ECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.2584.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 2584/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce I. T. , zastoupeného JUDr. Ivem Palkoskou, advokátem se sídlem v Kladně, Kleinerova 1504/24, proti žalované Mgr. L. P. , zastoupené Mgr. Lukášem Eichingerem, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 3, o určení vlastnictví k pozemkům, vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 9 C 113/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. ledna 2013, č. j. 15 Co 702/2012-95, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 7. ledna 2013, č. j. 15 Co 702/2012-95, jakož i rozsudek Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 31. srpna 2012, č. j. 9 C 113/2012-61, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu Plzeň-jih k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň-jih (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 31. srpna 2012, č. j. 9 C 113/2012-61, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal určení, že „je vlastníkem ideální jedné poloviny pozemku par. č. 434, par. č. 435, par. č. 440, par. č. 479, par. č. 552, par. č. 758/5, par. č. 766/1 a par. č. 767/1 v k. ú. N., obec N., okres P., které jsou dosud zapsány v katastru nemovitostí na LV č. 1451 pro uvedené katastrální území jako spoluvlastnictví žalobce v rozsahu 14079/20000 a žalované v rozsahu 5921/20000“ (dále též „předmětné pozemky“ nebo „předmětné nemovitosti“), a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně po provedeném řízení uzavřel, že „Kogentní ust. §133 odst. 2 obč. zák. jednoznačně vylučuje možnost žalobce nabýt vlastnické právo ke spornému podílu na nemovitostech darovací smlouvou uzavřenou se zůstavitelem za jeho života dříve, než nastanou právní účinky vkladu této darovací smlouvy do katastru nemovitostí. Pokud v daném případě v mezidobí mezi uzavřením smlouvy a jejím následným vkladem do katastru nemovitostí dárce zemřel, nelze uzavřít jinak, než že dárce byl ještě k okamžiku své smrti vlastníkem předmětného ideálního podílu na nemovitostech, neboť nedošlo-li do té doby k právním účinkům vkladu darovací smlouvy do katastru nemovitostí, pak k účinnému převodu vlastnického práva podle darovací smlouvy nedošlo a předmětný podíl na nemovitostech přechází podle ust. §460 obč. zák. do dědictví.“
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 7. ledna 2013, č. j. 15 Co 702/2012-95, rozsudek soudu prvního stupně (jako věcně správné rozhodnutí) podle §219 o. s. ř. potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně. Dodal mj., že „smlouvou ze 17. 7. 2008 byl založen jen závazkový vztah, nedošlo však k nabytí vlastnictví žalobcem, neboť k tomu může dojít až vkladem vlastnického práva do katastru nemovitostí (§133 odst. 2 obč. zák.). V dané věci vkladové řízení bylo zahájeno až po smrti účastníka smlouvy 8. 1. 2009, za situace, kdy tedy majetek již připadl dědicům (§460 obč. zák.), a to dnem smrti zůstavitele – dárce, tj. 1. 12. 2008. Katastrální úřad s právními nástupci převodce nejednal. K námitce žalobce o tom, že je nutno vklad vlastnického práva žalobce respektovat, uvádí odvolací soud, že zápis věcného práva do katastru nemovitostí soudu nijak nebrání ve zjištění, že takový zápis neodpovídá skutečnosti. Rozhodnutí katastrálního úřadu, kterým byl zapsán vklad vlastnického práva k nemovitosti, není rozhodnutím správního orgánu o vlastnickém právu, kterým by byl soud vázán a nemohl se odchýlit při posuzování otázky kdo je vlastníkem, od stavu zapsaného v katastru nemovitostí. Takový stav totiž nemusí odpovídat stavu právnímu, proto zjistí-li se takový nesoulad, má přednost právní vztah věci – právní realita, před stavem zápisů v katastru.“
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále již „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, ve kterém uplatňuje dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř. Nesprávné právní posouzení věci spatřuje dovolatel v právním závěru spočívajícím na skutečnosti, že katastrální úřad nejednal s právními nástupci zemřelého dárce; uvedená okolnost ovšem představuje vadu správního řízení o vkladu práva do katastru nemovitostí. I když žalovaná nebyla účastnicí vkladového řízení, je správný vklad vlastnictví podle předmětné smlouvy. Dovolatel má za to, že odvolací soud svým rozhodnutím fakticky věcně přezkoumal správní rozhodnutí o vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí, aniž k tomu má pravomoc (dovolatel v této souvislosti odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ve věci sp. zn. 22 Cdo 1183/2000). I