ECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.2042.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 2042/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobce Prof. M. K., Dr.A. , zastoupeného Mgr. Radkem Hladinou, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 8, proti žalovaným 1) Mg.A. D. Č. , zastoupenému JUDr. Davidem Uhlířem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 5 a 2) České televizi, se sídlem v Praze 4, Kavčí Hory, IČO: 00027383, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 66 C 85/2011, o dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. února 2013, č.j. 1 Co 127/2012-208, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. února 2013, č.j. 1 Co 127/2012-208, se ve vztahu mezi žalobcem a prvním žalovaným ve výroku I. v části, kterou byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé a dále ve výrocích II. a III., zrušuje a věc se v uvedeném rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozhodl v označené věci rozsudkem ze dne 28. února 2012, č.j. 66 C 85/2011-177, tak, že první žalovaný je povinen poskytnout žalobci ústně pronesenou omluvu ve znění „Omlouvám se profesoru M. K.i za vulgární označení na jeho adresu, která jsem pronesl v dokumentu České televize Cena Jindřicha Chalupeckého", která bude mít formu videozáznamu určeného k odvysílání druhou žalovanou, přičemž záznam musí být pořízen tak, aby jej ve lhůtě třiceti dnů od právní moci rozsudku měla ve své moci druhá žalovaná za účelem odvysílání (výrok I). Výrokem II. zamítl žalobu v rozsahu, aby první žalovaný byl povinen pořídit na své náklady videozáznam své omluvy žalobci a předat jej druhé žalované. Výrokem III. ve vztahu k rozsahu řízení, který se týká žalobního návrhu, aby druhá žalovaná převzala od žalovaného 1) videozáznam s omluvou prvního žalovaného a záznam odvysílala v úvodu pořadu „Svět umění", který bude nejbližší od převzetí záznamu od prvního žalovaného, soud schválil smír uzavřený mezi žalobcem a druhou žalovanou ve znění: „V případě, že soud v řízení nyní vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 66 C 85/2011 uloží prvnímu žalovanému omluvit se žalobci ústně pronesenou omluvou ve formě videozáznamu určeného k odvysílání druhou žalovanou, je druhá žalovaná povinna do třiceti dnů ode dne, kdy takový záznam bude mít ve své moci, odvysílat zaznamenanou omluvu prvního žalovaného na programu ČT 2 ve vysílacím čase mezi 21:45 a 22:15.“ Dále zamítl žalobu, aby první žalovaný zaplatil žalobci částku ve výši 150.000,- Kč (výrok IV.) a zamítl žalobu, aby druhá žalovaná zaplatila žalobci částku ve výši 500.000,- Kč (výrok V.). Rozhodl též o náhradě nákladů řízení (výrok VI.).
Soud prvního stupně připomněl, že žalobce podal dne 1. srpna 2011 žalobu na ochranu osobnosti v souvislosti s tvrzeným zásahem do jeho osobnostních práv obsahem dokumentu „Cena Jindřicha Chalupeckého“ (dále jen „Dokument“), který druhá žalovaná odvysílala na programu ČT 2 dne 8. ledna 2011 od 22:00 hodin a reprizovala dne 15. ledna 2011 od 9:40 hodin a zpřístupňovala jej i na svých webových stránkách. Dokument obsahoval výroky prvního žalovaného na adresu žalobce včetně vět „Protože je to čurák“, a "Protože to je nafoukanej, kriploidní čurák.“ (dále také jen „napadaná část“). Žalobce po obou žalovaných požadoval omluvu a finanční zadostiučinění; po druhé žalované i zdržovací povinnost a povinnost odvysílat omluvu prvního žalovaného. Ve vztahu k zdržovací povinnosti druhé žalované a ve vztahu k omluvě druhé žalované vzal žalobce v průběhu řízení žalobu zpět a soud ve vztahu k těmto nárokům řízení usnesením ze dne 30. listopadu 2011 zastavil.
Soud prvního stupně své rozhodnutí odůvodnil především konstatováním, že vlastní zásah je nutno hodnotit vždy objektivně s přihlédnutím ke konkrétní situaci, za které k neoprávněnému zásahu došlo (tzv. konkrétní uplatnění objektivního kritéria), jakož i k osobě postižené fyzické osoby (tzv. diferencované uplatnění objektivního kritéria). Uplatnění konkrétního a diferencovaného objektivního hodnocení znamená, že o postižení fyzické osoby na její osobnosti ve značné míře půjde pouze tam, kde za konkrétní situace, za které k neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo, jakož i s přihlédnutím k dotčené fyzické osobě, lze spolehlivě dovodit, že by nastalou nemajetkovou újmu vzhledem k intenzitě a trvání nepříznivého následku pociťovala jako závažnou zpravidla každá fyzická osoba nacházející se na místě a v postavení postižené fyzické osoby (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. října 2010, sp. zn. 30 Cdo 3322/2008]. Objektivní kritérium hodnocení nemajetkové újmy, spočívající v porušení či jen v pouhém ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální jednotě, zároveň vylučuje, aby se pro toto hodnocení staly rozhodující pouze subjektivní pocity dotčené osoby, nebo její negativní individuální psychická reakce (Knap K., Švestka J. a kol., Ochrana osobnosti podle občanského práva, Linde Praha, 4. vydání, 2004, s. 151).
Soud prvního stupně konstatoval, že na základě zjištěného skutkového stavu a s užitím citované právní úpravy (§11 násl. občanského zákoníku – dále jen obč. zák.) a ustálených názorů judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, jakož i právní doktríny, dospěl k závěru, že v důsledku použití hrubě vulgárních slov, jež první žalovaný použil ke kritice žalobce a jež druhá žalovaná odvysílala, je napadaná část excesivní kritikou (intenzivní exces), která vybočuje z mezí obecně uznávaných pravidel slušnosti v demokratické společnosti, tedy z mezí nutných k dosažení sledovaného a zároveň společensky uznávaného účelu, a je i profesně neetickou. Vzhledem k okolnostem (míra vulgárnosti, časový odstup), zde opodstatněnost nemohla založit ani zjevná snaha o dokumentární autentičnost sdělení prvního žalovaného pro Dokument, neboť koliduje s elementární slušností takovým způsobem, že v konkrétní kolizi nemůže vítězit. Ze strany obou žalovaných tak došlo k excesu z ústavně zaručeného práva na svobodu projevu a bylo neoprávněně zasaženo do osobnostních práv žalobce. Vulgarita použitých výrazů je taková, že je objektivně způsobilá zasáhnout do osobnostních práv žalobce. Pokud by druhá žalovaná výrok neodvysílala, pravděpodobně by k žádnému sporu nedošlo, ale zásah prvního žalovaného je již v tom, že napadanou část za účelem zveřejnění v Dokumentu sdělil. Argument, že ji druhá žalovaná mohla odstranit, prvního žalovaného nezbavuje odpovědností za zásah. Vulgarismy podobného ražení jsou obecně vyloučeny z oprávněné kritiky a nejsou kryty společensky uznávaným účelem kritiky. V určitých výjimečných, mezních, emotivně vyhrocených situacích a při bezprostřední reakci mohou vulgarismy mít své společensky uznávané opodstatnění (oprávněnost). Zjevně to (však) není případ kritiky prvního žalovaného, která byla pronesena prvním žalovaným nikoli bezprostředně po kritizované události, ale deset let po ní. Navíc, i pokud by šlo o vyjádření bezprostřední, použití tak silných výrazů, jaké použil první žalovaný v napadané části, by se jevilo jako krajně sporné vzhledem k povaze kritizované situace. Šlo o okolnosti a příčiny nepředání umělecké ceny při oficiálním předávání, ale na chodníku. První žalovaný ze situace v roce 2000 vyšel v zásadě pozitivně - jako vítěz konfliktu: Václav Havel mu předal cenu na chodníku s průpovídkou „Když nejde Mohamed k hoře, musí jít hora k Mohamedovi", (Dokument, článek Č. dostal Chalupeckého cenu na ulici, článek D. Č. převzal Chalupeckého cenu kvůli hádce s K. na chodníku, článek Národní galerie zažila skandál). Jako případ, kdy by vůbec mohly být expresivní hrubě vulgární výrazy součástí oprávněné a i zveřejněníhodné kritiky, by eventuálně šlo označit - z poslední doby - bezprostřední výroky na adresu kapitána lodi Costa Concordia v souvislosti s jejím ztroskotáním, tedy výroky v situaci, kdy šlo o lidské životy a kdy šlo o bezprostřední kritiku. Soud tak dospěl k závěru, že napadaná část byla neoprávněnou kritikou. Tím, že byla pro veřejné užití prvním žalovaným na adresu žalobce pronesena a pak druhou žalovanou odvysílána a zpřístupněna na webu, byla v důsledku hrubých vulgarismů objektivně způsobilá zasáhnout do žalobcova práva na čest a důstojnost.
Pokud jde o intenzitu zásahu, soud prvního stupně dospěl k závěru, že k zásahu do osobnostních práv ze strany žalovaných sice došlo, avšak napadaná část nebyla objektivně způsobilá zasáhnout do osobnostních práv žalobce tak, že by byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti. Zadostiučinění (dvojí) veřejnou omluvou se jeví jako postačující, což vyplývá ze zjištěného skutkového stavu. Napadaná část zazněla v Dokumentu, který měl povahu odborného pořadu pro veřejnost se zájmem o výtvarné umění. Tato veřejnost si již na adresu žalobce, jenž byl v tu dobu více než deset let v čele Národní galerie, jakož ale i na prvního žalovaného jako kontroverzního umělce, jistě vytvořila vlastní názor. Napadaná část nebyla pronesena takovým způsobem a v takovém kontextu, že by mohla tento názor ovlivnit. Napadaná část, objektivně vnímáno, v dokumentu spíše zapadla. Dokument byl o Jindřichu Chalupeckém a jeho Ceně, okolnosti předávání ceny prvnímu žalovanému byly jedním ze střípků mozaiky příběhu Ceny Jindřicha Chalupeckého. Napadená část zazněla až v třetí čtvrtině hodinového dokumentu, jehož tempo vyprávění nebylo zcela svižné, případné vypíchnutí by naopak pozornost diváka zbystřilo (což není argumentem pro to, že tam měla být zařazena). Nejednalo se o jediná vulgární slova v dokumentu, další zazněla i z úst jiných aktérů. Ze zpracování Dokumentu byla zjevná snaha o autentičnost. Sledovanost i počet zhlédnutí byly odpovídajícím způsobem relativně nízké (s ohledem na celoplošné vysílání a délku umístění na webu). Dokument ani napadaná část zjevně nebyly veřejně užity ze senzacechtivého ani ziskuchtivého účelu, šlo o typický, zájmově minoritní pořad programu ČT. V kontextu situace i v kontextu skutečnosti, že mužské přirození první žalovaný používá i jako umělecký výrazový prostředek, mohou v kritice použité vulgární výrazy vypovídat respondentům více o osobě, která je používá, než o osobě, na jejíž adresu slova zazněla. Skutečnost, že žalobce a první žalovaný se nemají příliš v lásce a chovají k sobě antipatie, pro ně nebyla nijak novou. Napadaná část nevyzněla nijak zákeřně, útočně. Použitá vulgární slova - jež sama o sobě nejsou nositelem konkrétního hodnotícího obsahu - neslušně (vulgárně) vyjadřují všeobecnou kritiku prvního žalovaného ve vztahu k žalobci, přičemž výrazové prostředky zvolené žalobcem jsou takové, že překračují míru povolené expresivity a nemohou požívat ochrany ústavně zaručených právem na svobodu slova, avšak ne v intenzitě rozhodné pro použiti ustanovení §13 odst. 2 obč. zák. K překročení práva na svobodu projevu by ani přes určitou všeobecnost kritiky nedošlo, pokud by první žalovaný pro dokument při odpovědi na konkrétní otázku na adresu žalobce použil pro vysvětlení situace generální kritiku (odsudek) žalobce formou slušných slov. Dostatečný základ by bylo možno spatřovat v tom, že prvnímu žalovanému jako laureátu Ceny Jindřicha Chalupeckého byla cena předána nestandardně na chodníku v důsledku konfliktu žalobce a prvního žalovaného při instalaci děl finalistů. Takové slušné kritické vyjádření, pokud by bylo činěno pro Dokument a v kontextu situace, kdy se první žalovaný dovolával i toho, že žalobce je veřejnosti obecně znám, by bylo ještě i v mezích kritiky konkrétní a tedy právně chráněné. Komunikační (výrazovou) úroveň vzájemného hodnocení prostřednictvím výrazně expresivních, byť nikoli tak hrubých slov přestoupil i žalobce, když se o prvním žalovaném v minulosti veřejně vyjádřil jako o „zamindrákovaném“ chudákovi. Obecně nelze pominout, že žalobce je znám jako osoba výrazově nekonformní, která svojí tvorbou a názory často provokuje. Dovolává-li se pak žalobce uctivého chování ze strany žalovaných, mimo jiné i s ohledem na svou „předlistopadovou“ minulost, kdy byl politicky perzekuován (včetně věznění), lze s určitou nadsázkou kontrovat, že to byl i žalobce, který svou tvorbou ne zrovna uctivě zpracovává obraz Václava Havla, bývalého prezidenta, jež byl rovněž politickým vězněm. Hrubost (neslušnost) použitých výrazů napadané části prvním žalovaným činí kritiku žalobce prvním žalovaným excesivní a objektivně způsobilou zasáhnout do práva žalobce na ochranu cti a důstojnosti. Současně však při konkrétním uplatnění objektivního kritéria nelze nalézt takovou míru zásahu, která by odůvodňovala poskytnutí zadostiučinění v penězích. Soud prvního stupně se ztotožnil s argumentací obou žalovaných, přičemž poukázal na povahu dokumentu a cílovou diváckou skupinu, na formu zařazení, na absenci jakékoli skandálnosti či pikantnosti podáni napadané části, na veřejnou známost vzájemných antipatií mezi prvním žalovaným a žalobcem, jakož i na to, jak sám žalobce vystupuje na veřejnosti a vyslovuje se k určitým osobám či skupinám osob. Nadto žalobce je osobou veřejného zájmu a pronesená kritika se týkala jeho působení v Národní galerii. Soud prvního stupně přihlédl i k tomu, že ochrany se žalobce nedovolával bezprostředně po odvysílání, když žaloba byla podána po více než půl roce. Argumentace, že žalobce byl vytížen v souvislosti s předáváním Národní galerie a že před podáním žaloby upřednostňoval profesní věci před osobními, je podle soudu věrohodná a akceptovatelná, avšak minimálně výzvu, kterou by po druhé žalované požadoval stažení dokumentu s napadanou částí s cílem předejit dalším zhlédnutím, mohl učinit i dříve. Z toho, že tak neučinil, soud nepřímo dovozuje nižší míru zásahu. Nadto do pozornosti (ostatních) médií a tím veřejnosti se konkrétně napadaná část nedostala po odvysílání a umístění na web druhou žalovanou, ale až v souvislosti s žalobou, resp. s jejím zveřejněním prvním žalovaným v sociální síti Facebook. Po samotném odvysílání dokumentu a jeho umístění na web zůstala napadaná část - přes použité vulgarismy - zjevně mimo zájem médií a široké veřejnosti; pokud upoutala určitou skupinu diváků z okolí žalobce, pak tím způsobem, že výrok prvního žalovaného odsuzovali, když se na žalobce obraceli s dotazem, jakým způsobem hodlá dál postupovat. Fakt, že první žalovaný umístil na web část žaloby s napadanou části, resp. že pak svůj výrok veřejně obhajoval a použil další vulgarismy, resp., že svůj výrok obhajoval i pro média, když uváděl, že všelidové hlasování by potvrdilo pravdivost jeho výroku, je v situaci, kdy se žalobce žalobou domáhal ochrany osobnosti proti zásahu odvysíláním dokumentu s napadanou částí a umístěním na webu, pro posouzení věci nepodstatný. Význam by mohl mít pouze za předpokladu, že by soud zásah posoudil tak, že naplňuje podmínky ustanovení §13 odst. 2 obč. zák. Pak by se mohlo jednat o okolnosti rozhodné pro výši zadostiučinění podle ustanovení §13 odst. 3 obč. zák. Veřejná omluva, resp. dvojí veřejná omluva, tj. druhou žalovanou, jež se již omluvila, i prvním žalovaným, který se má omluvit, se soudu prvního stupně jevila jako dostatečné zadostiučinění. Soud zdůraznil, že šlo o pořad odborný. Byla-li snížena čest a důstojnost žalobce neuctivou vulgární napadanou části v této obci, pak veřejná omluva na divácky cílovém programu ČT2 se jeví jako zcela dostatečná. Umístění omluvy na webových stránkách druhé žalované žalobce nepožadoval. V kontextu situace, kdy žalobce pojily s Jindřichem Chalupeckým bližší přátelské vztahy a byl to právě Jindřich Chalupecký, kdo ovlivnil umělecké směřování žalobce, a kdy vulgární slova zaznívají právě v dokumentu o Jindřichu Chalupeckém, kde navíc není ani zařazen žádný výrok žalobce, může žalobce osobně napadanou část vnímat subjektivně jako výrazně intenzivnější zásah, avšak podle soudu toto objektivně vzato nelze o napadané části říci. Sám žalobce výstižně popisuje onen subjektivní náhled na situaci (str. 6 podání, které soudu došlo dne 8. listopadu 2011), když uvádí, že chtěl dokument shlédnout a připomenout si starého přítele, přičemž pak byl krutě šokován právě napadanou částí. Subjektivně může umocňovat pocit zásahu to, že žalobci nebyl v dokumentu o jeho příteli, Jindřichu Chalupeckém, dán žádný prostor k vyjádření k osobě Jindřicha Chalupeckého, byť by to věcně mohlo být jejich přátelstvím odůvodněno. Zvýšení subjektivního pocitu zásahu mohla zvýšit i skutečnost, že dokument odvysílala druhá žalovaná, v jejíž Radě byl žalobce několik let členem. Soud prvního stupně shrnul, že první žalovaný svou kritikou žalobce v důsledku užití hrubých vulgarismů v napadané části překročil meze oprávněné kritiky, stejně tak druhá žalovaná, pokud napadanou část odvysílala a zpřístupnila na internetu. Vzhledem ke všem okolnostem však zásah objektivně nebyl takové intenzity, aby byly naplněny podmínky §13 odst. 2 obč. zák. a aby žalobci vznikl narok na zadostiučinění v penězích. Žalobci vznikl nárok na omluvu vůči oběma žalovaným. Druhá žalovaná se veřejně omluvila způsobem a obsahem, který s žalobcem mimosoudně dohodla, a žalobce v tomto rozsahu vzal žalobu vůči druhé žalované zpět. První žalovaný se též omluvil, avšak žalobce poskytnutou omluvu nepovažoval za dostatečnou. Soud se s tímto názorem žalobce ztotožnil a prvnímu žalovanému uložil podle ustanovení §13 odst. 1 obč. zák. omluvit se podle návrhu žalobce s výjimkou toho, že prvnímu žalovanému neuložil povinnost omluvu natočit a předat druhé žalované. Nedostatečnost písemné omluvy poskytnuté žalobcem (správně prvním žalovaným) soud shledal jak v rovině formální, tak i v rovině obsahové. Pokud jde o formu, první žalovaný poskytl omluvu nikoli veřejnou, zásah však byl veřejný, protože žalovaný svůj výrok na adresu žalobce pronesl s vědomím a souhlasem, že je určen pro veřejné užití v dokumentu. Omluva byla nedostatečná i obsahově. Pokud si žalobce zvolil omluvu osobní, pak text, který zvolil, postrádá elementární náležitosti slušné omluvy způsobilé mít satisfakční účinky: v textu chybí oslovení žalobce, resp. uvedení žalobce jako adresáta, text je navíc formulován tak, že není jasné, komu se žalobce omlouvá, v omluvě nezaznívá, že se omlouvá žalobci. Adresnost omluvy jako osobního nezastupitelného projevu vůle nemůže být nahrazena úkonem (průvodním dopisem) zástupce žalobce.
Částečné zamítnutí žaloby v požadavku pořízení a předání záznamu omluvy, soud posuzoval podle ustanovení §13 odst. 1 obč. zák. a contrario. Dovodil, že okolnosti nejsou takové, že by jedinou nutnou možností, jak zajistit odvysílání omluvy prvního žalovaného ve vysílání druhé žalované, mělo být, že záznam pořídí první žalovaný na své náklady a předá jej druhé žalované. Soud má za to, že je na prvním žalovaném, jak zajistit, aby se druhé žalované dostal do její moci záznam omluvy prvního žalovaného, aby jej mohla odvysílat.
Soud prvního stupně konečně konstatoval, že smír uzavřený žalobcem a druhou žalovanou při jednání dne 28. února 2012 týkající se žalobního návrhu, aby druhá žalovaná převzala od prvního žalovaného videozáznam s omluvou prvního žalovaného a tento odvysílala, nebyl v rozporu s hmotným právem, takže jej soud podle ustanovení §99 odst. 2 o.s.ř. schválil. Protože pak dospěl k závěru, že v souzené věci nebyly splněny zákonné podmínky pro přiznání zadostiučinění v penězích vůči žádnému ze žalovaných, zamítl žalobu v již uvedeném rozsahu.
O odvolání žalobce proti výrokům IV., V. a VI. rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 26. února 2013, č.j. 1 Co 127/2012-208, kterým tento rozsudek změnil ve výrocích IV. a V. tak, že první žalovaný je povinen zaplatit žalobci 100.000,- Kč a druhá žalovaná je povinna zaplatit žalobci tutéž částku, oba do tří dnů od právní moci rozsudku; jinak (v dotčené části) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud tak po přezkoumání napadeného rozsudku dospěl k závěru, že odvolání je důvodné jen částečně, takže oba zamítavé výroky soudu prvního stupně, týkající se požadované náhrady nemajetkové újmy v penězích zčásti změnil a zčásti potvrdil. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně provedl velice rozsáhlé dokazování, byť nikoliv dokazování všemi žalobcem navrhovanými důkazy (když jej nevyslechl a nevyslechl ani jím navrhované svědky), ale sdílí jeho názor, že další navrhované dokazování by bývalo bylo v daném případě nadbytečné, a pro posouzení věci irelevantní. Dovolací soud tak na přijaté závěry soudu prvního stupně odkázal, resp. na správně jím zjištěný skutkový stav věci, a to nejen pokud jde o jeho skutkové závěry vyplývající z nesporných skutečností o tom, že na adresu žalobce pronesl první žalovaný předmětné výroky, které zazněly z jeho úst v konkrétním pořadu označovaném dále jako Dokument, a že druhá žalovaná odvysíláním tohoto Dokumentu zpřístupnila tyto výroky veřejnosti, když jej, bez dalšího, odvysílala. Odvolací soud současně poukázal na to, že soud prvního stupně zcela správně učinil skutkové závěry i k tomu, co předcházelo v Dokumentu použitým výrazům, zejména v souvislosti s konfliktem, který mezi žalobcem a prvním žalovaným vznikl v době, kdy žalobce byl ředitelem Národní galerie, před předáváním Ceny Jindřicha Chalupeckého v roce 2000, a jak byla nakonec (před budovou) Cena prvnímu žalovanému předána. Za správné odvolací soud považuje i zjištění soudu prvního stupně, jaké byly vztahy mezi žalobcem a prvním žalovaným i v mezidobí, což se projevilo nejen v některých dílech prvního žalovaného, ale i v reakci prvního žalovaného na podanou žalobu, když v blogu přispěvovatelé opakovali vulgarismy užité prvním žalovaným a ten se k tomu vyjadřoval tak, že za svými slovy stojí, že nelhal, že ze všelidového hlasování by mohlo vzejít, že měl pravdu. Správně zjistil i to, jakým způsobem se vyjadřoval žalobce o prvním žalovaném, že jej označil za „zamindrákovaného“ chudáka, který se potřebuje pravidelně něčím zviditelnit, a když vycházel i z důkazů k tomu, že oba umělci jsou veřejností považováni za kontroverzní, nejen vzhledem k jejich výtvarným dílům, ale i verbálním projevům. Na velice podrobné dokazování a zejména skutkové závěry z nich učiněné soudem prvního stupně odvolací soud pro stručnost odkázal jako na správné. Užitím předmětných výrazů obsahujících ty nejhrubější vulgarismy, jak je první žalovaný proti žalobci opakovaně užil, a druhou žalovanou pak bez dalšího odvysílané, shledal již soud prvního stupně zcela správně za zásahy do osobnostních práv žalobce zejména do jeho cti a důstojnosti. Odvolací soud poukázal na skutečnost, že soud tento svůj závěr velice podrobně a přesvědčivě odůvodnil, a aplikoval zcela správné právní předpisy, i s použitím závěrů z nálezů Ústavního soudu ČR, či rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR. Proto i na tyto závěry odvolací soud plně odkázal.
Naproti tomu odvolací soud uvedl, že však nesdílí názor soudu prvního stupně o tom, že vulgarismy, jak je první žalovaný ve vztahu k žalobci použil, a druhá žalovaná odvysílala, byť je považoval překračujícími míru povolené expresivity, a nepožívajícími ochrany, neshledal takové intenzity, jakou předpokládá ustanovení §13 odst. 2 obč. zák. Právě to, že kritiku žalobce (na kterou by nepochybně měl žalovaný právo za použití odpovídajících slov), pronesl první žalovaný s použitím těch nejhrubších výrazů při natáčení pořadu, který byl určen k odvysílání, a musil si tedy být vědom toho, že se na veřejnost dostanou. To svědčí pro závěr nejen o úmyslu snížit žalobcovu čest, ale i o objektivní způsobilosti tento osobnostní statek zasáhnout ve značné míře. Nic na věci podle mínění odvolacího soudu neměnilo to, že první žalovaný odpovídal na dotaz kladený mu v připravovaném dokumentu, neboť měl zvolit adekvátní odpověď bez hrubě urážlivých výrazů. Pokud tak neučinil a na hrubém výrazu, který použil, setrval, pak i po podání žaloby, kterou nadto i zpřístupnil veřejnosti na facebooku a okomentoval dále, jak zjistil již soud prvního stupně, považoval to odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, za významné okolnosti, ke kterým bylo třeba přihlížet i pro závěr, zda došlo k zásahu do osobnostních práv žalobce ve značné míře, jak předpokládá ustanovení §13 odst. 2 obč. zák. Podle názoru odvolacího soudu, přes určitou známost antipatií mezi prvním žalovaným a žalobcem, a přestože dokument, ve kterém pronesené výroky zazněly, byl určen především veřejnosti zájmově minoritní, bylo ze strany prvního žalovaného zasaženo do osobnostních práv žalobce takovou měrou, která ve velkém rozsahu přesahuje míru v demokratické společnosti obecně uznávaných pravidel slušnosti, což z objektivního hlediska muselo vést k závažné újmě vzniklé žalobci. Míra expresivity použitých výrazů byla ve značném nepoměru k cíli kritiky a svědčí proto pro závěr, že úmyslem prvního žalovaného bylo kritizovaného jen urazit. To je zřejmé především z toho, že vulgární - expresivní výraz pronesl opakovaně doplněný ještě dalšími vulgarismem, když žalobce označil i za „kriploidního“. Odvolací soud vzal v úvahu i to, že lze sice rozlišovat mezi svobodou projevu výtvarníka v souvislosti s jeho uměleckou tvorbou a omezenější svobodou jeho slovního projevu, ale že v daném případě se první žalovaný nevyjadřoval k osobě žalobce prostřednictvím svého díla, ale verbálně. Pokud jde o druhou žalovanou, která spolu s dokumentem odvysílala předmětné výroky opakovaně (ale i jinak zveřejnila), byť minoritní skupině veřejnosti, které umožnila se s užitými výrazy vůči žalobci seznámit, zasáhla také velmi značnou měrou do osobnostních práv žalobce, ač byla vedena snahou o autentičnost, a i když nešlo zřejmě z její strany o senzacechtivost či ziskuchtivost, k čemuž přihlížel již soud prvního stupně (podle názoru odvolacího soudu však nedostatečně). Proto na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud dovodil, že ze strany obou žalovaných došlo nejen k značnému zásahu do osobnostních práv, ale z objektivního hlediska, z něhož bylo třeba vycházet, byla ve velkém rozsahu snížena důstojnost a čest žalobce, stejně jako by tyto statky chráněné §11 obč. zák. byly sníženy u kterékoliv jiné fyzické osoby. Pokud soud prvního stupně dovodil, že se jeví postačujícím zadostiučinění omluvou či omluvami ze strany žalovaných, ani s tímto názorem se odvolací soud neztotožnil. Připomněl, že veřejně byla již poskytnuta omluva pouze ze strany druhé žalované a teprve dodatečně - na základě rozhodnutí soudu, byla veřejně odvysílána i omluva prvního žalovaného, což nepovažoval odvolací soud za dostatečné a míře zásahu odpovídající zadostiučinění, tím spíše, že omluva, o kterou se první žalovaný pokusil již v průběhu řízení, se ani netýkala dalšího jeho vulgárního výroku (první žalovaný se omlouval jen za „přirovnání k mužskému pohlavnímu orgánu za použití vulgarismu“ a za nic dalšího). Podle názoru odvolacího soudu byly z výše uvedených důvodů dány předpoklady pro přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích žalobci, jak předpokládá ustanovení §13 odst. 2 obč. zák. Odvolací soud neměl za opodstatněné ve věci provádět další dokazování, přičemž vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, avšak převzaté skutkové závěry posoudil odlišně jen po stránce právní.
S ohledem na přijatý závěr se odvolací soud následně zabýval přiměřeností výše náhrady nemajetkové újmy v penězích podle §13 odst. 3 obč. zák. Deklaroval, že v rámci tohoto volného soudcovského uvážení a v souladu s principem spravedlnosti, přihlížel ke všem okolnostem, za nichž k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobce v tomto případě došlo, i k dalším skutečnostem zjištěným již soudem prvního stupně, ale jím braným v úvahu jen v souvislosti s posuzováním, zda k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobce došlo. Odvolací soud uvedl, že neměl důvod tyto okolnosti nevzít v úvahu správně, nejen při posouzení vysoké závažností vzniklé újmy žalobci, ale i při posuzování okolností, za nichž k porušení práva žalobce došlo. Na zjištění k tomu učiněná soudem prvního stupně a jím posuzovaná, byť v jiné souvislosti, odvolací soud odkázal, s tím, že na rozdíl od soudu prvního stupně nebylo možno vzít v úvahu pouze to, že hrubé vulgarismy, použité prvním žalovaným v dokumentu „zapadly“, že se nejednalo o jediné vulgarismy v něm, že zadostiučinění se žalobci dostalo i jemu vyjádřenou podporou od části veřejnosti, a že míru zásahu snižuje skutečnost, že žaloba byla podána nikoliv bezprostředně po zásahu, ale v odstupu asi půl roku. Odvolací soud uvedl, že naopak vzal v úvahu i to, co bylo zjištěno o jednání prvního žalovaného po podání žaloby ve vztahu k žalobci, což mimo jiné svědčilo o úmyslu žalobce dehonestovat v Dokumentu, ale i po podání žaloby, vždy s vědomím, že se s tím seznámí veřejnost. Odvolací soud neakceptoval názor prvního žalovaného o bezobsažnosti použitého výrazu, neboť byl v daném případě použit jako hrubá nadávka. Podle soudu na tom nic neměnilo, že první žalovaný jí odpovídal v dokumentu na dotazy mu položené k průběhu předávání významného ocenění v roce 2000, tím spíše, že šlo již o záležitost neaktuální, což rovněž svědčí o snaze o vědomou skandalizaci žalobce. Na druhé straně bylo třeba přihlížet k okolnostem, které svědčí i v neprospěch žalobce, který se již v roce 2000 zachoval k prvnímu žalovanému nevhodně, když jej vykázal z Národní galerie, a dále, že (byť v obraně) použil vůči němu také dehonestující výroky (o zamindrákovaném chudákovi), což vše odvolací soud považoval za okolnosti, které odůvodňují přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích nikoliv v požadované výši, ale ze strany prvního žalovaného v částce 100.000,- Kč s tím, že tato částka je zcela přiměřená všem zjištěným okolnostem tohoto případu a zároveň je dostatečná ke zmírnění následků žalobci vzniklé nemajetkové újmy. Podle názoru odvolacího soudu je přiměřená všem okolnostem tohoto případu i výše náhrady nemajetkové újmy, která byla uložena druhé žalované rovněž ve výši 100.000,- Kč. Nebylo totiž důvodu přihlížet k žalobcem tvrzené rozdílné ekonomické síle obou žalovaných, ale jen k tomu, co z řízení vyplynulo o okolnostech zásahu ze strany této žalované do osobnostních práv žalobce. Odvolací soud přihlédl k tomu, co uváděl soud prvního stupně při posuzování, zda i druhá žalovaná zasáhla svým jednáním do jeho osobnostních práv, ale i při stanovení výše peněžitého zadostiučinění. Druhá žalovaná jako veřejnoprávní médium odvysílala pořad s vulgárními výroky nejen v nesouladu s etickým kodexem novináře, ale i v rozporu se zákonem, což podle odvolacího soudu opět správně posoudil soud prvního stupně, ale opět jen v nesprávné souvislosti, že vulgarismy prvního žalovaného šířila a zprostředkovala - bez jakékoliv úpravy. Přihlédnuto však bylo současně i k tomu, že žalobce se před podáním žaloby ani nepokusil vyřešit věc s ní mimosoudně, a že žalovaná již na počátku řízení dokument upravila do zkrácené podoby a zavázala se, že v původní podobě jej šířit nebude, poskytla žalobci omluvu a v průběhu celého řízení se snažila následky zásahu alespoň zmírnit. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že přiměřené všem zjištěným rozhodným okolnostem je poskytnutí zadostiučinění ve výši 100.000,- Kč i druhou žalovanou.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupci prvního žalovaného dne 22. dubna 2013, přičemž právní moci nabyl dne 24. dubna 2013.
První žalovaný dne 28. května 2013 podal proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu - konkrétně proti všem jeho výrokům ve vztahu mezi ním a žalobcem - včasné dovolání. Jeho přípustnost vyvozuje z naplnění předpokladů obsažených v ustanovení §237 o.s.ř., neboť podle jeho přesvědčení napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek procesního i hmotného práva, při jejich řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu, stejně jako otázek, které nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešeny. Dovolání je podáno z důvodu nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem.
Z procesního hlediska dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že v rozporu s ustanovením §213 odst. 2 o.s.ř., ač dospěl k jinému skutkovému zjištění, než soud prvního stupně, neopakoval v odvolacím řízení (již soudem prvního stupně) provedené důkazy.
Odvolací soud podle dovolatele řeší v rozporu s ustálenou praxí dovolacího soudu i otázky hmotného práva, konkrétně pokud dospěl k závěru, že zásahem prvního žalovaného do osobnostních práv žalobce byla ve značné míře snížena jeho čest a důstojnost ve společnosti, aniž měl prokázáno, že tu jsou okolnosti dokládající, že v konkrétním případě nestačí zadostiučinění morální, a to zejména z hlediska intenzity trvání a rozsahu nepříznivých následků vzniklých žalobci vzhledem k postavení žalobce v rodině a společnosti. Dovolatel má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu není podloženo žádnými důkazy o intenzitě, trvání a rozsahu nepříznivých následků vzniklých žalobci v příčinné souvislosti se zásahem prvního žalovaného do osobnostních práv žalobce. Přitom v případě, že nemajetková újma vzniklá na osobnosti fyzické osoby může být zmírněna některou z forem zadostiučinění ve smyslu ustanovení §13 obč. zák., je třeba zvolit takovou formu zadostiučinění, která je podle okolností každého konkrétního případu přiměřená a postačující k nápravě nemajetkové újmy a tím současně také účinná. Rozhodnutí odvolacího soudu tedy spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel dále připomněl, že soud byl při určení výše náhrady nemajetkové újmy v penězích povinen vycházet z úplně zjištěného skutkového stavu a opírat se o zcela konkrétní hlediska, což však uvedený soud nerespektoval. Přiznaná satisfakce je pak podle dovolatele nepřiměřená. Konečně dovolatel dovozuje, že předmětný bezobsažný výrok na adresu jiného, byť ve hrubě vulgární formě, nebyl způsobilý ve značné míře snížit vážnost a důstojnost člověka ve společnosti tak, aby byly splněny předpoklady pro přisouzení relutární satisfakce.
Z uvedených důvodů dovolatel navrhl, aby dovolací soud dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
K dovolání se prostřednictvím svého zástupce vyjádřil žalobce a navrhl, aby bylo jako nedůvodné zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2013.
Dovolací soud uvážil, že dovolání prvního žalovaného bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a o.s.ř. Je pak přípustné podle ustanovení §237 o.s.ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolací soud poté rozsudek odvolacího soudu přezkoumal v dovoláním napadeném výroku ve věci samé v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že podané dovolání je důvodné.
Z ustanovení §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně, je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání.
Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 1 o.s.ř. dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, pokud soud buď použil jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Podle ustanovení §11 obč. zák. má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Požadavek zajištění účinné občanskoprávní ochrany vyžaduje, aby neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby, který má za následek vznik nemajetkové újmy, spočívající v porušení či již v pouhém ohrožení osobnosti dotčené fyzické osoby, byl pro původce neoprávněného zásahu spojen s nepříznivými právními následky ve formě zvláštních občanskoprávních sankcí. Ty mohou podle okolností konkrétního případu spočívat v nové povinnosti původce neoprávněného zásahu buď upustit od tohoto zásahu, či odstranit následky neoprávněného zásahu, anebo poskytnout přiměřené zadostiučinění.
Tam, kde v důsledku neoprávněného zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo k jejímu porušení, resp. případně „jen“ k pouhému ohrožení - tedy ke vzniku nemajetkové újmy, pak ustanovení §13 odst. 1 obč. zák. určuje, že fyzická osoba má právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění. Podle ustanovení §13 odst. 2 obč. zák. pokud by se nejevilo postačujícím zadostiučinění podle odstavce 1 tohoto paragrafu zejména proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích, přičemž podle jeho třetího odstavce výši náhrady podle odstavce druhého určí soud s přihlédnutím k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k porušení práva došlo.
Neoprávněným zásahem do práva na ochranu osobnosti je jednání, které zasahuje do práv chráněných ustanovením §11 obč. zák. a je v rozporu s právy a povinnostmi původce zásahu stanovenými právním řádem. Neoprávněným zásahem do práva na ochranu osobnosti je jednání neoprávněně směřující proti osobní i mravní integritě fyzické osoby, které je objektivně způsobilé snížit její důstojnost, vážnost a čest a které ohrožuje její postavení, resp. uplatnění ve společnosti (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. října 2002, sp.zn. 28 Cdo 983/2002). Pro úspěšné uplatnění práva na ochranu osobnosti není vyžadováno vyvolání konkrétních následků zásahu proti tomuto chráněnému statku, ale postačuje, že zásah byl objektivně způsobilý narušit nebo alespoň ohrozit práva chráněná ustanovením §11 obč. zák. (analogicky srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. května 2002, sp.zn. 28 Cdo 662/2002). Neoprávněným zásahem je tak zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem, tj. s právním řádem.
Uplatnění konkrétního a diferencovaného objektivního hodnocení v těchto případech při aplikaci §13 odst. 2 obč. zák. znamená, že o snížení důstojnosti postižené fyzické osoby či její vážnosti ve společnosti ve značné míře půjde pouze tam, kde za konkrétní situace, za které k neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo, jakož i s přihlédnutím k dotčené fyzické osobě, lze spolehlivě dovodit, že by nastalou nemajetkovou újmu vzhledem k intenzitě a trvání nepříznivého následku spočívajícího ve snížení její důstojnosti či vážnosti ve společnosti, pociťovala jako závažnou zpravidla každá fyzická osoba nacházející se na místě a v postavení postižené fyzické osoby.
Právo a svoboda jsou obsahově omezeny právy jiných, ať již tato práva plynou jako ústavně zaručená z ústavního pořádku republiky či z jiných zábran daných zákonem chránících celospolečenské zájmy či hodnoty. Právo vyjadřovat názory mohou zbavit právní ochrany nejen obsahová omezení, ale i forma, jíž se názory navenek vyjadřují. Vybočí-li tak publikovaný názor z mezí obecně uznávaných pravidel slušnosti v demokratické společnosti, ztrácí tím charakter korektního úsudku (zprávy, komentáře) a jako takový se zpravidla ocitá již mimo meze právní ochrany (obdobně srovnej nález sp. zn. III. ÚS 359/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 8, C.H. Beck, 1998, str. 367). Právo podle čl. 17 Listiny základních práv a svobod je zásadně rovno základnímu právu podle čl. 10 Listiny (srovnej nález sp. zn. II. ÚS 357/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 9, C.H. Beck, 1998, str. 355), přičemž je třeba dbát na to, aby s přihlédnutím k okolnostem každého případu jednomu z těchto práv nebyla bezdůvodně dána přednost před právem druhým (obdobně srovnej nález sp. zn. IV. ÚS 154/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 10, C.H. Beck, 1998, str. 113).
V případech typově příbuzných projednávané věci bylo vždy nezbytné zkoumat míru (intenzitu) tvrzeného porušení základního práva na ochranu osobnosti (osobní cti a dobré pověsti) v kontextu se svobodou projevu a s právem na informace, a to se zřetelem na požadavek proporcionality uplatňování těchto práv (a jejich ochrany). Zároveň je vždy nutné ověřit, zda příslušný zásah bezprostředně souvisel s porušením chráněného základního práva, tj. aby zde existovala příčinná souvislost mezi nimi.
Finanční zadostiučinění za neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti lze přiznat, pokud nebude postačující morální zadostiučinění a pokud došlo ke snížení důstojnosti fyzické osoby či její vážnosti ve společnosti ve značné míře. O snížení důstojnosti fyzické osoby či její vážnosti ve společnosti ve značné míře jde, jak již bylo konstatováno, pokud újmu vzniklou v osobnostní sféře fyzická osoba vzhledem k povaze, intenzitě, opakování, trvání a šíři okruhu působení nepříznivého následku pociťuje a prožívá jako závažnou. Ač se určení výše tohoto zadostiučinění stává předmětem volného uvážení soudu, musí soud v každém jednotlivém případě vycházet z úplného skutkového stavu a v tomto rámci se opírat o zcela konkrétní a přezkoumatelná hlediska (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2003, sp.zn. 30 Cdo 2005/2003).
Pro určení výše přiměřeného zadostiučinění v penězích zákon stanoví jako kritéria posouzení míry závažnosti vzniklé nemajetkové újmy a zvážení okolností, za kterých k neoprávněnému zásadu do osobnosti fyzické osoby došlo. Jde nejen o okolnosti na straně samotného škůdce, ale i na straně poškozené fyzické osoby (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2000, sp. zn. 30 Cdo 427/2000).
Z uvedeného je tedy třeba především zdůraznit, že při úvaze o přiměřenosti požadovaného zadostiučinění za neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti musí soud vyjít z celkové povahy i z jednotlivých okolností konkrétního případu; musí zejména přihlédnout např. k intenzitě, povaze a způsobu neoprávněného zásahu, k charakteru a rozsahu zasažené hodnoty osobnosti, k trvání i šíři ohlasu a k vlivu vzniklé nemajetkové újmy na postavení a uplatnění postižené fyzické osoby ve společnosti (rozsudek NS ČR ze dne 30. listopadu 2006, sp. zn. 30 Cdo 2919/2006). Relutární zadostiučinění přitom plní především satisfakční funkci, i když úlohu preventivního významu zákonu odpovídajícího a spravedlivého zadostiučinění nelze vylučovat (rozsudek NS ČR ze dne 7. října 2009, sp. zn. 30 Cdo 443/2007). Při určení výše nároku na přisouzení náhrady nemajetkové újmy v penězích se vesměs uplatní postup podle §136 o.s.ř., kdy soud tuto výši určí podle své úvahy. Jejím základem je ovšem zjištění takových skutečností, které soudu umožní určité kvantitativní posouzení základních souvislostí posuzovaného případu (rozsudek NS ze dne 7. října 2009, sp. zn. 30 Cdo 4431/2007). Vždy pak je třeba vážit, že finanční zadostiučinění za neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti lze přiznat, pokud nebude postačující morální zadostiučinění a pokud došlo ke snížení důstojnosti fyzické osoby či její vážnosti ve společnosti ve značné míře. Při určení výše nároku na přisouzení náhrady nemajetkové újmy v penězích za neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti soud přihlédne i k podílu žalobce na incidentu vedoucího k takovému zásahu (rozsudek NS ze dne 28. června 2007, sp. zn. 30 Cdo 2625/2007).
Pokud odvolací soud v dané věci na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že je namístě vedle zadostiučinění ve smyslu ustanovení §13 odst. 1 obč. zák. přiznat žalobci i náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení §13 odst. 2 téhož zákona, a pokud i vymezil její výši, pak přes relativní obsáhlost pasáže odůvodnění tohoto výroku odvolací soud v zásadě setrval pouze na obecných tvrzeních, že vyšel z kritérií obsažených v §13 odst. 3 obč. zák. tedy jednak z posuzování závažnosti vzniklé majetkové újmy a dále okolností, za kterých k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobce došlo. Pouze v zásadě zcela obecně deklaroval, že v rámci tohoto volného soudcovského uvážení a v souladu s principem spravedlnosti, přihlížel ke všem okolnostem, za nichž k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobce v tomto případě došlo, i k dalším skutečnostem zjištěným již soudem prvního stupně, ale jím braným v úvahu jen v souvislosti s posuzováním, zda k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobce došlo, aniž by ovšem současně ozřejmil, které skutečnosti a okolnosti takto skutečně míní, a které jsou tak podle něj skutkovým podkladem jeho rozhodnutí. Odvolací soud sice uvedl, že „neměl důvod tyto okolnosti nevzít v úvahu správně, nejen při posouzení vysoké závažností vzniklé újmy žalobci, ale i při posuzování okolností, za nichž k porušení práva žalobce došlo“. Na zjištění k tomu učiněná soudem prvního stupně a jím posuzovaná, byť v jiné souvislosti však odvolací soud opět jen obecně a bez skutečně bližší konkretizace odkázal. Ač dovolací soud nikterak nemíní umenšovat kritické nazírání na nevkusnost prvním žalovaným užitého výraziva (přičemž nelze v žádném případě souhlasit s dovolací námitkou prvního žalovaného, že je třeba přihlížet k tomu, že je užil nekonformní umělec, neboť to v žádném případě nelze chápat jako potencionální - byť snad částečný - liberační důvod - ostatně lze připomenout i doby, kdy právě umělci bývali považováni za jinak následováníhodnou elitu národa), přesto se zatím nelze s úvahami, jimiž odvolací soud mínil podložit rozhodnutí o přisouzení náhrady nemajetkové újmy v penězích ztotožnit, protože jasně nevysvětluje, které konkrétní zjištěné a příslušně zhodnocené skutečnosti jej ve smyslu výše vyložených zásad vedly k závěru jednak o opodstatněnosti zadostiučinění podle ustanovení §13 odst. 2 obč. zák. (což ovšem neznamená, že by snad dovolací soud tuto formu zadostiučinění pro daný případ vylučoval), jednak o konkrétně přiznané výši této relutární náhrady. Pokud pak odvolací soud v této části odůvodnění uvádí specifické skutečnosti, pak spíše jen ty, které byly významné pro úvahu o důvodu umenšení náhrady nemajetkové újmy. K ověření její základní výše však odůvodnění napadeného rozhodnutí prakticky neposkytuje hodnotné konkrétní podklady. Nelze proto ani ověřit správnost závěru odvolacího soudu, že přisouzená výše náhrady nemajetkové újmy v penězích ve výši 100.000,- Kč, kterou je první žalovaný povinen zaplatit žalobci je „zcela přiměřená všem zjištěným okolnostem tohoto případu a zároveň je dostatečná ke zmírnění následků žalobci vzniklé nemajetkové újmy“. Přitom právě ani otázkou možných následků předmětného zásahu vůči žalobci se napadené rozhodnutí podrobněji nezabývá a setrvává zde většinou pouze na zdůraznění jinak nepopiratelné vulgarity použitého slovního útoku.
Konečně s ohledem na nepřesnost úvah odvolacího soudu o tom, jaká konkrétní skutková zjištění byla podkladem jeho rozhodnutí, nelze současně vyloučit jeho možné pochybení, pokud by tak nebyl v rozporu s ustanovením §213 odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř zopakoval soudem prvního stupně provedené důkazy (viz např. rozsudek NS ze dne 31. srpna 2010, sp. zn. 30 Cdo 2163/2010).
Z uvedených důvodů vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu nelze v napadeném měnícím výroku ve věci samé ve vztahu mezi žalobcem a prvním žalovaným považovat za správný; Nejvyšší soud proto toto rozhodnutí v uvedené části včetně souvisejících výroků podle ustanovení §243e odst. 1 o.s.ř. zrušil a věc vrátil Vrchnímu soudu v Praze v tomto rozsahu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o.s.ř.).
K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.).
V dalším řízení je odvolací soud (soud prvního stupně) vázán právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1, o.s.ř. ve spojení s §226 odst. 1 téhož zákona), přičemž rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení odvolacího a dovolacího.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. prosince 2013
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu