ECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.1947.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 1947/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně ENERGETIC PROGRAMMES CENTER, s.r.o., se sídlem v Praze 3, Bořivojova 35/878, identifikační číslo osoby 27237168, zastoupené JUDr. Jiřím Obršlíkem, advokátem se sídlem v Berouně, Havlíčkova 1735, proti žalované Rana Macho s. r. o., se sídlem v Plzni, Lochotínská 18, identifikační číslo osoby 28008006, zastoupené Mgr. Alešem Váňou, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Svahová 985/4, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 13 C 408/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. prosince 2012, č.j. 11 Co 184/2012-77, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243c odst. 2 o. s. ř.):
Nejvyšší soud České republiky (dále též „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) jako dovolací soud poté, co přihlédl k čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, konstatuje, že dovolání žalobkyně proti v záhlaví citovanému rozsudku Krajského soudu v Plzni, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 10. listopadu 2011, č. j. 13 C 408/2010-41, ve věci samé, není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce (§237 odst. 3 o. s. ř.), lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Napadené rozhodnutí bylo posouzeno v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu a s hmotným právem (srov. analogicky např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2002, sp. zn. 29 Odo 847/2001, uveřejněný pod číslem 36/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jenž je – stejně jako další zde označená rozhodnutí dovolacího soudu - veřejnosti k dispozici rovněž na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2006, sp. zn. 32 Odo 616/2005, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck, pod C 4387, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. října 2006, sp. zn. 29 Odo 331/2006 uveřejněného pod číslem 70/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; z komentářové literatury srov. např. Kolektiv autorů: Komentář k Obchodnímu zákoníku: §347, publikovanému v Automatizovaném systému právních informací – ASPI, vydávaným společností Wolters Kluwer ČR, a. s.: „Primární zásadou je, že týká-li se prodlení pouze části celého závazku, lze odstoupit pouze od této prodlením dotčené části. Je však zřejmé, a v obchodních závazkových vztazích to platí dvojnásobně , že některá dílčí plnění sama o sobě nemohou uvažovanou potřebu uspokojit, ale musí být poskytnut určitý ucelený komplex plnění. Někdy nelze účelu smlouvy dosáhnout ani částečně bez toho, aby byl beze zbytku poskytnut celý předmět plnění, dílčí plnění je hospodářsky bezcenné...Proto v těchto případech, kdy prodlením dotčená část je využitelná jen spolu s další částí nebo s dalšími částmi plnění, ať již dříve poskytnutými nebo ještě nesplatnými, může se odstoupení dotýkat i těchto dalších částí. Je-li z tohoto hlediska hospodářského účelu nedělitelný celý předmět plnění, lze i pro prodlení s částí závazku odstoupit od celé smlouvy. Tato věcná souvislost prodlením dotčené části závazku s ostatními jeho částmi není otázkou subjektivního názoru oprávněného, nýbrž musí jít o objektivní a prokazatelnou vzájemnou vazbu mezi zmíněnými částmi předmětu plnění konkrétní smlouvy za konkrétních podmínek“. Z uvedeného je zřejmé, že na projednávanou věc ustanovení §347 obch. zák. nedopadá. S tímto závěrem není v rozporu ani komentář citovaný dovolatelkou: Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol.: Obchodní zákoník. Komentář. 9. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, str. 1027) .
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalované v dovolacím řízení žádné (účelně vynaložené) náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 4. prosince 2013
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu