ECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.2140.2012.1
sp. zn. 30 Cdo 2140/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobkyně PhDr. H. P. , zastoupené JUDr. Janou Kašpárkovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Blanická 917/19, proti žalované České republice – Ministerstvu kultury , se sídlem v Praze 1, Maltézské nám. 1, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 15 C 123/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2011, č. j. 58 Co 247/2011-151, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba o celkem 145.000,- Kč, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Uvedené částky se žalobkyně po žalované domáhala z titulu přiměřeného zadostiučinění za tvrzený nesprávný úřední postup ve třech řízeních o žádostech o poskytnutí informací podle zákona č. 106/1999 Sb., za nezákonná rozhodnutí Městského soudu v Praze a konečně za nesprávný úřední postup žalované v činnosti její e-podatelny.
Přitom za nesprávný úřední postup v řízení o žádosti ze dne 23. 7. 2007 požadovala přiměřené zadostiučinění ve výši 30.000,- Kč, za nesprávný úřední postup v řízení o žádosti ze dne 29. 8. 2007 požadovala přiměřené zadostiučinění ve výši 5.000,- Kč, za nesprávný úřední postup v řízení o žádosti ze dne 18. 1. 2008 požadovala zadostiučinění ve výši 10.000,- Kč. Za tvrzená nezákonná rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2006, č. j. 5 Ca 23/2005-55, ze dne 24. 1. 2006, č. j. 7 Ca 211/2004-39, ze dne 14. 6. 2006, č. j. 10 Ca 76/2005-141, ze dne 13. 4. 2006, č. j. 11 Ca 53/2005-51, a ze dne 13. 3. 2008, č. j. 8 Ca 65/2008, požadovala zadostiučinění ve výši 10.000,- Kč za každé rozhodnutí. Za nesprávný postup e-podatelny žalované pak požadovala zadostiučinění ve výši 50.000,- Kč (viz zejména doplnění a upřesnění žaloby na č. l. 41).
Soud prvního stupně žalobu v celém rozsahu zamítl, neboť žalobkyně neunesla břemeno tvrzení ohledně vzniku nemajetkové újmy, a nebyly tak splněny předpoklady pro poskytnutí přiměřeného zadostiučinění ve smyslu §31a zákona č. 82/1998 Sb., odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. Odvolací soud tento závěr ve svém rozsudku potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozovala ze zásadního právního významu napadeného rozhodnutí. Důvodnost dovolání pak spatřovala v nesprávném právním posouzení věci. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná uvedla, že dovolání žalobkyně není přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam. Rozsudek odvolacího soudu je správný. Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně zamítl.
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací při projednání dovolání a rozhodnutí o něm postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz přechodné ustanovení čl. II, bod 7, zákona č. 404/2012 Sb.) - dále jen „o. s. ř.“, jakož i se zřetelem k nálezům Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, a ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, dostupným na internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz ).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem. Proto se dále zabýval jeho přípustností.
Dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, neboť dovoláním dotčeným výrokem nebylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 50.000,- Kč (§237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Všechny žalobou uplatněné nároky (tak jak vymezeny shora) vychází z odlišného skutkového základu, a pro účely přípustnosti dovolání je proto bylo třeba posuzovat zvláště. Přitom žádný z nich, jak vyplývá z výše uvedeného, nepřevýšil 50.000,- Kč.
Je však nutno poznamenat, že žalobkyně se v daném případě řídila nesprávným poučením odvolacího soudu o přípustnosti dovolání. Nesprávné poučení odvolacího soudu o tom, že dovolání je přípustné, ovšem přípustnost dovolání nezakládá (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 10/2003, publikované v Soudní judikatuře jako SJ 118/2003, číslo sešitu 7/2003, veřejnosti dostupné též na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz ).
Dovolací soud proto dovolání podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházel dovolací soud z toho, že žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. března 2013
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu