ECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.2760.2012.1
sp. zn. 30 Cdo 2760/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Pavla Simona, ve věci žalobce M. L. , zastoupeného Mgr. Vojtěchem Novotným, advokátem se sídlem v Praze 1, Karlovo náměstí 24, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 233/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2012, č. j. 25 Co 551/2011-63, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 2. 8. 2011, č. j. 19 C 233/2009-43, uložil žalované zaplatit žalobci částku ve výši 63.000,- Kč s přísl., co do částky 637.000,- Kč s přísl. žalobu zamítl, a uložil žalované zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení.
Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem změnil zamítavý výrok soudu prvního stupně tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci ještě 9.185,- Kč s přísl., ve zbývajícím rozsahu rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Žalobce se domáhal zaplacení částky 700.000,- Kč s přísl. z titulu náhrady nemajetkové újmy, která měla být žalobci způsobena nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 89/97 (dále jen „posuzované řízení“), jehož předmětem byl spor o náhradu škody proti státu, jež měla žalobci vzniknout v důsledku nezákonného rozhodnutí v trestním řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně. Žalobce jako jeden ze dvou žalobců podal dne 26. 5. 1997 žalobu k Obvodnímu soudu pro Prahu 2, kterou se domáhal náhrady škody způsobené nezákonným trestním stíháním ve výši 4,890.243,30 Kč s přísl. Na prvním jednání ve věci dne 22. 9. 1997 byl vyhlášen rozsudek, kterým byla žaloba zamítnuta. K odvolání žalobce byl rozsudek soudu prvního stupně rozsudkem odvolacího soudu ze dne 11. 5. 1998 zrušen a věc vrácena k dalšímu řízení. Po odstranění vad žaloby, výslechu účastníků, opakovaném odročení jednání z různých důvodů, připuštění změny žaloby (14. 12. 2000), vyloučení nároku žalobce k samostatnému projednání (3. 4. 2001), byl dne 18. 5. 2001 vyhlášen mezitímní a částečný rozsudek, kterým byla žaloba co do částky 80.984,- Kč s přísl. zamítnuta a v ostatních požadovaných nárocích bylo vysloveno, že je žaloba co do základu po právu. Rozsudek nabyl právní moci dne 3. 4. 2001. Následovala další jednání, na kterých byly prováděny důkazy (30. 5. 2002, 4. 3. 2003, 14. 6. 2004 a 18. 6. 2004). Dne 18. 6. 2004 byl vyhlášen částečný rozsudek, kterým bylo žalobci vyhověno co do částky 115.071,40 Kč s přísl. K odvolání žalované byl tento rozsudek soudu prvního stupně potvrzen rozsudkem odvolacího soudu ze dne 23. 5. 2005. Dne 22. 11. 2005 byl usnesením ustanoven znalec z oboru ekonomika, znalecký posudek byl doručen soudu v březnu 2006, usnesením ze dne 29. 5. 2006 bylo uloženo znalci doplnění znaleckého posudku, dne 2. 10. 2006 byl proveden výslech znalce, 28. 2. 2007 bylo uloženo opětovně doplnit znalecký posudek, a dodatek ke znaleckému posudku byl soudu předložen v dubnu 2007. Dne 15. 1. 2008 byl vyhlášen rozsudek soudu prvního stupně, kterým bylo žalobci co do zbytku nároku vyhověno. K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem ze dne 12. 11. 2008 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a soudu prvního stupně věc vrátil k rozhodnutí o nákladech řízení. Proti usnesení o nákladech řízení podal žalobce odvolání a proti rozsudku odvolacího soudu dovolání.
Odvolací soud určil celkovou délku řízení od doručení žaloby soudu dne 26. 5. 1997 do svého jednání, neboť dosud nebylo v posuzované věci skončeno řízení před Ústavním soudem. Vyšel z celkové délky řízení 14 let a 9 měsíců, za kterou by žalobci náleželo přiměřené zadostiučinění ve výši 206.250,- Kč. Odvolací soud dále považoval za vhodné základní částku upravit s ohledem na kritéria §31a zákona č. 82/1998 Sb. Dle odvolacího soudu nešlo typově o řízení, které by mělo pro žalobce mimořádný význam, řízení probíhalo na 4 stupních soudní soustavy, proto snížil odvolací soud základní částku o 40 %, z důvodu složitosti věci byla částka snížena o 20 % (nešlo o věc banální, nýbrž do určité míry složitou), a z důvodu, že se žalobce svým postupem do určité míry na délce řízení podílel o 5 % (odstraňování nedostatků žaloby, změny žaloby, odročování jednání, změna zastoupení). Za přiměřené zadostiučinění proto považoval částku ve výši 72.185,- Kč.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jež však Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) občanského soudního řádu odmítl jako nepřípustné.
Za otázky zásadního právního významu dovolatel označil následující:
1. Zda je třeba při posouzení nároku na náhradu nemajetkové újmy přihlédnout ke zjevným průtahům v samotném řízení o náhradu nemajetkové újmy. Dle dovolatele soud prvního stupně v kompenzačním řízení bez zjevné příčiny nařídil ústní jednání, na kterém žalobce trval, až za rok a půl od okamžiku, kdy se žalobce vyjádřil k vyjádření žalované k žalobě. Do celkové délky řízení by proto měla být připočtena i délka kompenzačního řízení, nebo by měla být přiznaná náhrada přiměřeně zvýšena.
2. Zda lze při posouzení podmínek, které opravňují ke snížení náhrady nemajetkové újmy samostatně započítat vliv okolnosti složitosti řízení a okolnosti využití více stupňů soudní soustavy. Dovolatel nesouhlasí se snížením zadostiučinění o 40 % z důvodu, že řízení probíhalo na 4 stupních soudní soustavy, neboť toto hledisko mělo být zohledněno v otázce posouzení složitosti řízení. Podstatná většina řízení (11 let a 10 měsíců) proběhla pouze před dvěma stupni soudní soustavy. K zásadnímu prodloužení řízení došlo podle názoru dovolatele z důvodu chybného, překvapivého a rozporného postupu soudů, tato okolnost měla být zohledněna v rámci kriteria postupu orgánů veřejné moci během řízení, a měla vést naopak ke zvýšení částky přisouzené žalobci.
3. Zda lze běžné procesní úkony účastníka řízení považovat za jednání, kterým přispěl k průtahům v řízení ve smyslu ust. §31a odst. 3 písm. c) zák. č. 82/1998 Sb. Snížení o 5 % z důvodu, že žalobce svými procesními kroky přispěl k průtahům v řízení, nepovažuje dovolatel za správné, neboť z jeho strany šlo o zcela běžné a řádné procesní úkony, které řízení fakticky vůbec nezdržely.
Dovolatel dále namítl, že složitost věci nebyla dána ani skutkově, ani jinými faktickými okolnostmi případu, ani právní otázky nebyly po teoretické stránce nijak složité a rozporné. Bylo sice uplatněno více nároků, podstatná většina z nich však byla právně i fakticky téměř nesporná. Nebyl proto důvod pro snížení základní částky o 20 %.
K celkové délce řízení dovolatel uvedl, že měla být započítána i doba předběžného projednání věci u žalované, u které uplatnil svoji žádost dne 11. 3. 1996. Posuzovaná doba řízení tak měla být o 14 měsíců delší. K významu předmětu řízení dovolatel uvedl, že posuzované řízení velmi citelně, trvale a dlouhodobě zasahuje do jeho rodinného života, a dohromady s trestním řízením se žalobce s celým procesem potýká 21 let, což měly soudy vzít v úvahu. Přestože je předmětem posuzovaného řízení peněžitý nárok na náhradu škody, je jeho podstatou i morální satisfakce žalobce, který byl poškozen nepřiměřeně dlouhým a chybným trestním stíháním, které způsobilo naprostou likvidaci jeho úspěšného podnikání.
Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz čl. II., bod 7 zák. č. 404/2012 Sb.) - dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání žalobce proti výrokům II. a III. rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení není přípustné, neboť rozhodnutí o nákladech řízení má vždy povahu usnesení, přestože je začleněno do rozsudku a stává se tak formálně jeho součástí (§167 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost usnesení o nákladech řízení tak nemůže být dána podle §237 o. s. ř., neboť se nejedná o rozhodnutí ve věci samé, a nemůže být založena ani §238, §238a a §239 o. s. ř.
Proti měnící části výroku I. rozsudku odvolacího soudu není žalobce subjektivně oprávněn podat dovolání, neboť v této části bylo jeho nároku vyhověno a jeho zrušení by tedy nevedlo ke stavu pro žalobce příznivějšímu.
Dovolání proti potvrzující části výroku I. rozsudku odvolacího soudu může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (vzhledem k přechodnému ustanovení čl. II., bod 7 zák. č. 404/2012 Sb. se použije dosavadní znění, byť tak Nejvyšší soud činí s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11 (uveřejněným pod č. 147/2012 Sb.), zrušil ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. uplynutím 31. prosince 2012), přičemž o situaci předvídanou v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde, tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Napadá-li dovolatel rozhodnutí odvolacího soudu z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., který v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustnost dovolání založit nemůže (srov. §237 odst. 3 o. s. ř.).
V otázce, zda měla být do celkové délky řízení započítána i doba předběžného projednání nároku u žalované, není dovolání přípustné, neboť vyřešení této otázky by se nemohlo projevit v konečném postavení dovolatele vůči druhé straně sporu, což činí dovolání v tomto rozsahu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nepřípustným. Požaduje-li žalobce odškodnění za újmu vzniklou nepřiměřenou délkou řízení, sám svým žalobním návrhem určuje, za jaké časové období požaduje odškodnění, a tímto jeho žalobním návrhem je soud vázán. Dovolatel v žalobě jednoznačně uvedl, že žalobu na náhradu škody po státu podal dne 26. 5. 1997 a řízení je stále v běhu. Skutečnost, že do celkové délky řízení je třeba započítat i dobu, po kterou bylo o jeho žádosti jednáno s žalovanou mimosoudně, a že tedy požaduje odškodnit i za 14 měsíců, jež předcházely podání žaloby k soudu, žalobce uvedl až v odvolání, přestože byl při jednání soudu prvního stupně řádně poučen podle §118b odst. 1 věta druhá o. s. ř. a podle §119a odst. 1 o. s. ř. O takto rozšířeném návrhu žalobce by proto bylo možné rozhodnout jen na základě připuštění změny žaloby podle §95 o. s. ř.
Obdobně není dovolání přípustné ani v otázce, zda je třeba při posouzení nároku na náhradu nemajetkové újmy přihlédnout ke zjevným průtahům v samotném řízení o náhradu nemajetkové újmy, neboť i toto tvrzení uplatnil žalobce až poté, co bylo řízení zkoncentrováno a žalobce byl řádně poučen podle §119a odst. 1 o. s. ř., nadto dovolatelem tvrzené skutečnosti nastaly před vyhlášením rozhodnutí soudu prvního stupně a byly žalobci známy (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3340/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3694/2011, jež jsou veřejnosti dostupné na www.nsoud.cz ). Ani vyřešení této otázky by se proto nemohlo projevit v konečném postavení dovolatele vůči druhé straně sporu, což je zřejmé i z toho, že odvolací soud se touto otázkou ve svém rozhodnutí vůbec nezabýval a své rozhodnutí na jejím posouzení nezaložil.
V otázce, zda lze běžné procesní úkony účastníka řízení považovat za jednání, kterým přispěl k průtahům v řízení ve smyslu ust. §31a odst. 3 písm. c) zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen OdpŠk), nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., neboť odpovídá judikatuře i Stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod R 58/2011 (dále jen „Stanovisko“). Odvolací soud odůvodnil snížení základní částky o 5 % tím, že soud musel reagovat na procesní kroky žalobce, což si vyžádalo určitý čas, jako např. odstraňování nedostatků žaloby, odročování jednání, změna zastoupení a změny žaloby. V hodnocení chování poškozeného během řízení neshledal dovolací soud rozpor s judikaturou ani názory zastávanými Nejvyšším soudem. Hovoří-li §31a odst. 3 písm. b) OdpŠk o „jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení“, nemá tím zjevně na mysli průtahy ve smyslu nečinnosti soudu, neboť k té poškozený z povahy věci přispět nemůže, ale nepřiměřenou délku řízení, ke které poškozený přispět může. Z obsahu spisu přitom nevyplývá tvrzení žalobce, že by mu odvolací soud přičetl k tíži využití opravných prostředků.
Dovolání nakonec není přípustné ani pro posouzení otázky, zda lze snížit přiměřené zadostiučinění samostatně z důvodu složitosti řízení a samostatně z důvodu využití více stupňů soudní soustavy, neboť tato otázka byla vyřešena v části IV. Stanoviska. Složitost řízení zahrnuje ve své konkretizaci jednak počet instancí, v nichž byla věc řešena, a dále složitost věci samé o sobě, tedy složitost skutkovou, právní a procesní. Jednotlivé důvody složitosti věci je třeba vnímat pro účely posouzení, zda došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a popř. i při úvaze o snížení základní částky přiměřeného zadostiučinění, samostatně, neboť každý z nich sám přispívá k prodloužení délky projednávání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2138/2009, jež je citovaný ve Stanovisku). Soudy by proto při posuzování kriteria složitosti řízení (§31a odst. 3 písm. b/ OdpŠk) měly řádně odůvodnit, zda částku přiměřeného zadostiučinění snižují z důvodu složitosti skutkové, právní či procesní, nebo z důvodu, že řízení probíhá na více stupních soudní soustavy. Posledně uvedené hledisko vyjadřuje zásadu, že délka řízení prodlužovaná zásadně o dobu za řízení před další instancí, tj. o dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení, je ospravedlnitelná. Není rozhodné, zda soudy formálně zařadí hodnocení „více instancí“ do kritéria složitosti řízení, nebo zda je uvedou zcela samostatně, v obou případech se po obsahové stránce jedná o hodnocení složitosti řízení.
Z odůvodnění odvolacího soudu zřetelně vyplývá, že se řídil návodem pro výpočet odškodnění vypracovaným Kanceláří vládního zmocněnce pro zastupování České republiky před Evropským soudem pro lidská práva. Odůvodnění rozsudku odvolacího soudu co do hodnocení jednotlivých důvodů složitosti věci není zcela vyčerpávající, přesto nelze uzavřít, že by se odvolací soud odchýlil od názorů vyjádřených ve Stanovisku a judikatuře Nejvyššího soudu.
Dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění, tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu složitosti řízení, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 % (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009).
Závěr odvolacího soudu o tom, že řízení bylo do určité míry složité, zjevně mířil na skutkovou, právní, a procesní složitost věci, neboť „více stupňů soudní soustavy“ zohlednil odvolací soud samostatně. O skutkové složitosti věci svědčí to, že žalobce požadoval několik dílčích nároků (ušlý zisk po dobu vazby následně změněn na ušlý zisk od propuštění z vazby do zastavení trestního stíhání, náklady obhajoby, cestovné, náklady související s vydáním vozidla a ušlé úroky ze zajištěné částky) k jejichž prokázání bylo třeba použít různé důkazní prostředky, složitost právní spočívala ve výkladu podmínek odpovědnosti státu za škodu, a o procesní složitosti řízení svědčí to, že o nároku žalobce složeném z několika dílčích nároků bylo rozhodováno soudem prvního stupně ve věci samé čtyřikrát a odvolacím soudem třikrát. Posuzované řízení pak bylo vedeno na čtyřech stupních soudní soustavy, přestože podstatná většina řízení proběhla na dvou stupních. Odvolacímu soudu lze vytknout toliko stručné odůvodnění hodnocení kriteria složitosti řízení (při hodnocení „více stupňů soudní soustavy“ je vhodné přihlédnout k tomu, jakou dobu si řízení před další instancí skutečně vyžádalo) v zásadě však posoudil jednotlivá kriteria v souladu se Stanoviskem. Dovolateli naopak nelze přisvědčit v námitce, že by odvolací soud využil některé skutečnosti k duplicitnímu snížení základní částky odškodnění.
Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházel dovolací soud z toho, že žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo, a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. února 2013
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu