb.) - dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle ustanovení §241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., jelikož napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolací soud zároveň dospěl k závěru, že dovolání je v tomto rozsahu důvodné, neboť odvolací soud v napadeném rozsudku vycházel z právních závěrů v mezidobí překonané judikatury Nejvyššího soudu.
Dovolací soud v rozsudku ze dne 21. 4. 2011, uvedeném pod sp. zn. 30 Cdo 2371/2009, dospěl k závěru, že byla-li žalobkyně přítomna u vyhlášení zprošťujícího rozsudku, počala žalobkyni běžet promlčecí doba pro uplatnění nároku podle ustanovení §32 odst. 3 věty první OdpŠk dnem následujícím po dni, kdy byl v její přítomnosti vyhlášen zprošťující rozsudek, neboť tímto okamžikem jí bylo oznámeno zprošťující rozhodnutí.
Od tohoto závěru se však Nejvyšší soud odchýlil v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 115/2012, ve kterém dovodil, že promlčecí doba začala plynout až dnem následujícím po dni po právní moci zprošťujícího rozsudku, přestože poškozenému vzniká nemajetková újma již v době, kdy je proti němu vedeno trestní stíhání či kdy je nezákonně omezena jeho osobní svoboda, neboť úspěšné uplatnění nároku je podmíněno zastavením trestního stíhání či zproštěním obžaloby.
Nejvyšší soud zde rovněž vyslovil a odůvodnil závěr, že újma nemajetkové povahy vzniká již v souvislosti s omezením osobní svobody zakládajícím nárok na její náhradu přede dnem účinnosti zákona č. 160/2006 Sb. (26. 4. 2006), a případné promlčení nároku na její náhradu uplatněného na základě přímé aplikace čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně základních lidských práv a svobod je třeba posuzovat dle §101 obč. zák. V této věci tak tvrzená nemajetková újma mohla vzniknout - již v době, kdy je nezákonně omezena jeho osobní svoboda (zde vazbou) - pouze před účinností zákona č. 160/2006 Sb. Právní úpravu zákona č. 82/1998 Sb., účinnou až od 27. dubna 2006, tak nelze použít. Proto je vyloučeno i použití ustanovení §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., ve znění účinném od 27. dubna 2006, vztahující se k promlčení nároku na náhradu nemajetkové újmy.
Dle ustanovení §33 zákona č. 82/1998 Sb. (ve znění účinném před 27. dubnem 2006) nárok na náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě, trestu nebo ochranném opatření se promlčí za dva roky ode dne, kdy nabylo právní moci zprošťující rozhodnutí, rozhodnutí, jímž bylo trestní řízení zastaveno, zrušující rozhodnutí, rozhodnutí, jímž byla věc postoupena jinému orgánu, nebo rozhodnutí odsuzující k mírnějšímu trestu.
Škodou ve smyslu posledně uvedeného ustanovení se pro rozhodné období rozumí výhradně majetková újma (skutečná škoda a ušlý zisk); srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. srpna 2010, sp. zn. 25 Cdo 2601/2010, uveřejněný pod číslem 48/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Nenáleží zde naopak nemajetková újma (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2011, sp. zn. 30 Cdo 5180/2009), a to vzhledem k odlišnému obsahu porovnávaných pojmů (srov. nález pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 16/04, vyhlášený pod č. 265/2005 Sb.). Promlčení žalobcova nároku na náhradu nemajetkové újmy tak nelze posuzovat ani podle ustanovení §33 zákona č. 82/1998 Sb. Zbývá tedy - v intencích §26 zákona č. 82/1998 Sb. (ve znění účinném před 26. dubnem 2006) - subsidiární použití občanského zákoníku.
Podle ustanovení §101 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) pokud není v dalších ustanoveních uvedeno jinak, je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé.
Dle ustanovení §106 odst. 1 obč. zák. právo na náhradu škody se promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá.
Uplatněné právo je právem majetkové povahy (srov. obdobně rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu 2008, sp. zn. 31 Cdo 3161/2008, uveřejněný pod číslem 73/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), takže se nabízí především možnost posouzení jeho promlčení podle §106 odst. 1 obč. zák.
Úspěšné uplatnění nároku je nicméně (podle §9 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. ve znění účinném před 27. dubnem 2006) podmíněno zastavením trestního stíhání nebo tím, že poškozený byl zproštěn obžaloby. K tomu může dojít, a za časté také dochází, až po uplynutí subjektivní lhůty určené ustanovením §106 odst. 1 obč. zák.; použití uvedeného ustanovení by tak mohlo vést k absurdnímu závěru, že nárok se promlčel dříve, než jej poškozený mohl uplatnit u soudu.
Zbývá tudíž jen užití obecného ustanovení o promlčení (§101 obč. zák.).
V daném případě nabyl zprošťující rozsudek právní moci dne 10. června 2009. Právo na náhradu nemajetkové újmy mohlo být ve světle výše rozvedených závěrů poprvé uplatněno až po splnění podmínek §9 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. (ve znění účinném před 26. dubnem 2006), tedy poté, co byl dovolatel zproštěn obžaloby. Promlčecí doba tak začala plynout až dnem následujícím po dni právní moci zprošťujícího rozsudku, tedy nejdříve dne 11. června 2009. S přihlédnutím k době podání žaloby (31. května 2010) tak námitka promlčení není opodstatněná.
Právní posouzení věci odvolacím soudem je proto nesprávné.
Dovolací soud neshledal, že by řízení před oběma soudy bylo postiženo vadami uvedenými v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., přihlédl však podle §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř. k tomu, že řízení je stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a jež spočívá v neurčitosti žaloby a v tom, že věc byla v dosud nejasném rozsahu projednána věcně nepříslušným soudem.
Soudy obou stupňů přehlédly, že žalobce v žalobě vymezil svůj nárok „na zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, kdy trestním stíháním a zejména vazbou, kterou v předmětné věci vykonal, bylo významným způsobem zasaženo do jeho osobnostních práv“ a kterou požadoval nahradit částkou 2.000.000,- Kč.
V rozsudku ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5180/2009, Nejvyšší soud vyslovil a odůvodnil závěr, podle kterého „v případě nezákonných rozhodnutí lze odpovědnost státu za újmu jimi způsobenou posoudit podle zák. č. 82/1998 Sb., ve znění zák. č. 160/2006 Sb., pouze tehdy, došlo-li k vydání rozhodnutí za účinnosti zák. č. 160/2006 Sb., tj. počínaje 27. 4. 2006, popř. tehdy, byla-li sice tato rozhodnutí vydána před účinností zák. č. 160/2006 Sb., ale újma jimi byla způsobená až v době po jeho účinnosti.“ V tomto rozhodnutí se Nejvyšší soud detailně vypořádal i s nejednotnou judikaturou Ústavního soudu.
Vyžaduje-li čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále též jen „Listina“), aby byla škoda, za niž odpovídá stát, nahrazena každému, za podmínek stanovených zákonem, je třeba příslušný zákon vykládat způsobem, který naplnění daného ústavního požadavku umožní. Došlo-li tedy ke vzniku újmy v době, kdy již zák. č. 82/1998 Sb. zakládal nárok na náhradu nemajetkové újmy, je třeba odpovědnost státu za tuto újmu posoudit podle daného znění zák. č. 82/1998 Sb., byť by nezákonné rozhodnutí o zahájení trestního stíhání, od něhož se odpovědnost státu odvíjí, bylo vydáno před účinností zák. 82/1998 Sb., ve znění zák. č. 160/2006 Sb. Opačný výklad by vedl k tomu, že samotné vydání rozhodnutí, od něhož se odvozuje odpovědnost státu za způsobenou újmu, před účinností zák. č. 160/2006 Sb., by znemožnilo odškodnit v režimu zák. 82/1998 Sb., ve znění zák. č. 160/2006 Sb., újmou vzniklou (např. i v důsledku trestního stíhání) po nabytí účinnosti zák. č. 160/2006 Sb., čímž by nebyl naplněn ústavní požadavek čl. 36 odst. 3 Listiny.
Uvedený závěr se uplatní i v případě, kdy rozhodnutí o zahájení trestního stíhání žalobce převzal dne 22. 4. 2004 a působilo újmu v nemajetkové sféře žalobce až do pravomocného zproštění žalobce obžaloby, tj. do června 2009. V takovém případě je ale třeba při zohlednění výše uvedených závěrů dovodit, že ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., ve znění zákona č. 160/2006 Sb. se neuplatní na posouzení případně vzniklé nemajetkové újmy způsobené žalobci trestním stíháním v období od právní moci „nezákonného rozhodnutí“ (tj. od 22. 4. 2004) do nabytí účinnosti zákona č. 160/2006 Sb. (tj. do 27. 4. 2006). Naopak, odpovědnost státu za nemajetkovou újmu vzniklou žalobci „nezákonným rozhodnutím“ o zahájení trestního stíhání v době od účinnosti zák. č. 160/2006 Sb., tj. od 27. 4. 2006, do právní moci zprošťujícího rozsudku, je třeba posoudit podle zák. č. 82/1998 Sb., ve znění zák. č. 160/2006 Sb.
Před účinností zák. č. 160/2006 Sb. nebyl možný výklad čl. 36 odst. 3 Listiny v pojmu škoda takový, aby daný pojem zahrnoval rovněž nemajetkovou újmu, a to vzhledem k odlišnému obsahu daných pojmů (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 16/04, publikovaný pod č. 98 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 37, a vyhlášený pod č. 265/2005 Sb.).
Nejvyšší soud je přesvědčen o tom, že čl. 36 odst. 3 Listiny není přímo aplikovatelným a v důsledku toho je věcí zákonodárce, v jakém rozsahu, vymezeném v zákoně předvídaném v čl. 36 odst. 4 Listiny, se rozhodne náhradu škody, majetkové i nemajetkové, za níž odpovídá stát, poskytnout (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2010, sp. zn. II. ÚS 1612/09, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 811/2006, či již výše citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 5180/2009).
Nejvyšší soud se ovšem cítí být ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy vázán závěry vyslovenými v nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. IV. ÚS 428/05. V tomto nálezu posuzoval Ústavní soud situaci stěžovatele, který byl trestně stíhán a následně shledán vinným a odsouzen, přičemž později bylo rozhodnuto o zrušení odsuzujícího rozhodnutí coby rozhodnutí nezákonného. Ústavní soud dospěl k závěru, že daný nárok vzniklý v době před účinností zák. č. 160/2006 Sb., bylo možno odškodnit cestou právní úpravy ochrany osobnosti.
Podle §9 odst. 2 písm. a) o. s. ř. krajské soudy rozhodují jako soudy prvního stupně ve věcech ochrany osobnosti podle občanského zákoníku.
S ohledem na §9 odst. 2 písm. a) o. s. ř. bylo na soudu prvního stupně, vyzval žalobce k odstranění neurčitosti žaloby ve směru stanovení, v jakém rozsahu se jeho žalobní požadavek dotýká újmy utrpěné jím za dobu do účinnosti zák. č. 160/2006 Sb. a v jakém rozsahu po jeho účinnosti. V případě odstranění dané neurčitosti žaloby měl soud prvního stupně vyloučit z důvodu své věcné nepříslušnosti část nároku, týkající se odškodnění žalobce za nezákonné rozhodnutí o zahájení trestního stíhání v době před 27. 4. 2006 (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90, jenž není dostupný na internetových stránkách www.nsoud.cz, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 70/2009) k samostatnému řízení postupem podle §112 odst. 2 o. s. ř. a následně ohledně vyloučeného nároku postupovat podle §104a odst. 2 o. s. ř. a věc po vyjádření účastníků předložit svému nadřízenému vrchnímu soudu k rozhodnutí o tom, které soudy jsou věcně příslušné o něm rozhodnout.
K uvedenému Nejvyšší soud podotýká, že nemohl v otázce věcné příslušnosti k projednání nároku žalobce rozhodnout sám postupem podle §243b odst. 3 věta druhá o. s. ř., neboť, jak již bylo uvedeno, žalobce musí k výzvě soudu nejdříve vymezit, v jaké části jím dosud uplatněného nároku na finanční zadostiučinění se jedná o kompenzaci tvrzené nemajetkové újmy způsobené do 26. 4. 2006 včetně a v jaké části se jedná o finanční kompenzaci tvrzené nemajetkové újmy způsobené od 27. 4. 2006 do 10. 6. 2009. K tomu musí být soudem vyzván postupem podle §43 odst. 1 o. s. ř., neboť dokud tak neučiní, je jeho žaloba stižena neurčitostí spočívající v požadavku na odškodnění dvou nároků s různým právním základem jedinou částkou.
Dovolací soud postupoval podle §243e odst. 1 o. s. ř. a napadený rozsudek odvolacího soudu v uvedeném rozsahu zrušil včetně závislých výroků. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně; postupoval podle ustanovená §243e o. s. ř. a zrušil i rozhodnutí soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně je ve smyslu §243g odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. listopadu 2013
JUDr. Lubomír Ptáček,Ph.D.
předseda senátu