ECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.2418.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 2418/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobce Ing. L. M. , zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Masná 8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 167/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2013, č. j. 16 Co 498/2012 – 113, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž bylo ve výroku I. konstatováno porušení práva žalobce na vydání rozhodnutí v řízení vedeném u Okresního soudu v Bruntále, pobočky v Krnově, pod sp. zn. 7 C 289/2008 v přiměřené lhůtě, byla ve výroku II. zamítnuta žaloba o 351.000,- Kč se zákonným úrokem z prodlení a ve výroku III. bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.
Takto bylo rozhodnuto o žalobě, jíž se žalobce domáhal výše uvedené částky jakožto zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřeně dlouze vedenými řízeními, a to u Okresního soudu v Bruntále, pobočce v Krnově, pod sp. zn. 7 C 289/08 (zde ve výši 182.000,- Kč), a u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 20 Ro 4476/96 (zde ve výši 169.000,- Kč).
Odvolací soud se ztotožnil jak se skutkovými závěry učiněnými soudem prvního stupně, tak i s jeho právním posouzením případu.
V řízení vedeném u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 20 Ro 4476/96 nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu, který by spočíval v nepřiměřené délce řízení. Konkursní řízení, v jehož důsledku bylo uvedené řízení přerušeno, trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu, avšak délka tohoto konkursního řízení je předmětem řízení o zadostiučinění za nemajetkovou újmu vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 21 C 95/2011. Není tedy na místě uvažovat z hlediska kritéria celkové délky řízení o dvojí újmě způsobené žalobci každým z uvedených řízení, nýbrž o újmě jediné (odvolací soud zde vycházel z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1021/2010 či sp. zn. 30 Cdo 1916/2010). Jelikož o újmě za nepřiměřenou délku řízení již bylo rozhodnuto ve věci sp. zn. 21 C 95/2011, není nárok žalobce v této části důvodný.
V řízení vedeném u Okresního soudu v Bruntále, pobočky v Krnově, pod sp. zn. 7 C 289/08, došlo ze strany soudu k průtahům v délce přibližně šesti měsíců. Byl to však právě žalobce, kdo svým přístupem k výraznému prodloužení celkové délky řízení přispěl. V daném případě pak jednoznačně postačuje kompenzace nemajetkové újmy ve formě konstatace porušení práva.
Pokud žalobce tvrdil, že se jednalo o významnou věc, která zasáhla do jeho osobnostních práv, rodinných vztahů a poškodila jeho dobré jméno nejen u rodiny, ale i u dalších osob a obchodních partnerů, pak se mu tato tvrzení nepodařilo prokázat. A protože se jedná o tvrzení újmy, která není obvyklým následkem nepřiměřeně dlouze trvajícího řízení, neuplatní se zde vyvratitelná domněnka o vzniku nemajetkové újmy.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce obsáhlé dovolání, v němž v zásadě opakuje výhrady uvedené již v odvolání a jehož přípustnost spatřuje v naplnění všech zákonem předvídaných předpokladů přípustnosti. Důvodem dovolání je nesprávné právní posouzení věci oběma soudy. Z mnoha argumentů dovolatele, z nichž některé se nevztahují k právním závěrům, které zaujal v napadeném rozhodnutí odvolací soud, je možno jako podstatné uvést následující. Věc byla podle dovolatele rozhodnuta v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva. Rozhodnutí odvolacího soudu je též nepřezkoumatelné. Konstatování porušení práva nebylo uvedeno ve výroku rozhodnutí. Nepřiléhavá je úvaha soudu o nedůvodnosti žaloby v části týkající se řízení 20 Ro 4476/96. Je nutno upozornit na to, že soud ve věci 21 C 95/2011 žalobu zcela zamítl, nevzal v úvahu zákonnou délku konkursního řízení. Soud navíc nepřípustně nahradil pasivitu žalované při vyvrácení domněnky o vzniku nemajetkové újmy na straně žalobce. Soudy v rozporu s judikaturou ESLP nevypočetly ani základní částku odškodnění. Nevypořádaly se s tvrzením dovolatele, že věc pro něho byla významná. V rozporu se známou judikaturou vzaly soudy v úvahu, že na nedůležitost předmětu řízení pro žalobce ukazuje mnohost sporů, v nichž žalobce vystupuje jako účastník. Soudy se nezabývaly analýzou významu věci vedené u Okresního soudu v Bruntále, pobočky v Krnově. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jakožto soud dovolací při projednání dovolání a rozhodnutí o něm postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz přechodné ustanovení čl. II, bod 7, zákona č. 404/2012 Sb.) – dále též jen „o. s. ř.“
Dovolání by mohlo být shledáno přípustným, jestliže by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, neboť dovolatel nevymezil žádnou otázku, která by byla podřaditelná pod některý z předpokladů přípustnosti uvedený v předchozím odstavci.
Předně je třeba vyvrátit tvrzení dovolatele, že soudy nevyslovily konstatování porušení práva na přiměřenou délku řízení (ve věci 7 C 289/2008), ve výroku rozsudku (opak se podává z výroku I. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2, č. j. 10 C 167/2011 – 88).
Soudy se taktéž vypořádaly s relevantní judikaturou Nejvyššího soudu, která v otázkách řešených v tomto případě navazuje na judikaturu Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva. Odvolací soud řádně odůvodnil (s poukazem zejména na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1021/2010; všechna zde citovaná rozhodnutí a stanoviska Nejvyššího soudu jsou dostupná na internetových stránkách www.nsoud.cz ), z jakého důvodu nelze při zvažování přiměřenosti délky řízení vedeném u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 20 Ro 4476/96, přihlédnout k délce řízení současně probíhajícího řízení konkursního, v jehož důsledku právě posuzované řízení bylo přihlédnuto. Odvolací soud se zabýval také výsledkem řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 21 C 95/2011, o žalobcem uplatněném nároku na zadostiučinění za nepřiměřenou délku téhož konkursního řízení, a o jeho dopadu do tohoto řízení. Námitka, že soudy zcela nepřípustně nahradily pasivitu žalované při vyvrácení domněnky o vzniku nemajetkové újmy na straně žalobce, není na místě, neboť otázkou vzniku nemajetkové újmy je možné se zabývat až tehdy, dospěje-li soud k závěru, že v konkrétním případě došlo k nesprávnému úřednímu postupu.
V daném případě nebyl dán důvod k výpočtu základní částky zadostiučinění, jestliže ve vztahu k prvnímu řízení dospěly soudy k závěru, že k nesprávnému úřednímu postupu nedošlo, a ve vztahu k druhému dospěly k závěru, že postačí konstatování porušení práva jakožto forma zadostiučinění ve smyslu §31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb.
Ve vztahu k řízení vedenému u Okresního soudu v Bruntále, pobočky v Krnově, soudy řádně odůvodnily, že – coby forma satisfakce – postačí konstatování porušení práva. Vypořádaly se i s tvrzením dovolatele, že dané řízení bylo pro něj – z hlediska svého předmětu – mimořádně důležité. Přiléhavě uvedly, že z hlediska typové (obvyklé) důležitosti předmětu řízení, nebyla věc pro dovolatele významná a že další v žalobě tvrzené nepřiměřené dopady délky řízení do jeho života se nepodařilo žalujícímu prokázat (k tomu srovnej i odůvodnění aplikace kritéria významu předmětu řízení ve stanovisku Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Co se týče zohlednění skutečnosti, že dovolatel vede celou řadu soudních sporů, uvedl odvolací soud, že o tuto úvahu soudu prvního stupně svůj závěr o nižším významu předmětu řízení neopřel.
Již z právě uvedeného (ale i z dalšího odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) se podává závěr o nepřiléhavosti námitky dovolatele, že rozsudek odvolacího soudu je nepřezkoumatelný.
Jelikož dovolání nebylo shledáno přípustným, dovolací soud jej podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení v takovém případě netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 26. listopadu 2013
JUDr. František I š t v á n e k
předseda senátu