ECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.2585.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 2585/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D, a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobců: a) T. H. , zastoupeného Mgr. Miluší Pospíšilovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Paprsková 1340/10, a b) Mgr. M. Š. , proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, jejímž jménem jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, Územní pracoviště v hl. m. Praze, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 34 C 132/2011, o dovolání obou žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2013, č. j. 13 Co 460/2012 – 270, takto:
I. Dovolání se odmítají .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 8. 2. 2012, č. j. 34 C 132/2011 – 175, rozhodl tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci a) 50.000,- Kč s příslušnými úroky z prodlení (výrok I.), v části ohledně 550.000,- Kč s příslušnými úroky z prodlení žalobu žalobce a) zamítl (výrok II.), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci b) 30.000,- Kč s příslušnými úroky z prodlení (výrok III.), v části ohledně 270.000,- Kč s příslušnými úroky z prodlení žalobu žalobce b) zamítl (výrok IV.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky V. a VI.).
Odvolací soud k odvolání žalobců rozsudkem uvedeným v záhlaví potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých výrocích o věci samé a ve výrocích o nákladech řízení (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Výše uvedeného se žalobci domáhali z titulu přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jim měla vzniknout v důsledku nepřiměřeně dlouhých řízení. Ve vztahu k žalobci a) se jednalo o řízení na ochranu osobnosti vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 C 44/94 a dále o řízení na ochranu osobnosti vedené u téhož soudu taktéž pod sp. zn. 37 C 46/94. V případě žalobce b) se jednalo o řízení uvedené na druhém místě, v němž oba žalobci vystupovali na straně žalující.
Soud prvního stupně dospěl po zhodnocení zákonem stanovených kritérií k závěru, že obě řízení, která trvala téměř sedmnáct let, byla nepřiměřeně dlouhá. Zohlednil zejména to, že řízení byla vedena ve více stupních soudní soustavy, žalobci se na průtazích podíleli zejména podáváním různých i nedůvodných návrhů, omluvami z jednání a opravnými prostředky. V neprospěch žalobců potom hodnotil i skutečnost, že obě řízení měla pro žalobce jen malý význam.
Odvolací soud se ztotožnil jak se zjištěným skutkovým stavem, tak i s právním posouzením věci. Soud prvního stupně správně posoudil rozhodná kritéria, zejména význam řízení pro oba žalobce, a to u obou řízení. Předmětem odvolacího řízení byla skutečnost, zda zadostiučinění v penězích přiznané žalobcům soudem prvního stupně je přiměřené, či nikoliv. V tomto ohledu odvolací soud zdůraznil, že rozhodovací praxe soudů se sjednotila v závěru, že stěžejním kritériem pro určení výše zadostiučinění je, jak velkou nemajetkovou újmu nepřiměřeně dlouho trvající řízení poškozenému způsobilo. Smyslem kompenzačního řízení přitom není jen mechanicky použít výpočet náhrady, na který žalobci poukazují, ale přiznat poškozené osobě takové odškodnění, které bude způsobilé alespoň zmírnit jí utrpěnou újmu, neboť se jedná o prostředek reparační, nikoliv sankční. Zadostiučinění musí být přiměřené újmě poškozeného, jejíž intenzita je dána především významem předmětu řízení pro poškozeného. Význam řízení pro poškozeného je objektivním kritériem, kterému je třeba věnovat obzvláště velkou pozornost. Mimo typ řízení je třeba vždy zohlednit, o jaká práva a povinnosti se řízení vede, do jaké míry jsou tato práva součástí života jednotlivce, a je třeba také přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu. V tomto ohledu odvolací soud zmínil i počet vedených soudních sporů a chování účastníků, přičemž poukázal na závěry vyslovené v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. III. ÚS 2791/08, vztahující se k nadměrné procesní aktivitě žalobce b). Odvolací soud uzavřel, že v obou řízeních, v nichž se žalobci domáhají přiměřeného zadostiučinění, jsou i částky, které přiznal soud prvního stupně, maximální a spíše by bylo namístě pouhé konstatování průtahů. U obou žalob se totiž jednalo o jedny z mnoha žalobci vyvolaných sporů bez zjevného opodstatnění, oba žalobci si počínali obstrukčně, když opakovaně podávali různé zbytečné procesní návrhy, opakovaně podávali nedůvodné ústavní stížnosti, ač si museli být vědomi toho, že nemohou mít úspěch, opakovaně se omlouvali a žádali o odročení jednání, opakovaně vznášeli námitky podjatosti, své návrhy doplňovali až na výzvu soudu, soudní poplatky platili až pod hrozbou pravomocného zastavení řízení apod. Za tohoto stavu měl odvolací soud za to, že není namístě poskytovat žalobcům opakovaně zadostiučinění v penězích jen proto, že určité průtahy – z mnoha způsobených žalobci – lze přičíst i soudu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali oba žalobci dovolání.
Žalobce a) podal dovolání proti té části, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. Dovolání je podle jeho názoru přípustné podle §237 o. s. ř., neboť odvolací soud se při řešení v dovolání namítaných otázek hmotného a procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a je podáno z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávný je již rozsudek soudu prvního stupně, který neobsahuje výpočet základní částky zadostiučinění ani úpravu této částky s ohledem na promítnutí jednotlivých zákonem stanovených kritérií (§31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti /notářský řád/ – dále jen „OdpŠk“). Rozsudek soudu prvního stupně je tak nepřezkoumatelný a v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Rozsudek odvolacího soudu je v rozporu se zákazem tzv. překvapivých rozhodnutí, neboť se zcela odchýlil od závěru soudu prvního stupně, dospěl-li k závěru, že peněžité zadostiučinění nemělo být přiznáno vůbec, aniž by dal prostor pro vyjádření žalobců. Svůj rozsudek založil odvolací soud na argumentaci usnesením Ústavního soudu, které se žalobce a) vůbec netýká a nemohl se k němu ani vyjádřit. Žalobcem vyvolané spory na ochranu osobnosti pak nebyly nedůvodné. K tomuto závěru dospěl odvolací soud bez jakéhokoliv dokazování. Učinil-li odvolací soud tento závěr na základě skutečnosti známé soudu z jeho úřední činnosti, měl odvolací soud účastníky s tímto závěrem seznámit a měl účastníkům sdělit, z čeho takový závěr dovozuje. Samotný počet soudních sporů vedených určitou osobou k závěru, že jde o obstrukční zneužití práva, nepostačuje, a je také v rozporu s právem každého na soudní ochranu a na spravedlivé řízení. Odvolací soud naopak nepřihlédl k námitkám, které žalobce a) uplatnil již v řízení před soudem prvního stupně, a které namítal i v odvolání. Odvolací soud se nijak nevyjádřil k tomu, že v řízení vedeném pod sp. zn. 37 C 46/94 ode dne 9. 1. 2006, kdy žalobce a) podal telefaxem dovolání spolu se žádostí o ustanovení zástupce, resp. ode dne 10. 1. 2006, kdy podal do podatelny soudu písemný originál tohoto podání, neučinil soud po dobu sedmi let žádný úkon. Tuto nečinnost měl odvolací soud zohlednit podle §31a odst. 3 písm. d) OdpŠk. Žalobce a) navrhl, aby dovolací soud zrušil jak rozsudek odvolacího soudu, tak i rozsudek soudu prvního stupně (ve výrocích II. a V.) a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce b) podal dovolání proti „potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu“, které je dle jeho názoru přípustné podle §237 o. s. ř. a je podáno z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Konkrétní námitky pak žalobce b) vymezil shodně s žalobcem a). Navrhl, aby dovolací soud zrušil jak rozsudek odvolacího soudu, tak i rozsudek soudu prvního stupně (ve výrocích IV. a VI.) a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná k dovolání žalobců uvedla, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je správné, a proto navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobců odmítl, popř. je zamítl.
K dovolání žalobce b) podal vyjádření žalobce a) s tím, že podle jeho názoru je přípustné a důvodné, a dovolací soud by měl z tohoto důvodu rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jakožto soud dovolací při projednání obou dovolání a rozhodnutí o nich postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz přechodné ustanovení čl. II, bod 7, zákona č. 404/2012 Sb.) – dále též jen „o. s. ř.“
Dovolání byla podána včas, osobami k tomu oprávněnými, zastoupenými podle §241 odst. 1 o. s. ř., resp. jednajícími v souladu s §241 odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání nejsou přípustná.
Předně je třeba odmítnout námitky dovolatelů, že rozsudek odvolacího soudu byl přijat v rozporu se zákazem tzv. překvapivých rozhodnutí. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (tedy nezměnil jej v neprospěch dovolatelů), pouze nad rámec odůvodnění ve vztahu k již přiznaným částkám finančního zadostiučinění uvedl, že se jedná o satisfakci více než přiměřenou a že podle jeho názoru by bylo na místě spíše konstatování porušení práva. Jakékoliv skutečnosti, které odvolací soud uvedl k počtu řízení vedených žalobcem b) – a to i odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu – se vztahovaly toliko k právě uvedenému názoru odvolacího soudu řečeného jen na okraj („obiter dictum“). Jinak se odvolací soud ztotožnil s odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně.
Dovolatelé dále již brojí jen proti výši přiznaného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou délkou řízení.
V tomto ohledu dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 %); k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009 (všechna zde citovaná rozhodnutí a Stanovisko Nejvyššího soudu jsou dostupné na jeho internetových stránkách, www.nsoud.cz ).
Dovolatelé však dovolacímu soudu v tomto ohledu nepředkládají k posouzení žádnou otázku, která by ve spojení s výše uvedenými zásadami a kritérii obsaženými v §237 o. s. ř. mohla založit přípustnost jejich dovolání. Skutečnost, že rozsudek soudu prvního stupně neobsahuje výpočet výše zadostiučinění, je dána okolnostmi daného případu, které soud prvního stupně ve vztahu ke kritériím vymezeným v §31a odst. 3 OdpŠk zcela podrobně vymezil. Odvolací soud pak tento postup ve svém rozsudku zdůvodnil. Soudy tak zcela zřetelně uvedly, z jakého důvodu byla dosud přiznaná finanční plnění přiměřeným zadostiučiněním.
Namítají-li oba dovolatelé, že odvolací soud se nijak nevyjádřil k tomu, že v řízení vedeném pod sp. zn. 37 C 46/94 ode dne 9. 1. 2006 neučinil soud po dobu sedmi let žádný úkon, neuvádí již, jaké důsledky pro právní posouzení daného případu z toho dovozují. Přitom v dovolání nelze poukazovat na podání učiněná za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (§241a odst. 4 o. s. ř.).
Dovolací soud tak dospěl k závěru, že v daném případě není naplněn ani jeden z předpokladů přípustnosti ve smyslu §237 o. s. ř., a proto dovolání obou žalobců podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 26. listopadu 2013
JUDr. František I š t v á n e k
předseda senátu