ECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.2351.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 2351/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Vrchy ve věci P. K. , zastoupeného Mgr. Hanou Fidesovou, advokátkou, se sídlem Praha 1, Dlouhá 35, k návrhu Doc. RNDr. J. K., CSc., a J. K., o způsobilost k právním úkonům , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 50Nc 1013/20l1, o dovolání vyšetřovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. září 2012, č. j. 17 Co 311/2012-59, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. září 2012, č.j. 17 Co 311/2012-59, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 11. dubna 2012, č.j. 50 Nc 1013/2011-41, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 11. dubna 2012, č.j. 50Nc 1013/2011-41, vyšetřovaného omezil ve způsobilosti k právním úkonům tak, že je schopen nakládat s finančními prostředky do výše svého měsíčního důchodu s tím, že ostatních právních úkonů schopen není. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení, včetně náhrady nákladů placených státem. Soud prvního stupně provedl důkaz znaleckým posudkem z oboru psychiatrie znalce Doc. MUDr. Karla Hynka a tohoto znalce též vyslechl. Současně soud také vyslechl navrhovatelku a seznámil se se stanoviskem posuzovaného prostřednictvím jím zvoleného právního zástupce, neboť posuzovaný se k jednání dne 11.4.2012, ač řádně předvolán, nedostavil. Soud vzal za prokázané, že vyšetřovaný trpí závažnou, dlouhodobou a trvalou závislostí na amfetaminech (dříve pervitin, nyní substituce předepisovaná lékařem) a dále trpí poruchou osobnosti s těžkou degradací tělesnou i psychickou. Podle znalce je posuzovaný schopen disponovat s penězi do výše svého měsíčního důchodu a je též schopen účasti u soudního jednání a chápat jeho smysl. Dále soud učinil zjištění, že posuzovaný je invalidním důchodcem třetího stupně, pobírá důchod ve výši 8.400,-Kč a z toho je mu exekučně strhávána částka 2.800,-Kč na dvě jeho vyživovací povinnosti. Kromě toho má velké dluhy, které splácí za pomoci svých rodičů, u nichž bydlí. V době rozhodování soudu prvního stupně byl posuzovaný hospitalizován na uzavřeném oddělení Psychiatrické léčebny v Bohnicích. Prostřednictvím svého právního zástupce se posuzovaný vyjádřil tak, že souhlasí s omezením s nakládáním finančními prostředky do výše svého měsíčního důchodu, když jinak by mu měla být způsobilost k právním úkonům zachována. Soud prvního stupně pak uzavřel, že na základě provedených důkazů bylo prokázáno do jaké míry je posuzovaný schopen sám o sobě rozhodovat a tomu odpovídajícím způsobem soud o omezení jeho způsobilosti k právním úkonům rozhodl.
O odvolání vyšetřovaného a J. K. rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. září 2012, č.j. 17 Co 311/2012-59, kterým vyslovil, že se rozsudek soudu prvního stupně mění tak, že vyšetřovaný je schopen kromě nakládání s finančními prostředky do výše svého měsíčního důchodu schopen uzavírat pracovní smlouvy, dohody o provedení práce a dohody o pracovní činnosti, vždy bez hmotné odpovědnosti s tím, že jinak se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje. Dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud po provedeném dokazování konstatoval, že z propouštěcí zprávy Fakultní nemocnice Královské Vinohrady ze dne 24.2.2011 zjistil, že P. K. byl hospitalizován 9 dnů od 15.2.2011 do 24.2.2011, kdy byl propuštěn na vlastní žádost, na revers. Podle zdravotnické dokumentace byl u P. K. mezi 15 - 18 rokem věku přítomen alkoholismus - destiláty, později marihuana, následně i pervitin, poslední dva roky substituční medikace, před dvěma lety suicidium - harakiri. Léta byl léčen pro těžký depresivní syndrom, chronickou hepatitidu typu C. Čtyřicetiletý muž, chronický abusus, vícečetné abscesy, podle závěru klinický chirurgický nález nevysvětluje stav pacienta. Validita snížena vzhledem k možnosti nekontrolovaného příjmu opiátového analgetika. Z vojny propuštěn pro psychické potíže, poté abusus drog - pervitin, heroin. 4x léčen v PL Bohnice. Dochází k lékařce, kde dostává substituční terapii. Je rozvedený, bydlí u rodičů, vyučen číšníkem nyní v invalidním důchodu, bez přátel, bez přítelkyně. Zjevné abstinenční příznaky. Ze smlouvy, uzavřené mezi ČESKOU KAPITÁLOVOU a INVESTIČNÍ SPOLEČNOSTÍ s.r.o. a P. K. dne 18.1.2011, soud dále zjistil, že takto byla uzavřena smlouva o úvěru v celkové výši 40.000,-Kč se splatností 84 měsíců a měsíční splátkou 859,- Kč. Klient uvedl, že účet nemá a má závazky 330,-Kč splátky půjček, náklady na bydlení 500,-Kč a je invalidním důchodcem s výší důchodu 8.300,-Kč. Konečně ze zprávy Zařízení sociální intervence, Terapeutické komunity ze dne 6.9.2012 zjistil, že P. K. nastoupil do rezidenčního psychoterapeutického programu TK Kladno Dubí dobrovolně, po absolvování léčby v PL Bohnice dne 17.7.2012. Nachází se v první fázi programu, který je nastaven na 8-I2 měsíců, zapojuje se do komunitního dění, režim zvládá s výkyvy, které je schopen analyzovat Psychický stav jmenovaného se zlepšuje díky abstinenci a práci v psychoterapeutických programech, Dle medikace psychiatra užívá ke snížení stavu úzkosti Citalopram.
Odvolací soud pak věc posoudil podle §10 odst. 2,3 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Poukázal na to, že řízení o způsobilosti k právním úkonům je ovládáno inkviziční zásadou a soud je povinen bez ohledu na navržené důkazy z vlastní iniciativy vyšetřit skutkový stav v rozsahu potřebném pro rozhodnutí. Rozhodnutí o statusové otázce má proto jako rozhodnutí o osobním stavu konstitutivní účinky, tj. účinky ex nunc. Předpokladem pro omezení způsobilosti fyzické osoby k právním úkonům je tedy existence duševní poruchy, která není jen přechodná a která je takového stupně, že omezuje schopnost činit právní úkony. V této věci si podle odvolacího soudu soud prvního stupně opatřil dostatek podkladů, správně vycházel z vyhotoveného znaleckého posudku a znalce též vyslechl. Učinil též další jiná zjištění a neomezil se toliko na posouzení věci znalcem. Také odvolací soud po doplnění důkazního řízení shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že předpoklady pro omezení způsobilosti posuzovaného jsou dány. Institut omezení způsobilosti k právním úkonům není sankcí, nýbrž opatřením sloužícím především k ochraně zájmů samotných fyzických osob, které pro svůj duševní stav nejsou schopny činit s dostatečnou vlastní odpovědností právní úkony. Jedná se rovněž o ochranu osob, které s takovými fyzickými osobami vstoupily do právních vztahů. Pokud totiž fyzická osoba, jejíž způsobilost k právním úkonům byla omezena podle §10 odst. 2 obč. zák. učiní právní úkon, ke kterému je podle rozhodnutí soudu nezpůsobilá, půjde o právní úkon absolutně neplatný podle §38 odst. 1 obč. zák. Omezení způsobilosti k právním úkonům tedy znamená opatření, které představuje nezbytné omezení, jež může trvat po nezbytně nutnou dobu, dokud trvají důvody, které k omezení nebo zbavení způsobilosti k právním úkonům vedly. Shodně s návrhem posuzovaného a obou navrhovatelů považoval odvolací soud za možné, aby zůstala posuzovanému zachována způsobilost k právním úkonům ohledně možnosti navázat alespoň brigádní pracovní poměr, když v tomto směru jej odvolací soud omezil toliko v tom rozsahu, aby se vždy jednalo o pracovní poměr bez hmotné odpovědnosti tak, aby uvedená skutečnost nebyla pro posuzovaného ohrožující.
Proti uvedenému rozsudku soudu druhého stupně podal vyšetřovaný dne 7. prosince 2012 včasné dovolání, jehož přípustnost odvozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a vychází z dovolacích důvodů ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o.s.ř. Poukázal na to, že soudy obou stupňů učinily své rozhodnutí zejména na základě znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a dále na základě výslechu znalce, který znalecký posudek zpracoval. Protože se znalec o jakékoli jiné hrozící újmě, než je újma finanční nezmiňuje, vyvození závěru, který ze znaleckého posudku ani z provedeného výslechu znalce během jednání před soudem prvního stupně nevyplývá, pak (napadené rozhodnutí) zcela obrací smysl znaleckého posudku a je s ním v rozporu. Tato dezinterpretace znaleckého posudku, který byl hlavním důkazem v řízení o omezení způsobilosti k právním úkonům vyšetřovaného, tak následně vedla k tomu, že rozsudky soudu prvního a následně i druhého stupně, nemají oporu v dokazování. Rozsudek odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.), vychází ze skutkových zjištění, která nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o.s.ř.).
Dovolatel poukazuje na to, že soudy obou stupňů vymezily omezení jeho způsobilosti k právním úkonům pozitivně, z odůvodnění napadeného rozsudku nevyplývají žádné důvody, proč některých konkrétních právních úkonů má být schopen a jiných nikoli. Napadený rozsudek považuje za nepřezkoumatelný. Z uvedených důvodů proto dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolací soud za situace, kdy napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 7. září 2012, přihlédl k bodu 7. článku II., části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného do 31. prosince 2012. Dále uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř.; dovolání je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř. a je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
Z ustanovení §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně, je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávně rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Ty však z obsahu spisu seznány nebyly. Pokud dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné, pak dovolací soud se s touto námitkou neztotožňuje, neboť napadené rozhodnutí vyhovuje předpokladům vyplývajícím z ustanovení §157 o.s.ř. ve spojení s §243 odst. 1 téhož zákona. Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. proto naplněn není.
Dále uplatněný dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, pokud soud buď použil jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Podle ustanovení §10 odst. 2 občanského zákoníku, jestliže fyzická osoba pro duševní poruchu, která není jen přechodná, anebo pro nadměrné požívání alkoholických nápojů nebo omamných prostředků či jedů je schopna činit jen některé právní úkony, soud její způsobilost k právním úkonům omezí a rozsah omezení v rozhodnutí určí.
Institut zbavení způsobilosti k právním úkonům, případně omezení způsobilosti k právním úkonům není sankcí, nýbrž opatřením sloužícím především ochraně zájmu samotných fyzických osob, které pro svůj duševní stav nejsou schopny činit s dostatečnou vlastní odpovědností právní úkony. Jedná se rovněž o ochranu osob, které s takovými fyzickými osobami vstoupily do právních vztahů. Pokud totiž fyzická osoba, která byla zbavena způsobilosti k právním úkonům podle §10 odst. 1 obč. zák., nebo osoba, jejíž způsobilost k právním úkonům byla omezena podle §10 odst. 2 téhož zákona, učiní právní úkon, ke kterému je podle rozhodnutí soudu o zbavení nebo omezení způsobilosti k právním úkonům nezpůsobilá, půjde o právní úkon neplatný (absolutně) podle §38 odst. 1 obč. zák. (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. února 2009, sp.zn. 30 Cdo 2542/2008). Omezení nebo zbavení způsobilosti k právním úkonům znamená opatření, které představuje nezbytné omezení, jež může trvat pouze po nezbytně nutnou dobu, dokud důvody, které k omezení nebo zbavení způsobilosti k právním úkonům vedly, trvají ( srovnej usnesení NS ČR ze dne 19. února 2009, sp.zn. 30 Cdo 4582/2008). Je současně nutno připomenout, že Ústavní soud např. mimo jiné ve svém nálezu ze dne 13. prosince 2007, sp.zn. II. ÚS 2630/07, fakticky vyšel z úvah, že je třeba se vyvarovat zásahu do ústavně chráněných práv, konkrétně do způsobilosti mít práva (čl. 5 Listiny základních práv a svobod), kdy je nezbytné vyloučit postup, který by nesl rysy charakterizované formálním, schématickým pohledem na projednávaný případ, bez snahy o individuální přístup ke každému jednotlivému případu s naprosto nekritickým přejímáním závěrů znaleckých posudků, v nichž jsou mnohdy formulovány odpovědi na dotazy soudů, které překračují meze odborného posouzení a zasahují přímo do rozhodování soudů tím, že dávají přímý návod, jak má soud ve věci rozhodnout. Soudní rozhodnutí pak není rozhodnutím nezávislého soudu, ale soudního znalce.
Každým rozsudkem soudu, jímž dochází k omezení způsobilosti k právním úkonům a kterým jsou vymezeny právní úkony, k nímž není účastník způsobilý, se stanoví výslovně (explicitně), jaké úkony účastník platně činit nemůže, ale současně implicitně a contrario, že účastník je ke všem ostatním právním úkonům způsobilý (rozsudek NS ČR ze dne 23. května 2012, sp. zn. 30 Cdo 354/2011).
Rozsah omezení způsobilosti k právním úkonům lze určit především negativním výpočtem, tj. tak, že se ve výroku rozsudku určí, ke kterým právním úkonům není občan způsobilý. Z toho se pak podává, že ustanovení §38 odst. 1 obč. zák. dopadá jen na právní úkony ve výroku rozsudku uvedené, takže všechny ostatní právní úkony takovým občanem učiněné jsou z hlediska tohoto ustanovení platné. Nutno ovšem připustit, že rozsah omezení lze stanovit i pozitivním výpočtem, tj. tak, že se ve výroku rozsudku určí, ke kterým právním úkonům je občan způsobilý. V takovém případě může občan ve smyslu ustanovení §38 odst. 1 obč. zák. platně učinit jen ty právní úkony, které jsou ve výroku rozsudku uvedeny; všechny ostatní ve výroku rozsudku výslovně neuvedené právní úkony ve smyslu tohoto ustanovení nemůže platně učinit (ze stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 18. listopadu 1977, sp.zn. Cpj 160/1976).
Správné vymezení rozsahu omezení způsobilosti k právním úkonům nejvíce závisí na tom, jaké podklady soud provedeným zjištěním a dokazováním opatřil předem pro znalce právě o tom, jak se vyšetřovaný až dosud v každodenním životě choval, jaké záležitosti si sám bez obtíží vyřizoval a v jakých směrech vznikaly o jeho schopnostech pochybnosti. Uvedené požadavky je nutno uplatňovat důsledně, pokud ovšem nejde o osoby zcela neschopné samostatné životní existence. Znalecký posudek je v takovém řízení sice závažným důkazem, nesmí však být důkazem jediným a nemůže nahrazovat nedostatek skutkových zjištění. Při výkladu ustanovení §10 odst. 2 občanského zákoníku je třeba vzít v úvahu, že představuje úpravu v horizontálních vztazích mezi jednotlivými účastníky občanskoprávních vztahů. Rozhodnutí o omezení způsobilosti k právním úkonům se však podstatnější měrou dotýká i postavení takto omezované osoby k státní moci, tj. v rovině vertikální (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2011, sp.zn. 30 Cdo 3580/2010).
V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27.9.2007, sp.zn. 30 Cdo 3398/2007, bylo uvedeno, že soudy ve výroku rozsudku, kterým omezují podle občanského zákoníku, popřípadě podle zákoníku práce, fyzickou osobu ve způsobilosti k právním úkonům, mohou určit rozsah tohoto omezení jen se zřetelem k právním úkonům, z nichž vznikají, mění se, či zanikají právní vztahy podle ustanovení občanskoprávních (včetně vztahů obchodních) a pracovněprávních, pro jejichž řešení je v případě sporu dána pravomoc soudu, z čehož vyplývá, že osoby omezené ve způsobilosti k právním úkonům jsou v důsledku toho v rozsahu daném pravomocným soudním rozhodnutím k určitým právním úkonům zcela nezpůsobilé a v těchto právních úkonech za ně jednají jejich zákonní zástupci ( §26 obč. zák. ). K ostatním právním úkonům (k právním úkonům nad rámec omezení vysloveného pravomocným soudním rozhodnutím) jsou tyto osoby zcela způsobilé a jednají proto v nich samy, nezávisle na svém zákonném zástupci.
Důvodem pro omezení způsobilosti k právním úkonům může být výhradně zájem na ochraně práv a svobod třetích osob nebo ochrana poskytovaná statkům či zájmům plynoucím z ústavního pořádku. Soud vždy musí zvážit všechny mírnější alternativy, přičemž omezení způsobilosti k právním úkonům musí být vždy považováno za prostředek nejkrajnější. Samotná skutečnost, že osoba trpí duševní poruchou totiž ještě není důvodem pro omezení její způsobilosti k právním úkonům, resp. vyjádřeno jazykem základních práv - k omezení jejích základních práv (práva na právní osobnost a na lidskou důstojnost), ale musí být vždy konkrétně uvedeno, koho, resp. co ohrožuje plná způsobilost k právním úkonům (zachování právní osobnosti) osoby omezované, a dále je třeba odůvodnit, proč nelze situaci řešit mírnějšími prostředky (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 18.8.2009, sp.zn. I. ÚS 557/09).
Při posuzování předmětné věci dovolací soud dospěl k závěru, že výtky dovolatele směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu jsou převážně důvodné, a to přes to, že v napadeném rozsudku jsou činěny jinak přiléhavé odkazy, jak na judikaturu Nejvyššího soudu, tak na závěry právní doktríny týkající se problematiky posuzování způsobilosti k právním úkonům fyzických osob. Je skutečností, že Městský soud v Praze se z valné části zaměřil na zdůraznění zjišťovaného zdravotního postižení vyšetřovaného, jež bylo seznáno již soudem prvního stupně ze znaleckého posudku z oboru psychiatrie, který byl podán v této věci. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí přitom vyplývá, že závěry tohoto posudku byly ve své podstatě určujícími pro závěr soudu o nezbytnosti omezit vyšetřovaného způsobilost k právním úkonům podle ustanovení §10 odst. 2 obč. zák. Naproti tomu nelze ověřit, jak dalece při svém rozhodování bral v úvahu ostatní důkazy provedené v daném řízení, resp. jak dalece (pokud jinak sám zmínil, že dané řízení je ovládáno inkviziční zásadou) uvažoval o potřebě provedení případných dalších důkazů. Již tím se odvolací soud dostal do dílčího konfliktu s výše vyloženými (a odvolacím soudem jinak zřejmě i obecně zastávanými) zásadami.
Nadto, ač se Městský soud v části odůvodnění svého rozhodnutí týkající se právního posouzení věci zabýval spíše otázkou, zda je na místě při určení rozsahu uvažovaného omezení způsobilosti k právním úkonům vycházet z pozitivního nebo z negativního vymezení, pro daný případ tento problém v zásadě uspokojivěji nezdůvodnil (lze mít za to, že jeho inspirační zdroj v tomto smyslu tkvěl nejspíš v obsahu vlastního znaleckého posudku). Přesto, že samozřejmě nelze vyloučit ani jednu z uvedených forem vyjádření tohoto omezení, s ohledem na vyložené zásady, které mají na nejnižší míru omezit zásahy do ústavně zaručených práv a svobod fyzické osoby, je většinou třeba preferovat vyjádření omezení způsobilosti k právním úkonům formou negativního vymezení těch právních úkonů, k nimž dotčená fyzická osoba způsobilá není. Naproti tomu pozitivní vymezení úkonů, k nimž je vyšetřovaný způsobilý s tím, že k ostatním právním úkonům způsobilý není, v sobě obsahuje nebezpečí, že takto bude vyšetřovaný bezděčně omezen i v těch právních úkonech, k nimž by objektivně jinak způsobilý byl, avšak, při vymezování tohoto rozsahu, je soud nevzal v úvahu. K tomuto způsobu je proto třeba přistoupit jen v soudem pečlivě zdůvodněných případech. Tak tomu však v daném případě není.
Z uvedeného je třeba dovozovat, že rozhodnutí odvolacího soudu není možno pokládat za správné. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud také toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.). K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.).
Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1 věta první o.s.ř. ve spojení s §226 odst. 1 téhož zákona). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 4. prosince 2013
JUDr. Pavel P a v l í k
předseda senátu