ECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.3343.2012.1
sp. zn. 30 Cdo 3343/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Pavla Simona, ve věci žalobce Ing. V. Š., zastoupeného JUDr. Vladimírem Kovářem, advokátem se sídlem v Plzni, Resslova 5, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 42 C 282/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 11. 2011, č. j. 51 Co 440/2011-94, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 200.000,- Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Žalobce se domáhal odškodnění nemajetkové újmy vzniklé v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 8 C 125/2000, žalovaná však žalobcově nároku v rámci předběžného projednání nevyhověla a ve vyjádření k žalobě vznesla námitku promlčení.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, a dospěl k závěru, že nárok žalobce na odškodnění nemajetkové újmy je promlčen. Posuzované řízení skončilo dne 5. 12. 2007, kdy nabylo právní moci usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 33 Cdo 3313/2007, o zastavení dovolacího řízení. Poté bylo vydáno usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 2053/09, kterým byla ústavní stížnost žalobce odmítnuta pro opožděnost, vydání tohoto rozhodnutí však nemůže být rozhodující pro počátek běhu promlčecí doby dle §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „OdpŠk“), neboť žalobce podal ústavní stížnost zjevně opožděnou. Lhůta k podání ústavní stížnosti skončila dne 8. 9. 2006, žalobce však podal ústavní stížnost až dne 31. 7. 2009, tedy téměř po uplynutí tří let. Promlčecí lhůta začala běžet dne 5. 12. 2007 a podle odvolacího soudu uplynula dnem 5. 6. 2008, žalobce však podal žalobu až dne 10. 12. 2008. Žalobce se o vzniku nemajetkové újmy musel dozvědět nejpozději dne 24. 5. 2007 (ještě před skončením řízení), kdy se obrátil na žalovanou s žádostí o odškodnění, nikoliv až v souvislosti s ustanovením právního zástupce dne 9. 4. 2009. Odvolací soud rovněž neshledal žádné důvody, pro které by byla námitka promlčecí vznesená žalovanou v rozporu s dobrými mravy.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jež však Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) občanského soudního řádu odmítl jako nepřípustné.
Dovolatel se domnívá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a má za to, že k promlčení jeho nároku nedošlo. Namítl, že až po ustanovení advokáta dne 9. 4. 2009 zjistil, co a jak může uplatňovat, a proto nemohlo dojít k promlčení jeho nároku. Rovněž považoval přístup žalobkyně za odporující dobrým mravům.
Vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne 4. 11. 2011, Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz čl. II., bod 7 zák. č. 404/2012 Sb.) - dále jen „o. s. ř.“.
Dovolatel napadl rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu, proti výroku o nepřiznání práva na náhradu nákladů odvolacího řízení však žádným způsobem nebrojil a nadto je dovolání v tomto rozsahu nepřípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 4/2003).
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (vzhledem k přechodnému ustanovení čl. II., bod 7 zák. č. 404/2012 Sb. se použije dosavadní znění, byť tak Nejvyšší soud činí s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11 (uveřejněným pod č. 147/2012 Sb.), zrušil ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. uplynutím 31. prosince 2012), přičemž o situaci předvídanou v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde, tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatel uvedl, že nesouhlasí s právním posouzením věci odvolacím soudem v otázce promlčení žalobcova nároku, nevymezil však žádnou konkrétní právní otázku, kterou by se měl dovolací soud zabývat jako otázkou zásadního právního významu, a v podstatě sám rezignoval na uvedení argumentů, proč by mělo mít napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní význam.
Námitka, že se žalobce o vzniklé nemajetkové újmě dozvěděl, až když mu byl ustanoven advokát v kompenzačním řízení, nemá oporu v obsahu spisu, ze kterého vyplývá, že žalobce sám uplatnil u žalované žádost o odškodnění nemajetkové újmy dne 24. 5. 2007, a tudíž si byl již v tomto okamžiku vědom vzniklé nemajetkové újmy. Otázka, kdy se žalobce dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, je nadto otázkou skutkovou, která přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemůže.
Námitku, že žalovaná jednala v rozporu s dobrými mravy, rovněž žalobce po právní stránce blíže neodůvodnil, nadto se jedná o problematiku, která byla v judikatuře Nejvyššího soudu opakovaně řešena, a proto ani tato otázka nemůže představovat otázku zásadního právního významu napadeného rozhodnutí (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4112/2010, jež je dostupné na www.nsoud.cz , a proti němuž směřující ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 2364/11, a v něm uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu).
Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházel dovolací soud z toho, že žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo, a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. ledna 2013
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu