ECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.2135.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 2135/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobkyně A. D. , zastoupené JUDr. Evou Šubrtovou, advokátkou se sídlem v Šumperku, Dr. Edvarda Beneše 12, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 47/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2013, č. j. 68 Co 384/2012 – 79, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2013, č. j. 68 Co 384/2012 – 79, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 8. 6. 2012, č. j. 22 C 47/2011 – 47, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba o 323.230,10 Kč i s požadovanými úroky z prodlení (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo.
Žalobkyně se výše uvedené částky po žalované domáhala z titulu náhrady škody, která jí měla být způsobena nesprávným úředním postupem exekutora JUDr. Bohumíra Krestýna (dále též jen „exekutor“), jenž – z důvodu existence dluhů bývalého manžela žalobkyně za trvání manželství – vydal exekuční příkazy k provedení exekuce prodejem nemovitostí ve vlastnictví žalobkyně. Dne 4. 1. 2008 byl usnesením o příklepu udělen příklep vydražiteli L. K. na tyto nemovitosti za nejvyšší podání a zároveň byla stanovena lhůta k zaplacení. Dne 20. 3. 2009, v průběhu řízení o rozvrhu rozdělované podstaty, exekutor zemřel, a Okresní soud v Šumperku proto usnesením ze dne 2. 6. 2009, č. j. 22 Nc 1391/2006 – 66, rozhodl o tom, že v řízení bude pokračováno s dědičkou exekutora, A. K.. Okresní soud v Šumperku usnesením ze dne 9. 12. 2009, č. j. 22 Nc 1391/2006 – 79, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 4. 2010, č. j. 40 Co 143/2010 – 19, které nabylo právní moci dne 24. 5. 2010, rozhodl o rozdělované podstatě mimo jiné tak, že povinné A. D. náleží 323.230,10 Kč. Usnesením Policie České republiky ze dne 29. 7. 2011 byla odložena věc podezření ze spáchání trestného činu zpronevěry, kterého se měl dopustit podezřelý JUDr. Bohumír Krestýn, mimo jiné tím, že si přisvojil finanční částku ve výši nejméně 1,251.744,97 Kč vymoženou v exekuci na majetek povinné A. D. Jedinou dědičkou po zemřelém exekutorovi se stala jeho manželka A. K., na níž přešlo veškeré dědictví v hodnotě 16,759.097,38 Kč, z čehož 14,748.158,- Kč tvořily finanční prostředky vymožené v exekucích a zbytek byl majetek exekutora. Exekutor nevedl odděleně vlastní (soukromé) účty a účty exekutorského úřadu (k čemuž nebyl v rozhodné době ani povinován). A. K. k výzvě žalobkyně na zaplacení částky 323.230,10,- Kč ničeho neplnila a o žalobě na vydání bezdůvodného obohacení dosud nebylo Okresním soudem v Šumperku rozhodnuto.
Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením věci provedeným soudem prvního stupně, který spočíval v tom, že žalobě nelze vyhovět pro její předčasnost. Nárok na náhradu škody proti státu může být úspěšně uplatněn pouze tehdy, jestliže by poškozený nemohl úspěšně dosáhnout uspokojení své pohledávky u dlužníka, jenž je povinen plnit. Jestliže exekutor nevedl odděleně osobní účet a účet exekutorského úřadu (přičemž k tomu nebyl v rozhodné době povinován), a jestliže za účasti jeho dědičky A. K. bylo jednáno o rozdělované podstatě, je takovým dlužníkem právě tato dědička. Vzhledem k tomu, že řízení, v němž se žalobkyně domáhá po A. K. zaplacení předmětné částky, nebylo dosud skončeno, nelze uvažovat o vzniku škody, za níž by byl odpovědný stát z příčiny případného nesprávného úředního postupu. Argumentace žalobkyně rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2006, sp. zn. 25 Cdo 970/2006, není přiléhavá, neboť v něm byla řešena otázka vzájemného vztahu odpovědnosti exekutora a odpovědnosti státu, zatímco v daném případě je řešena otázka, zda nárok na náhradu škody nelze uspokojit jinak. Nesprávným úředním postupem exekutora není ani to, že nevedl oddělené účty, neboť tuto povinnost mají exekutoři až od 1. 1. 2013.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z toho, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelka trvá na tom, že na danou věc se vztahují závěry Nejvyššího soudu obsažené v rozsudku sp. zn. 25 Cdo 970/2006. Exekutorem nebyla v daném případě splněna povinnost vyplatit oprávněné osobě částku přiznanou jí pravomocným rozvrhovým usnesením soudu. To je v rozporu s požadavkem zákona, a jde proto o nesprávný úřední postup. Zákon č. 120/2001 Sb., exekuční řád, a zákon č. 82/1998 Sb. zakládají poškozeným možnost uplatnit nárok jak vůči státu, tak vůči soudnímu exekutorovi, a to buď současně, nebo nezávisle s tím, že při úspěšném uplatnění nároku proti oběma odpovědným osobám zanikne plněním jedné z nich nárok vůči druhé, a to v rozsahu poskytnutého plnění. Jestliže exekutor v okamžiku, kdy rozvrhové usnesení nabylo právní moci, nevyplatil dovolatelce výše uvedenou částku, došlo na její straně ke vzniku ušlého zisku. Odvolací soud chyboval, jestliže nárok dovolatelky zamítl jen z toho důvodu, že exekutor zemřel. Takový závěr zcela neoprávněně oslabuje pozici dovolatelky. Vzhledem k tomu dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že žalované uloží povinnost zaplatit žalobkyni 323.230,10 Kč se 7,75 % úroky z prodlení ode dne podání žaloby do zaplacení, a náhradu nákladů řízení, to vše do patnácti dnů od právní moci rozsudku.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že se ztotožňuje s právními závěry odvolacího soudu. Odvolací soud nejen že se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe, ale naopak rozhodl zcela v souladu s ní. Žalovaná v této souvislosti poukazuje na další rozhodnutí Nejvyššího soudu (např. ze dne 2. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1512/2011, ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 31 Cdo 1791/2011, ze dne 26. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2173/2012, ze dne 15. 1. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3015/2012, či ze dne 2. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 693/2013). Žalovaná poukázala dále na to, že soudy zamítly žalobu z důvodu neexistence škody na straně žalující a vůbec se nezabývaly tím, zda uvedené jednání exekutora představovalo nesprávný úřední postup. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud České republiky jakožto soud dovolací při projednání dovolání a rozhodnutí o něm postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz přechodné ustanovení čl. II, bod 7, zákona č. 404/2012 Sb.) – dále též jen „o. s. ř.“
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř. Dovolání též splňuje zákonem vyžadované náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.).
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle §237 o. s. ř. „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.“
Dovolání v daném případě je přípustné, neboť rozsudek odvolacího soudu je založen na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Odvolací soud založil napadený rozsudek na závěru o předčasnosti žaloby, a to vzhledem k tomu, že řízení, v němž se žalobkyně domáhá po A. K. (jediné dědičce zemřelého exekutora) zaplacení předmětné částky, nebylo dosud skončeno, nelze uvažovat o vzniku škody, za níž by byl odpovědný stát z příčiny případného nesprávného úředního postupu. Tento závěr spočívá na zjištění, že finanční prostředky z výtěžku exekuce, které byly deponovány na účtu exekutora a které měly být ve výši nyní žalované částky podle rozvrhového usnesení plněny žalobkyni, přešly smrtí exekutora z titulu dědictví na jeho právní nástupkyni (manželku A. K.), přičemž exekutor zemřel v průběhu rozvrhového řízení. Žalobkyně se tak vůči této osobě (dědičce) může domáhat vydání předmětné částky z titulu bezdůvodného obohacení, což také činí.
Podle stávající judikatury (na níž dovolatelka poukazuje) se může osoba poškozená úřední činností exekutora domáhat náhrady škody proti exekutorovi samotnému a nezávisle na tom i proti státu.
V rozsudku ze dne 30. 7. 2008, sp. zn. 25 Cdo 970/2006, uveřejněném pod číslem 44/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná též na jeho internetových stránkách, www.nsoud.cz ) Nejvyšší soud dospěl k následujícímu závěru: „Na rozdíl od §57 zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), který ve srovnatelném případě (jde rovněž o tzv. úřední osobu) stanoví, že odpovědnost notáře přichází v úvahu, jen pokud nestanoví zvláštní právní předpis jinak (tímto předpisem je právě zákon č. 82/1998 Sb.), exekuční řád nedává jednoznačnou prioritu (či dokonce výlučnost) odpovědnosti státu před odpovědností exekutora za činnost uvedenou v §4 zákona. Ustanovení §32 exekučního řádu je konstruováno poněkud odlišně, totiž tak, že ve vztahu k zákonu č. 82/1998 Sb. stanoví v odstavci 3, že odpovědnost státu za škodu podle zvláštního zákona není dotčena. Z této dikce lze dovodit, že je jednak dána odpovědnost exekutora samotného bez vynětí některých činností (tam, kde nejde o současnou odpovědnost státu), jednak odpovědnost exekutora v souvislosti s činnostmi, které spadají pod pojem nesprávný úřední postup, jestliže exekutor působí jako úřední osoba. K tomu se kloní i část právnické literatury, dovozující, že při odlišnosti obou úprav právě ona okolnost, že v zákoně č. 120/2001 Sb. na rozdíl od §57 notářského řádu není odpovědnost státu upřednostněna, zakládá poškozenému možnost uplatnit nárok jak vůči státu, tak vůči soudnímu exekutorovi současně (nezávisle) s tím, že při úspěšném uplatnění nároku proti oběma odpovědným osobám zanikne plněním jedné z nich nárok vůči druhé, a to v rozsahu poskytnutého plnění [viz Kasíková, M. a kol. Zákon o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a předpisy související. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. BECK, 2005, str. 155-156]. Tento závěr, byť poněkud vybočuje z dosavadního celkového systému odpovědnosti státu za výkon veřejné moci (stát odpovídá za veškerou činnost státních orgánů státu i tzv. úředních osob, na něž je výkon pravomocí státu přenesen, s následným právem regresu proti konkrétním osobám, které zavinily vznik odpovědnosti státu), je v souladu s požadavkem na zvýšenou ochranu poškozeného, kterému dává možnost dosáhnout náhrady škody způsobené exekutorem při výkonu exekuční činnosti, sepisování exekutorských zápisů nebo při činnostech vykonávaných z pověření soudu jak přímo vůči exekutorovi, tak vůči státu (viz Veselý, J., Rakovský, A., Šimková, R., in Soudní exekutoři – alternativa výkonu rozhodnutí, Právní rozhledy 6/2001, C. H. BECK). Lze tedy uzavřít, že za škodu způsobenou exekutorem při výkonu veřejné moci přenesené na něj zákonem [jako úřední osoba ve smyslu ustanovení §3 písm. b) zákona], odpovídá vedle státu též exekutor sám za podmínek §32 exekučního řádu.“
Z tohoto rozhodnutí vyplývá závěr, že povinnost k náhradě škody způsobené nesprávným úředním postupem exekutora má (také) stát, a to bez ohledu na to, zda poškozený stejný nárok uplatňuje vůči exekutorovi či nikoliv.
Navíc, v daném případě není možné využít judikaturu obsahující závěr o subsidiaritě uplatňování nároku na náhradu škody vůči státu (viz např. již zmíněné rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 28 Cdo 1512/2011), neboť třetí osobou zde není dlužník žalobkyně, ale soudní exekutor. Skutečnost, že zemřel, na tom nic nemění, neboť jeho práva a povinnosti přešly na dědičku, která je z hlediska těchto práv a povinností ve stejném postavení jako soudní exekutor.
V daném případě také nemůže obstát závěr odvolacího soudu, že žalobkyni dosud nevznikla škoda (neboť se může plnění domáhat po exekutorově dědičce), a to z toho důvodu, že škoda žalobkyni vznikla v okamžiku, kdy navzdory pravomocnému rozvrhovému usnesení neobdržela finanční částku, která jí měla být podle tohoto rozhodnutí exekutorem vyplacena.
Co se týče nesprávného úředního postupu, ten skutečně nelze spatřovat v tom, že soudní exekutor nevedl oddělené účty exekutorského úřadu na jedné straně a svých soukromých financí na straně druhé (neboť v rozhodné době mu žádný právní předpis takovou povinnost neukládal), avšak nesprávný úřední postup spočívá v tom, že ze strany exekutora nebylo žalobkyni plněno to, co jí podle rozvrhového usnesení náleželo, a to bez ohledu na skutečnost, že v době vydání rozvrhového usnesení exekutor již nežil (do jeho práv a povinností vstoupila okamžikem jeho smrti jeho dědička, která – jak již konstatováno výše – je z hlediska těchto povinností ve stejném postavení jako exekutor, a je tak vázána účinky rozvrhového usnesení).
Z výše vyložených důvodů považoval dovolací soud rozsudek odvolacího soudu za nesprávný, a proto jej podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí také na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle §243e odst. 2 o. s. ř. také tento rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Soudy jsou ve smyslu §243g odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. prosince 2013
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu