ECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.3154.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 3154/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Vrchy, ve věci vyšetřované V. V. , zastoupené JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 12, za účasti Krajského státního zastupitelství v Praze, o návrhu Z. V., zastoupeného Mgr. Martinem Petříkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Svobodova 11, na omezení způsobilosti k právním úkonům, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 15 Nc 558/2011, o dovolání navrhovatele proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. března 2013, č.j. 24 Co 334/2012 a 24 Co 335/2012-307, takto:
I. Dovolání Z. V. se odmítá.
II. Dovolatel Z. V. je povinen zaplatit vyšetřované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 1.573,- Kč jejímu zástupci JUDr. PhDr. Oldřichu Choděrovi, advokátu se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 12, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Okresní soud v Nymburce rozsudkem ze dne 26. března 2012, č.j. 15 Nc 558/2011-177, ve znění opravného usnesení ze dne 2. května 2012, č.j. 15 Nc 558/2011-189, zamítl návrh, kterým se navrhovatel Z. V. domáhal omezení způsobilosti k právním úkonům vyšetřované V. V. a současně rozhodl o náhradě nákladů řízení a náhradě nákladů řízení státu.
Soud prvního stupně vyšel z provedeného dokazování a konstatoval, že vyšetřovaná je podle znaleckého posudku schopna běžných úkonů, nakládat s penězi k pokrytí osobních potřeb, vybrat si zájmové aktivity, rozhodnout se o rozdělení peněz rodině, naopak není schopna náročnějších úkonů s nutností prospekce, analýzy, s potřebou racionální rozvahy apod. Její zdravotní stav hodnotil jako rozvíjející se demenci ve středním stádiu. Vyšetřovaná je umístěna v domově, kde jsou jí zajišťovány potřebné služby. Soud aplikoval na danou věc ustanovení §10 obč. zák. a odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3580/2010, podle kterého „jestliže vyšetřovaný „není sám o sobě adekvátním a hodnotným způsobem schopen bránit své zájmy, vyžaduje pomoc ochranné sociální sítě a zevní právní ochrany ze strany společnosti, aby mu nebylo ublíženo“, ačkoli je schopen běžných úkonů, může plně nakládat s penězi k pokrytí osobních potřeb a vyřizovat úřední záležitosti, pak soudy musí v řízení o omezení způsobilosti k právním úkonům zkoumat, zda k ochraně vyšetřovaného nepostačují mírnější prostředky než omezení způsobilosti, zejména prostřednictvím sociálních služeb…“. Soud uzavřel, že v projednávané věci tak postačí k ochraně práv vyšetřované mírnější prostředky (např. pomoc ze strany sociálních služeb) a nejeví se proto nutné omezení způsobilosti vyšetřované (když jediným důvodem podání návrhu byl prodej pozemků ve vlastnictví vyšetřované).
K odvolání navrhovatele Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. března 2013, č.j. 24 Co 334/2012 a 24 Co 335/2012-307, uvedený rozsudek soudu prvního stupně podle §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení a náhradě nákladů odvolacího řízení státu. Odvolací soud se ztotožnil s právním hodnocením soudu prvního stupně a uvedl, že při aplikaci ustanovení §10 obč. zák. je třeba dbát závažnosti zásahu do osobnostních práv. Právní praxe přitom zdůrazňuje, že je třeba dbát, aby práva fyzických osob nebyla omezována ve větším rozsahu, než je nezbytně třeba k ochraně základních práv třetích osob a jiných ústavně chráněných statků, přičemž jako krajní mez je třeba respektovat mez stanovenou čl. 4 odst. 4 Listiny základních práva a svobod. Vyšetřovaná je sice limitována svým věkem a zdravotními obtíženi, včetně duševního zdraví, její projevy však nezakládají žádný rozumný důvod omezovat její osobnostní práva. Přitom samotná okolnost, že vyšetřovaná uzavřela spornou smlouvu ani s přihlédnutím ke zjištěnému stavu jejího duševního zdraví, bez dalšího, a vzhledem k výše uvedeným důvodům, nemůže vést k rozhodnutí o omezení způsobilosti k právním úkonům. Účelem a smyslem tohoto řízení tak ani není posuzovat, zda tento úkon (uzavření kupní smlouvy) vyšetřované byl učiněn platně či neplatně.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupci navrhovatele dne 19. dubna 2013, přičemž právní moci nabyl téhož dne.
Proti výroku I. rozsudku Krajského soudu v Praze podal navrhovatel Z. V. dne l9. června 2013 dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení §237 o.s.ř., neboť se domnívá, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a podává je z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 1 o.s.ř., neboť se domnívá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Odkazuje na znalecké posudky, ze kterých vyplývá, že vyšetřovaná trpí duševní poruchou, která není jen přechodná a je proto schopna jen základních právních úkonů charakteru krytí aktuálních potřeb, ale není schopna náročnějších úkonů. Naopak je podle mínění navrhovatele schopna provést neadekvátní rozhodnutí podle aktuálního rozpoložení. Navíc podléhá vlivu úředních a autoritativně vystupujících osob. Navrhovatel se domnívá, že je vyloučeno, aby sociální péče mohla nahradit absenci mentálních schopností vyšetřované chápat složitější právní úkony. Je přesvědčen, že nelze zajistit ochranu práv vyšetřované a ochranu osob, které s ní budou vstupovat do právních vztahů jiným způsobem, než částečným omezením způsobilosti s následným ustanovením opatrovníka.
Navrhuje proto, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu změnil podle §243d písm. b) o.s.ř. a rozhodl přiměřeně ke zdravotnímu stavu a oprávněným zájmům vyšetřované o omezení její způsobilosti.
K dovolání se vyjádřila vyšetřovaná podáním ze dne 8. července 2013. Domnívá se, že z dovolání navrhovatele nevyplývá, v čem spatřuje odvolatel naplnění podmínek ustanovení §237 o.s.ř. Odvolací soud sám správně poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2010 sp. zn. 30 Cdo 25/2009, a obdobným způsobem řeší judikatura dovolacího soudu tuto problematiku i ve svých dalších rozhodnutí. Má za to, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je zcela v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu a navrhuje, aby bylo dovolání odmítnuto a navrhovateli uloženo zaplatit vyšetřované náhradu nákladů dovolacího řízení, neboť je zřejmé, že dovolání je zjevně bezdůvodné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2013 a nejdříve se zabýval otázkou přípustnosti podaného dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle §241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1) V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až §238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá - dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3).
Z ustanovení §241b odst. 3 o.s.ř. vyplývá, že dovolání lze o údaj v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, doplnit o tyto náležitosti jen po dobu trvání lhůty k dovolání.
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 1 o.s.ř. dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, pokud soud buď použil jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Dovolatel ve svém dovolání takové okolnosti, které by svědčily pro naplnění předpokladů obsažených v citovaném ustanovení, fakticky neuvádí.
Institut zbavení způsobilosti k právním úkonům, případně omezení způsobilosti k právním úkonům, není sankcí, nýbrž opatřením sloužícím především ochraně zájmu samotných fyzických osob, které pro svůj duševní stav nejsou schopny činit s dostatečnou vlastní odpovědností právní úkony. Jedná se rovněž o ochranu osob, které s takovými fyzickými osobami vstoupily do právních vztahů. Pokud totiž fyzická osoba, která byla zbavena způsobilosti k právním úkonům podle §10 odst. 1 o.z., nebo osoba, jejíž způsobilost k právním úkonům byla omezena podle §10 odst. 2 téhož zákona, učiní právní úkon, ke kterému je podle rozhodnutí soudu o zbavení nebo omezení způsobilosti k právním úkonům nezpůsobilá, půjde o právní úkon neplatný (absolutně) podle §38 odst. 1 obč. zák. (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. února 2009, sp.zn. 30 Cdo 2542/2008). Omezení nebo zbavení způsobilosti k právním úkonům znamená opatření, které představuje nezbytné omezení, jež může trvat pouze po nezbytně nutnou dobu, dokud důvody, které k omezení nebo zbavení způsobilosti k právním úkonům vedly, trvají (srovnej usnesení NS ČR ze dne 19. února 2009, sp.zn. 30 Cdo 4582/2008). Je současně nutno připomenout, že Ústavní soud např. ve svém nálezu ze dne 13. prosince 2007, sp.zn. II. ÚS 2630/07 mimo jiné fakticky vycházel z úvah, že je třeba se vyvarovat zásahu do ústavně chráněných práv, konkrétně do způsobilosti mít práva (čl. 5 Listiny základních práv a svobod), kdy je třeba vyloučit postup, který by nesl rysy charakterizované formálním, schématickým pohledem na projednávaný případ, bez snahy o individuální přístup ke každému jednotlivému případu s naprosto nekritickým přejímáním závěrů znaleckých posudků, v nichž jsou mnohdy formulovány odpovědi na dotazy soudů, které překračují meze odborného posouzení a zasahují přímo do rozhodování soudů tím, že dávají přímý návod, jak má soud ve věci rozhodnout. Z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu pak vyplývá, že je pod uvedené zásady ve své podstatě podřaditelné.
Při úvahách o možné přípustnosti podaného dovolání nelze přehlédnout, že dovolatel zbudoval úvahu o tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jak však vyplývá z porovnání dotčeného rozhodnutí soudu druhého stupně s výše nastíněným výkladem, nelze mít tento předpoklad přípustnosti dovolání za naplněný. Nadto je zřejmé, že významná část dovolání spíše směřuje ke skutkovým otázkám případu, aniž by se konkrétněji vymezilo vůči právnímu posouzení věci podle příslušných ustanovení obč. zák.
Protože z napadeného rozsudku odvolacího soudu nelze dovodit, že by se příčil zmiňované ustálené judikatuře dovolacího soudu, nelze tedy dovolání pokládat za přípustné podle §237 o.s.ř. Nejvyšší soud proto toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 věta první a odst. 2 o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243c odst. 3 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a §146 odst. 3 o.s.ř., když v dovolacím řízení vyšetřované vznikly účelně vynaložené náklady spojené s jejím zastoupením advokátem, v souvislosti s jedním úkonem právní služby (sepis vyjádření k dovolání). Vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou byly stanoveny paušální sazby výše odměny za zastupování advokátem v občanském soudním řízení a kterou byla původně změněna vyhláška č. 177/1996 Sb., byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 26/12, s účinností ke dni 7. května 2013, kdy byl publikován ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013. Odměna zástupce vyšetřované v částce 1.000,- Kč byla stanovena podle §6, §7 bod 3, 9 odst. 2 a §11 odst. 1 písm. k) vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) ve znění vyhl. č. 486/2012 Sb., kterou se mění vyhláška č. 177/1996 Sb. (srov. Čl. II vyhl. č. 486/2012 Sb.). Vyšetřované dále náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 1.300,- Kč, a konečně náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % podle §137 odst. 3 o.s.ř., tj. 273,- Kč. Celková výše nákladů dovolacího řízení vyšetřované tak činí 1.573,00 Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 21. listopadu 2013
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu