ECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.2415.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 2415/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobce TRÁVNÍKY, bytové družstvo , identifikační číslo osoby 00 04 88 52, se sídlem v Otrokovicích, Příčná 1541, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 175/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2013, č. j. 25 Co 427/2012-93, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla ve výroku I. zamítnuta žaloba o 70.000,- Kč se zákonným úrokem z prodlení a ve výroku II. zamítnuta žaloba o uložení povinnosti žalované omluvit se za nepřiměřenou délku řízení.
Výše uvedeného se žalobce domáhal na základě tvrzení, že mu byla způsobena nemajetková újma nesprávným úředním postupem Okresního soudu ve Zlíně v exekučním řízení vedeném pod sp. zn. 23 Nc 1244/2005. Nesprávný úřední postup měl spočívat v tom, že dne 3. 8. 2007 podal žalobce jakožto osoba oprávněná soudu návrh na zastavení exekuce, neboť pohledávka, pro níž se exekuční řízení vedlo, byla vymožena v plné výši. O tomto návrhu nebylo soudem rozhodnuto, soud jen žalobci přípisem sdělil, že jeho návrhu nelze vyhovět, protože exekuce skončila vymožením. Žalobce má tedy za to, že uvedené exekuční řízení do dne podání žaloby v tomto řízení trvalo, a že je tudíž nepřiměřeně dlouhé.
Soudy dospěly k závěru, že o uvedeném návrhu žalobce mělo být formálně rozhodnuto. Ovšem dospěly k závěru, že žalobci nemohla být způsobena žádná nemajetková újma. V exekučním řízení, v němž žalobce vystupoval jako osoba oprávněná, bylo v přiměřené lhůtě zcela dosaženo jeho účelu, neboť byla vymožena jak pohledávka žalobce, tak i její příslušenství, náklady oprávněného i náklady exekuce. O tom byl oprávněný informován exekutorem. Všechny tyto skutečnosti si Okresní soud ve Zlíně před odesláním přípisu žalobci zjistil. Jestliže tedy snad u žalobce přetrvávala nějaká nejistota, byla sdělením exekučního soudu odstraněna. Ne každý ne zcela korektní způsob postupu soudu způsobuje takový zásah do nemajetkové sféry účastníka řízení, aby jej bylo možno kvalifikovat jako nemajetkovou újmu ve smyslu §31a zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) - dále též jen „OdpŠk“. Sdělení soudu bylo pro žalobce evidentně dostačující, neboť až dospodu nevyužil žádné procesní nástroje k tomu, aby se v exekučním řízení domohl vydání rozhodnutí soudu o jeho návrhu na zastavení exekuce. Žádné nepříznivé reakce povinných ani soudního exekutora vůči žalobci či jiný zásah do jeho nemajetkové sféry související s absencí rozhodnutí o jeho návrhu na zastavení exekuce nebyly prokázány. Nebyl tak naplněn jeden z předpokladů odpovědnosti žalované za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem, totiž vznik nemajetkové újmy na straně žalobce.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 o. s. ř., a to „ze všech tam uvedených důvodů“. Důvodem dovolání je nesprávné právní posouzení věci. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek soudu odvolacího a věc mu vrátil k dalšímu řízení, případně aby rozsudek odvolacího soudu změnil.
Nejvyšší soud České republiky jakožto soud dovolací (§9 odst. 5 a §10a o. s. ř.) při projednání dovolání a rozhodnutí o něm postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz přechodné ustanovení čl. II, bod 7, zákona č. 404/2012 Sb.) - dále též jen „o. s. ř.“
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou podle §241 odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolání též splňuje zákonem vyžadované náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.).
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovolatel v obsáhlém dovolání vymezuje celou řadu otázek, přičemž většina z nich se netýká právního posouzení (otázky hmotného či procesního práva), na němž je založeno rozhodnutí odvolacího soudu (např. v jaké lhůtě musí soud rozhodnout o návrhu oprávněného na zastavení exekuce a v jaké lhůtě musí soud takové rozhodnutí doručit oprávněnému, jaká je přiměřená délka řízení o návrhu na zastavení exekuce a zda je řízení o návrhu na zastavení exekuce řízením, které by se mělo projednávat přednostně).
V dalších částech sice dovolatel různými argumenty brojí proti závěru odvolacího soudu, že v daném případě nebyla na jeho straně shledána existence nemajetkové újmy (přičemž poukazuje na závěry obsažené v rozhodnutích Nejvyššího soudu, Ústavního soudu či Evropského soudu pro lidská práva), avšak pomíjí právní závěry, které v podobných případech snesl ve své judikatuře Nejvyšší soud.
Zejména v rozsudku ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2434/2010, uveřejněným pod č. 10/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz ) Nejvyšší soud uzavřel, že „předpoklad vzniku nemateriální újmy v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení nemusí být nutně naplňován vždy jenom proto, že určité řízení formálně trvá. Při posuzování délky vykonávacího řízení je třeba vždy zkoumat, do jakého okamžiku šlo o účelné vedení řízení směřující k reálnému vymožení práva oprávněného, a od kdy již další průběh řízení ztrácí svůj význam, neboť vymožení pohledávky oprávněného se stává vzhledem k okolnostem případu nereálné či neúčelné, popř. dokonce neúčinné. Uvedené platí zvláště tehdy, dojde-li k zániku vymáhané pohledávky, a kdy tak v podstatě odpadá důvod jejího uplatnění v soudním řízení.“
Lze ostatně odkázat i na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve skutkově obdobném případě, v němž se jednalo taktéž o dovolání žalobce, obsahující totožné závěry (např. rozsudek ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2469/2012).
S ohledem na to, že rozsudek odvolacího soudu je založen na závěru, že žalobci (dovolateli) v daném případě nevznikla nemajetková újma, a s ohledem na tom, že tento závěr odpovídá dosavadní judikatuře Nejvyššího soudu, na níž dovolací soud ani v tomto případě nehodlá ničeho měnit, bylo bezpředmětné zabývat se dalšími výtkami obsaženými v dovolání, které - ani v případě, že by byly shledány opodstatněnými - nemohly na tomto závěru ničeho změnit.
Odvolací soud se tedy v daném případě neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, řešená otázka (podstatná pro rozhodnutí v dané věci) byla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, není dovolacím soudem rozhodována rozdílně a nemá být posouzena jinak.
Z tohoto důvodu dovolací soud dospěl k závěru, že nebyl naplněn ani jeden z předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., a proto jej podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení v takovém případě netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. října 2013
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu