ECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.2041.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 2041/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, PhD. a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobců a) J. S. a b) S. S. , obou zastoupených JUDr. Josefem Vrabcem, advokátem se sídlem v Dobřichovicích, Jiráskova 378, proti žalované Městské části Praha 2 , se sídlem v Praze 2, náměstí Míru 20, zastoupené Mgr. Jaroslavem Dvořákem, advokátem se sídlem v Kladně, Gorkého 502, o ochranu osobnosti s náhradou nemajetkové újmy, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 66 C 38/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. března 2013, č.j. 1 Co 191/2012-250, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žádný u účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Žalobci se domáhali náhrady nemajetkové újmy v souvislosti s úmrtím své vnučky, S. S., která dne 14. července 2007 zemřela na otravu oxidem uhelnatým v souvislosti s opravou a výměnou špatně fungující plynové karmy umístěné v bytě, který je ve vlastnictví žalované. Žalobkyně a) (dále jen „žalobkyně“) požadovala částku 800.000,- Kč a žalobce b) (dále jen „žalobce“) částku 500.000,- Kč.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. června 2012, č.j. 66 C 38/2010-218, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 180.000,- Kč (výrok I.) a žalobci 87.500,- Kč (výrok II.), co do částky 620.000,- Kč ve vztahu k žalobkyni a co do částky 412.500,- Kč ve vztahu k žalobci žalobu zamítl (výroky III. a IV.) a rozhodl o nákladech řízení a soudních poplatcích (výroky V. - VIII.).
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že v řízení byl prokázán neoprávněný zásah do práva na rodinný život a práva na soukromí obou žalobců, a to značné intenzity, trvalý a neodčinitelný, takže je na místě přiznat žalobcům zadostiučinění v penězích podle ustanovení §13 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“.). Dále vzal v úvahu, že z titulu pojištění S. S. byla na základě soudního sporu vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp.zn. 15 C 197/2009, jakož i v řízení následně vedeném v druhém stupni u Městského soudu v Praze pod sp.zn. 51 Co 31/2011 a 51 Co 102/2011, vyřešena předběžná otázka okruhu osob odpovědných za škodu (smrt S.) 50 % mírou zavinění žalované. Tento závěr soud prvního stupně aplikoval i v dané věci.
Soud při úvaze o výši peněžitého zadostiučinění vycházel v posuzované věci z ustanovení §444 odst. 3 obč. zák. Protože S. žila většinu života s prarodiči v jedné domácnosti, vznikl mezi nimi bližší vztah, než bývá běžné. Žalobkyně byla pro S. druhou matkou a jejich vztahy byly velmi blízké. Soud proto při úvaze o výši zadostiučinění pro žalobkyni vycházel „podpůrně“ z ustanovení §444 odst. 3 obč. zák., a to z částky 240.000,- Kč, jako pro osobu blízkou z téže domácnosti, vzhledem k nadstandardnímu vztahu babičky a vnučky tuto částku navýšil o 50 %, tj. na 360.000,- Kč a vzhledem k 50% odpovědnosti žalované přiznal žalobkyni částku 180.000,- Kč. Ve vztahu k žalobci uvedl soud, že i přes jeho alkoholismus vztah se S. nebyl narušen, sama S. ve věku, kdy se již částečně sama rozhodovala, opakovaně usilovala o kontakt s ním a žalobce tak její smrtí přišel o velmi blízkého člověka, který by mu zpříjemňoval stáří, pomáhal mu v nemoci a byl mu životním smyslem. Proto při úvaze o výši zadostiučinění v penězích vyšel z částky 175.000,- Kč, jinak přiznávané sourozencům, a protože neshledal důvody k jejímu navýšení a vzhledem k 50 % odpovědnosti žalované mu přiznal částku 87.500,- Kč.
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 7. března 2013, č.j. 1 Co 191/2012-250, rozsudek soudu prvního stupně výrokem I. potvrdil v rozsahu uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni 150.000,- Kč a žalobci 75.000,- Kč a v rozsahu dalších 30.000,- Kč přiznaných žalobkyni a dalších 12.500,- Kč přiznaných žalobci změnil tak, že žalobu zamítl. Dalšími dvěma výroky rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení a řízení před soudem prvního stupně a o povinnosti žalované zaplatit soudní poplatek.
Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že v řízení byl prokázán neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobců, konkrétně do jejich soukromí, jehož součástí je i rodinný život, který byl úmrtím jejich vnučky nereparovatelně ukončen, a proto jsou dány předpoklady pro přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích. Ztotožnil se i s jeho závěry ohledně podílu žalované na porušení prevenční povinnosti podle §415 obč. zák. ve spojení s §420 odst. 1 obč. zák., jakož i s hodnocením intenzity zásahu ve vztahu k žalobkyni a žalobci. Soudu prvního stupně však vytkl, že při stanovení výše finanční statisfakce nevycházel z kritérií uvedených v ustanovení §13 odst. 3 obč. zák., ale výlučně (i když sám uvedl, že pouze „podpůrně“) z částek podle §444 odst. 3 obč. zák. Odvolací soud uvedl, že při stanovení výše zadostiučinění v penězích důsledně přihlížel jednak k závažnosti vzniklé újmy s dále ke všem okolnostem tohoto případu, jak je soud prvního stupně zcela správně zjistil a v odůvodnění uvedl, a dospěl k závěru, že přiměřené jsou částky 150.000,- Kč pro žalobkyni a 75.000,- pro žalobce s tím, že žalobkyni přiznaná částka vyšší oproti žalobci je výrazem zjištěných skutečností o vyšší intenzitě vztahů mezi ní a zemřelou vnučkou a vyššímu podílu péče o ni a její výchovu.
Rozsudek Vrchního soudu byl doručen právnímu zástupci žalované dne 24. dubna 2013 a právní moci nabyl dne 28. dubna 2013.
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to výslovně proti všem jeho výrokům, podala dne 6. června 2013 dovolání žalovaná. Přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení §237 o.s.ř. a domnívá se, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky existence neoprávněného zásahu do práv na ochranu osobnosti, práva na náhradu nemajetkové újmy v penězích a její přiměřené výše, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Namítá, že odvolací soud nepřihlédl přiléhavě ke všem zjištěným skutečnostem co do míry odpovědnosti žalované a při posouzení existence neoprávněného zásahu do práv na ochranu osobnosti a závažnosti neoprávněné újmy. Soud nepřihlédl k tomu, že oba žalobci už několik let předtím, než došlo k tragické události, nevedli s vnučkou společnou domácnost, v průběhu řízení zapřeli druhou dceru, další vnoučata a pravnouče, dále že v řízení nebyl prokázán úzký citový vztah žalobce k zesnulé vnučce, po odstěhování z bytu a opuštění společné domácnosti se s ní téměř nestýkal, naopak bylo zjištěno, že v době, kdy s ní pobýval ve společné domácnosti, obtěžoval ji, i další členy rodiny častými hádkami, rušením nočního klidu i fyzickým napadáním, vše spojeno s pravidelnou nadměrnou konzumací alkoholu, přičemž vnučka toto jednání žalobce nesla velmi těžce a i žalobkyně se z tohoto důvodu z bytu odstěhovala. Žalovaná má rovněž za to, že přiznání peněžitého zadostiučinění ve vztahu k žalobci je v rozporu s dobrými mravy. Proto žalovaná navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že žaloba se zamítá v plném rozsahu, popř. aby napadené rozhodnutí i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání žalované se žalobci nevyjádřili.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2013.
Dovolací soud především konstatuje, že z povahy dovolání jako opravného prostředku vyplývá, že jej není oprávněn podat kterýkoli účastník, nýbrž jen ten, jemuž byla napadeným rozhodnutím způsobena újma odstranitelná zrušením takového rozhodnutí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopisu Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod č. 28, nebo rozsudek ze dne 1. února 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 2, pod C 154). Žalovaná proto není oprávněna podat dovolání proti té části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jíž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žaloba byla zamítnuta ohledně dalších částek požadovaných žalobci, neboť v této části není rozhodnutím na svých právech nikterak dotčena.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o.s.ř.). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá (odst. 2).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3).
Nejvyšší soud jako soud dovolací uvážil, že dovolání bylo podáno (s výjimkou uvedenou shora) oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř., a je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř.
Žalovaná tvrdí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a své dovolání odůvodňuje tím, že odvolací soud nesprávně zhodnotil v řízení provedené důkazy a v důsledku toho dospěl k nesprávnému závěru, že žalobci byli dotčeni neoprávněným zásahem do práv na ochranu osobnosti, takže nebyly splněny podmínky pro přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích, resp. přiznaná náhrada je nepřiměřeně vysoká.
Rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci v případech, kdy jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ se jedná tehdy, pokud soud buď použil jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval odpovídající právní předpis, avšak vadně jej vyložil. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Odvolací soud při svém rozhodování vyšel z ustanovení §11 a §13 obč. zák., přičemž jeho rozhodnutí lze hodnotit jako souladné s konstantní judikaturou dovolacího soudu (analogicky srovnej mimo jiné např. rozsudek Nejvyšší soudu ze dne 28. května 2005, sp.zn. 30 Cdo 1678/2004, resp. rozsudek téhož soudu ze dne 28. června 2007, sp.zn. 30 Cdo 2625/2007, aj.). Žalovaná pak ve svém dovolání fakticky nezpochybňuje správnost použití těchto ustanovení, ale ve své podstatě napadá výlučně hodnocení důkazů odvolacím soudem. Její dovolání tak není podloženo konkrétní právní otázkou, která by v této věci zakládala přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř.
U napadených výroků II. a III. rozsudku odvolacího soudu dovolání žalované neobsahuje žádné zdůvodnění, proč jsou tímto mimořádným opravným prostředkem napadány; dovolání tak již z tohoto důvodu nevyhovuje požadavkům na jeho formulaci obsaženým ve zmíněném §241a o.s.ř.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalované směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž zčásti není oprávněna dovolání podat a zčásti není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud proto s přihlédnutím k ustanovení §243c odst. 1 a 2 o.s.ř. podle §243f odst. 3 věty první o.s.ř. dovolání odmítl.
U výroku o náhradě nákladů dovolacího řízení se odkazuje na ustanovení §243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. listopadu 2013
JUDr. Pavel P a v l í k
předseda senátu