ECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.2308.2012.1
sp. zn. 30 Cdo 2308/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobců a) J. K. , b) L. V. , c) B. K. , d) nezl. J. K. , zastoupeného opatrovníkem Statutárním městem Brnem, všichni bytem v Brně, Banskobystrická 115, všichni zastoupeni Mgr. Veronikou Urbánkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Hradiska 5, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 20 C 110/2007, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 1. 2012, č. j. 44 Co 375/2010 – 188, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 21. 5. 2010, č. j. 20 C 110/2007 – 132, kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 2.000.000,- Kč každému z žalobců a), b) a d) a částky 850.000,- Kč žalobci c). Uvedených částek se žalobci domáhali jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jim měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení o úpravě výchovy a výživy k tehdy nezletilému žalobci b) a řízení o úpravě styku k tomuto nezletilému, obou vedených u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 40 Nc 89/94, řízení o rozvod manželství žalobkyně a) vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 16 C 114/94, řízení o úpravě rodičovské zodpovědnosti pro dobu po rozvodu a řízení o zákazu styku s nezletilým, obou vedených u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 23 P 16/2004.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jež však Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (srov. čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., dále jen „o. s. ř.“), odmítl jako nepřípustné.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (se zřetelem k nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, je zrušeno uplynutím doby dne 31. 12. 2012; k tomu viz i nález ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, dostupný na internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz ), přičemž o situaci předvídanou v ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde, tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací přezkum je zde přitom předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu je možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné.
Nesouhlas žalobců se skutkovými zjištění, na nichž odvolací soud své rozhodnutí v dané věci založil (obsah podání směřujícího k předběžnému projednání nároku žalobců ve vztahu k jejich újmě vzniklé v důsledku nepřiměřené délky řízení o rozvod manželství), představuje dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., k němuž nelze v souladu s §237 odst. 3 o. s. ř. při zkoumání přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přihlédnout (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130).
V otázce posouzení počátku a konce jednotlivých řízení nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu, podle které je pro účely stanovení počátku a konce jednotlivých řízení potřeba vyjít z okamžiku, kdy byl podán návrh, se kterým je zahájení řízení podle procesních předpisů spojeno a z okamžiku, kdy nabylo právní moci poslední rozhodnutí tohoto návrhu se týkající (srov. např. část III. Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V rozsahu, v jakém směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů odvolacího řízení a proti potvrzení rozsudku soudu prvního stupně v nákladových výrocích, není dovolání přípustné. Nákladový výrok totiž není rozhodnutím ve věci samé, a proto dovolání proti němu není přípustné podle ust. §237 odst. 1 o. s. ř. a jeho přípustnost nezakládá ani žádné z dalších ustanovení občanského soudního řádu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek civilních nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 231/2000, publikovaný v časopise Soudní rozhledy, č. 1, roč. 2002, str. 10).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly a žalobci nemají s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů právo.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 12. srpna 2013
JUDr. František I š t v á n e k
předseda senátu