ECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.2225.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 2225/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobce V. D. , zastoupeného Mgr. Lumírem Kapiasem, advokátem se sídlem v Ostravě, ul. 30. dubna 3128/2A, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 57 C 62/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 10. 2012, č. j. 57 Co 495/2012-202, takto:
I. Dovolání, směřuje-li proti té části výroku II. rozsudku odvolacího soudu, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., se zamítá .
II. Jinak se dovolání odmítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 18. 1. 2012, č. j. 57 C 62/2008-182, rozhodl tak, že řízení o vydání rozhodnutí o ustanovení zástupce pro řízení zastavil (výrok I.), zamítl žalobu o 320.000,- Kč (výrok II.), rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.) a České republice nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.).
K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem uvedeným v záhlaví rozhodl tak, že nepřipustil změnu žaloby navrženou podáním došlým soudu dne 23. 4. 2012 (výrok I.), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.).
Odvolací soud se ztotožnil s rozsudkem soudu prvního stupně jak po stránce skutkových zjištění, tak i po stránce právního posouzení.
Ve vztahu k té části odvolání, v níž žalobce brojil proti výroku I. rozsudku soudu prvního stupně, odvolací soud uvedl, že Okresní soud v Ostravě řízení o návrhu na ustanovení právního zástupce zastavil podle §104 odst. 1, věty první, zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), neboť dospěl k závěru, že o této věci bylo již pravomocně rozhodnuto, a je proto dána překážka věci rozhodnuté ve smyslu §159 odst. 5 o. s. ř. Podle obsahu spisu požádal žalobce v průběhu řízení o ustanovení zástupce z řad advokátů s odůvodněním, že mu sice byl ustanoven opatrovník podle §29 odst. 3 o. s. ř., který je advokátem, že však žalobce požaduje nikoliv opatrovníka, ale zástupce z řad advokátů. O této žádosti bylo pravomocně rozhodnuto usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 17. 9. 2010, č. j. 57 C 62/2008-143, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 6. 2011, č. j. 57 Co 176/2011-168, tak, že návrh byl zamítnut. Vzhledem k tomu, že žalobce podáním, které došlo Okresnímu soudu v Ostravě dne 5. 1. 2012, opětovně požádal o ustanovení zástupce z řad advokátů z totožných důvodů - tedy že odmítá opatrovníka, je dána překážka řízení spočívající v existenci pravomocného rozhodnutí.
Ve věci samé se žalobce domáhal zaplacení výše uvedené částky s tvrzením, že se jedná o náhradu nemajetkové újmy způsobené mu nepřiměřenou délkou řízení vedených u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 92 Nc 10417/2003 a 93 Nc 10032/2004 a navazujících exekučních řízení vedených soudním exekutorem Mgr. Jiřím Králem pod sp. zn. Ex 26/04 a Ex 217/04. Přitom nemajetková újma takto žalobci vznikala dle jeho tvrzení od roku 1994 do roku 2007. Soudy v daném případě dospěly k závěru, že odpovědnost státu za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřeně dlouze trvajícím řízení není dána, neboť v uvedených řízeních k takovému nesprávnému úřednímu postupu nedošlo. Uvedená exekuční řízení byla zahájena na návrh žalobce v dubnu, resp. v srpnu roku 2004, a teprve pro období od zahájení řízení do jejich skončení (do 1. 9. 2006, resp. do 19. 5. 2006) bylo možno zkoumat, zda došlo k nesprávnému úřednímu postupu. Povinný, vůči němuž byla exekuční řízení vedena, byl od 26. 9. 2002 do 21. 12. 2005 v konkursu. Po zahájení exekučních řízení proto nebylo možno v nich pokračovat, neboť veškerý majetek povinného byl součástí konkursní podstaty. Po skončení konkursního řízení bylo v provádění exekučního řízení pokračováno, ovšem obě řízení byla zastavena, neboť se nepodařilo zjistit žádný exekucí postižitelný majetek povinného. Uvedená řízení tak nebyla nepřiměřeně dlouhá.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z toho, že „otázka tvořící předmět probíhajícího sporu je dovolacím soudem rozhodována rozdílně.“
Dovolatel předně nesouhlasí s rozhodnutím o zastavení řízení o návrhu na ustanovení zástupce z řad advokátů. Již od roku 1994 splňuje všechny podmínky pro ustanovení právního zástupce, „jak to má na mysli Listina základních práv a svobod.“
K rozhodnutí ve věci samé dovolatel uvedl, že v řízení vedeném u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 39 C 508/94, byl rozsudek vyhlášen až dne 22. 10. 2003, přičemž však žaloba byla podána již v roce 1994. V době nabytí právní moci předmětného rozsudku však již byl povinný v konkursním řízení. Vzhledem k předmětu sporu a skutkovému stavu věci se jednalo o triviální věc. Pokud by nalézací soud rozhodl o předmětu sporu řádně a včas, mohl být dovolatelův nárok dávno před prohlášením konkursu uspokojen. Obdobně lze vyhodnotit i věc vedenou u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 33 C 61/95. Z toho odvolatel dovozuje, že tato řízení probíhala po nepřiměřeně dlouhou dobu, a v důsledku toho mu bylo zamezeno ve vymožení pohledávek. Odpovědnost je tedy zcela jednoznačně na straně žalované. Nejvyššímu soudu dovolatel navrhl, aby zrušil jak rozsudek soudu odvolacího, tak i rozsudek soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací při projednání dovolání a rozhodnutí o něm postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz přechodné ustanovení čl. II, bod 7, zákona č. 404/2012 Sb.) - dále jen „o. s. ř.“, jakož i se zřetelem k nálezům Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, a ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, dostupným na internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz ).
Z dovolání se podává, že dovolatel brojí jednak proti té části rozsudku odvolacího soudu, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. (rozhodnutí o zastavení řízení o návrhu na ustanovení právního zástupce), a jednak proti té části rozsudku odvolacího soudu, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolání je v části, v níž dovolatel brojí proti potvrzujícímu výroku o zastavení řízení, přípustné podle §239 odst. 2 písm. a) o. s. ř., avšak není důvodné.
Dovolání neobsahuje žádný relevantní argument zpochybňující právní závěr obou soudů, že v daném případě byla dána překážka věci pravomocně rozsouzené, a proto bylo třeba řízení pro neodstranitelný nedostatek jeho podmínek zastavit. Rozhodně jím není ničím nepodložené dovolatelovo tvrzení, že již od roku 1994 splňuje podmínky pro ustanovení právního zástupce z řad advokátů.
Dovolací soud proto dovolání v této části podle §243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.
Dovolání směřující proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu ve věci samé by mohlo být shledáno přípustným toliko za splnění podmínek uvedených v §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. Přípustnost dovolání nemohla být posuzována podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť předchozí rozsudek soudu prvního stupně byl sice zrušen odvolacím soudem, avšak jen z toho důvodu, že soud prvního stupně rozhodoval v situaci, kdy nebyl dostatečně vymezen předmět řízení. Soud prvního stupně následným rozsudkem navíc rozhodl stejně jako v předchozím (zrušeném) rozsudku.
Dovolání je podle těchto ustanovení přípustné tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Zásadně právně významné je zejména takové rozhodnutí, v němž je řešena právní otázka, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud ovšem dospěl k závěru, že dovolání podmínky přípustnosti nenaplňuje.
Dovolatel předně neformuluje žádnou právní otázku, která by se týkala tohoto případu a kterou by bylo možno podřadit předpokladům uvedeným v §237 odst. 3 o. s. ř. Formulace obsažené v dovolání jsou jen prostou polemikou se závěry obou soudů, že v daném případě nebyl na straně žalované shledán nesprávný úřední postup. Dovolatel navíc přehlíží, že na základě jím podané žaloby byla předmětem posouzení z hlediska přiměřenosti doby trvání toliko dvě exekuční řízení, nikoliv jim předcházející řízení nalézací (změna žaloby navržená v průběhu odvolacího řízení nebyla odvolacím soudem připuštěna).
Dovolatel tak jednak nepředkládá dovolacímu soudu otázku zásadního právního významu, a navíc se s argumenty snesenými soudy nižších stupňů poněkud míjí.
Z právě uvedených důvodů dovolací soud dovolání žalobce pro nepřípustnost v této části odmítl (§243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř.).
Při rozhodování o náhradě nákladů dovolacího řízení vycházel dovolací soud z toho, že žalobcovo dovolání bylo v části zamítnuto a v části odmítnuto, a proto nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo, a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. října 2013
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu