ECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.2129.2012.1
sp. zn. 30 Cdo 2129/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobce T. H., zastoupeného Mgr. Annou Větrovskou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Štěpánská 630/57, proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, o ochranu osobnosti , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 15 C 81/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. května 2009, č.j. 58 Co 237/2007-642, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění:
(§243c odst. 2 o.s.ř.):
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 5. září 2006, č.j. 15 C 81/2005-444 (poté, co jeho původní rozsudek ze dne 19. března 2001, č.j. 15C 349/91-254 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. dubna 2002, č.j.12 Co 464/2001-324, byly zrušeny ve výrocích o výši náhrady nemajetkové újmy žalobci rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. září 2004, sp.zn. 30 Cdo 1000/2004), výrokem I. uložil žalované povinnost nahradit žalobci nemajetkovou újmu v částce 30.000,- Kč za neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce, spočívající v neoprávněném zadržení cestovního pasu žalobci v době od 21.4.1992 do 29.11.1993, výrokem II. zamítl žalobu, pokud se jí žalobce domáhal náhrady nemajetkové újmy v částce 155.000,- Kč a výrokem III. rozhodl o nákladech řízení. Při stanovení výše náhrady soud, v souladu s právně závazným názorem dovolacího soudu, posoudil zásah do osobnosti žalobce v jeho nedělitelnosti, dále vzal v úvahu povahu zásahu, délku jeho trvání a dobu, která uplynula, než se žalovaná na základě pravomocného rozsudku žalobci písemně omluvila.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. května 2009, č.j. 58 Co 237/2007-642 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, když se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho správným posouzením věci po stránce právní.
Proti rozsudku odvolacího soudu (konkrétně proti výroku ve věci samé, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II., jímž byla zčásti zamítnuta žaloba na náhradu nemajetkové újmy v penězích - §41 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) podal žalobce dne 12.8.2009 dovolání doplněné odůvodněním ze dne 27.8.2009 a doplněním odůvodnění z téhož dne. Dovolatel spatřuje přípustnost dovolání v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Jako dovolací důvody uvedl, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.] a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Vady řízení spatřuje v nesprávném obsazení odvolacího soudu, v tom, že v řízení před odvolacím soudem rozhodoval vyloučený člen senátu a že v průběhu řízení mu nesprávným postupem soudu byla odňata možnost jednat před soudem, tedy že řízení je postiženo zmatečností. Nesprávné právní posouzení věci pak spatřuje v tom, že soud nedostatečně zhodnotil újmu, kterou utrpěl.
K dovolání se vyjádřila žalovaná a navrhla jeho odmítnutí, resp. zamítnutí.
Dovolací soud přihlédl k čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, a konstatuje, že dovolání není v této věci přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá z hlediska uplatňovaných důvodů dovolání po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. Soud prvního stupně i soud odvolací posuzovaly otázku nároku na výši finanční náhrady za nemajetkovou újmu podle ustanovení §13 občanského zákoníku a rozhodly v souladu s právně závazným názorem dovolacího soudu vysloveným v již shora citovaném rozsudku ze dne 30. září 2004, sp.zn. 30 Cdo 1000/2004. Jestliže dovolatel fakticky uplatňuje (§41 odst. 2 o.s.ř.) současně též dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., nemohlo k němu být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto. Na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu lze z tvrzené vady řízení (uplatněný dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.) usuzovat jen tehdy, pokud je spojena s právní otázkou týkající se sporného výkladu procesního předpisu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.5.2005, sp. zn. 20 Cdo 1591/2004, publikované v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 3339, CD 3/2007, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19.2.2008, sp. zn. 22 Cdo 3574/2006, publikované v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 5780, CD 7/2008), která ovšem v projednávané věci nijak předestřena nebyla. Dovolání bylo proto odmítnuto jako nepřípustné podle §243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s §218 písm. c) téhož zákona.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. února 2013
JUDr. Pavel P a v l í k
předseda senátu