kdyby byl názor odvolacího soudu správný, měl soud rozhodnout, že dovolatel je vlastníkem té části žalovaných pozemků, která odpovídá jeho dědickému podílu a ve zbytku měl žalobu zamítnout. Takový rozsudek by pak mohl být titulem pro výmaz duplicitního vlastnického práva záznamem, aby následně bylo provedeno další vkladové řízení k vlastnictví podílů, které zdědila žalovaná. Dovolatel dále namítá, že vkladové řízení, které bylo zahájeno dne 8. ledna 2009, přičemž návrh na vklad byl podán podle platné darovací smlouvy, tak správní rozhodnutí o vkladu vlastnického práva podle této smlouvy je platné, protože rozhodnutí o vkladu vlastnického práva nelze zrušit žádnými opravnými prostředky. Skutečnost, že katastrální úřad nejednal se všemi právními nástupci, nezpůsobuje neplatnost darovací smlouvy a správní rozhodnutí o vkladu vlastnického práva podle této smlouvy je konečné. Dovolatel závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení, případně aby napadené rozhodnutí změnil a žalobě vyhověl, protože dosavadní výsledky řízení umožňují o věci přímo rozhodnout dovolacím soudem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě, dospěl k závěru, že dovolání dovolatele je ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné a důvodné, neboť odvolací soud při řešení otázky právních důsledků povolení vkladu vlastnického práva k nemovitostem do katastru nemovitostí na základě návrhu na vklad, jenž byl podán až po smrti jednoho z účastníků věcné smlouvy (v daném případě dárce), se odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 1551/2009, jenž je veřejnosti přístupný na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , vyložil a odůvodnil právní názor, že soudům v občanském soudním řízení podle části páté občanského soudního řádu nepřísluší hodnotit či přezkoumávat postupy a rozhodovací akty katastrálních úřadů. Uvedl také, že pokud katastrální úřad o podaném vkladovém návrhu rozhodl, tj. povolil předmětný vklad vlastnického práva k nemovitostem do katastru nemovitostí ve prospěch předmětné osoby, je zapotřebí vycházet z toho, že pro vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí v okamžiku rozhodnutí katastrálního úřadu byly splněny všechny zákonem předvídané podmínky. V takovém případě předmětem řízení o určení vlastnictví je primárně posouzení platnosti příslušné věcné smlouvy z občanskoprávního hlediska, nikoliv též z hlediska posuzování podmínek vkladového řízení, tedy zkoumání, zda v popsané skutkové situaci katastrální úřad (ne)měl vkladovému návrhu (ne)vyhovět, resp. jej zamítnout či povolit.
Odvolací soud výše judikovaný právní názor Nejvyššího soudu zcela pominul, přičemž v odůvodnění svého (písemného vyhotovení) rozsudku ani právně relevantním způsobem nevyložil, z jakého důvodu – v situaci, kdy příslušný katastrální úřad provedl rozhodnutí o povolení vkladu záznamem do spisu (srov. §5 odst. 3 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů) - se neuplatní právní důsledek předvídaný v ustanovení §133 odst. 2 obč. zák., tj. nabytí vlastnického práva k nemovité věci na základě smlouvy vkladem do katastru nemovitostí. Došlo-li totiž k úmrtí převodce po uzavření věcné smlouvy, nemůže sama okolnost, že katastrální úřad povolil vklad vlastnického práva dle této smlouvy - byť (nesprávně) na základě návrhu na vklad, jenž byl podán již po smrti převodce, aniž bylo vyčkáno výsledku dědického řízení - vést k jejímu zneplatnění. Jinými slovy řečeno, z pohledu katastrálních předpisů došlo k povolení vkladu vlastnického práva k předmětným nemovitostem do katastru nemovitostí (rozhodnutí katastrální úřad učinil zápisem do spisu), takže závěr, že i po tomto vkladu je zde nesoulad mezi právním stavem a stavem zápisů v katastru nemovitostí, lze učinit toliko na základě právně relevantního zjištění, že uvedená věcná smlouva (přesto, že dle ní byl již povolen vklad do katastru) je z konkrétně uvedeného důvodu absolutně neplatným právním úkonem a že v takovém případě se musí prosadit právní realita oproti stavu zápisů v katastru nemovitostí.
Z vyloženého je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu není věcně správný.
Protože dosavadní výsledky řízení dovolacímu soudu neumožňovaly změnit rozsudek odvolacího soudu (§243d písm. b/ o. s. ř.), nezbylo, než ve smyslu §243e odst. 1 o. s. ř. přistoupit k vydání tohoto kasačního rozhodnutí, tj. zrušit dovoláním napadeným rozsudek odvolacího soudu. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i tohoto prvoinstanční rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. prosince 2013
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu