ECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.3348.2012.1
sp. zn. 30 Cdo 3348/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci žalobce L. K., zastoupeného Mgr. et Mgr. Alenou Vlachovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Husova 242/9, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody a nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 60/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2012, č. j. 11 Co 200/2012-97, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze napadeným rozsudkem změnil zamítavý rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. 1. 2012, č. j. 20 C 60/2011-67 tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 39.125,- Kč s příslušenstvím a úrok z prodlení ve výši 7,75% ročně z částky 58.000,- Kč od 19. 5. 2011 do 3. 6. 2011 a potvrdil jej ohledně zamítnutí žaloby do částky 95.527,- Kč s příslušenstvím a zákonného úroku z prodlení z částky 39.125,- Kč od 19. 11. 2010 do 18. 5. 2011 a zákonného úroku z prodlení z částky 58.000,- Kč od 19. 11. 2010 do 18. 5. 2011.
Žalobce se v žalobě domáhal náhrady nemajetkové újmy a náhrady škody ve výši 195.544,- Kč s příslušenstvím. Nemajetková újma ve výši 184.000,- Kč měla být žalobci způsobena nepřiměřenou délkou exekučního řízení, vedeného pod sp. zn. 66 Nc 20846/2007 u Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen „posuzované řízení“). Škoda žalobce měla spočívat v nákladech právního zastoupení ve výši 5.760,- Kč, vynaložených v řízení před Ústavním soudem ke zrušení nezákonných rozhodnutí, a v nákladech právního zastoupení ve výši 5.784,- Kč, vynaložených v řízení u odvolacího soudu na odstranění průtahů v řízení před obvodním soudem.
Soud prvního stupně v usnesení ze dne 7. 12. 2011 zastavil řízení co do částky 58.000,- Kč s příslušenstvím (újma způsobená nepřiměřenou délkou exekučního řízení) a částky ve výši 2.892,- Kč s příslušenstvím (náklady řízení před odvolacím soudem) z důvodu částečného zpětvzetí žaloby. Předmětem řízení tak zůstala náhrada škody a nemajetkové újmy ve výši 134.652,- Kč s příslušenstvím a zákonný úrok z prodlení z částky 58.000,- Kč od 19. 11. 2010 do zaplacení.
Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu potvrzení zamítavého rozsudku soudu prvního stupně co do částky 95.527,- Kč s příslušenstvím, zákonného úroku z prodlení z částky 39.125,- Kč od 19. 11. 2010 do 18. 5. 2011 a z částky 58.000,- Kč od 19. 11. 2010 do 18. 5. 2011, podal žalobce dovolání, které opírá o dovolací důvod podle §241 odst. 2 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (nesprávné právní posouzení věci).
Nejvyšší soud dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) odmítl jako nepřípustné.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz čl. II., bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
Podle §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. dovolání není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč a v obchodních věcech 100.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Dovolání není přípustné v rozsahu, ve kterém směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým potvrdil zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně co do nároku žalobce na náhradu škody ve výši 5.760,- Kč, představující náklady zastoupení vzniklé v řízení před Ústavním soudem, a na náhradu škody ve výši 2.892,- Kč, představující náklady zastoupení, které žalobce vynaložil ve snaze odstranit průtahy řízení před obvodním soudem, jelikož co do těchto nároků rozhodoval odvolací soud o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč (§237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (se zřetelem k nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, je zrušeno uplynutím doby dne 31. 12. 2012; k tomu viz i nález ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, dostupný na internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz ), přičemž o situaci předvídanou v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde, tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací přezkum je zde přitom předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu je možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné.
Proces zkoumání významu rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce přitom není procesem shodným s prověřováním jeho správnosti z hlediska uplatněného dovolacího důvodu. Nejvyšší soud při tomto zkoumání především prověřuje, zda v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam pro rozhodnutí v konkrétním případě a zda jde o právní otázku, kterou dosud neřešil, popř. právní otázku řešenou rozdílně soudy nižších stupňů, či řešenou jinak, než v judikatuře Nejvyššího soudu, anebo otázku vyžadující jiné řešení, než jakého bylo dříve v judikatuře Nejvyššího soudu dosaženo, jak to předpokládá §237 odst. 3 o. s. ř.
Dovolatel v posuzované věci dovolacímu soudu nepředkládá žádnou otázku, která by zakládala zásadní právní význam napadeného rozsudku ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř.
Ohledně námitky nedostatečné výše přiznaného zadostiučinění Nejvyšší soud již ve svých předchozích rozhodnutích konstatoval, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu, a nemůže sama o sobě představovat jiné řešení ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zák. č. 160/2006 Sb. (dále jen „OdpŠk“), přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což není žalobcův případ. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10%, o 20% nebo o 30% - srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009; zde odkazovaná rozhodnutí a stanovisko Nejvyššího soudu jsou veřejnosti dostupné na jeho webových stránkách www.nsoud.cz ).
Uvedené platí i ve vztahu k volbě výchozí částky pro určení základní výše přiměřeného zadostiučinění, která by se měla podle judikatury Nejvyššího soudu pohybovat v rozmezí mezi 15.000,- Kč až 20.000,- Kč za první dva a dále za každý další rok nepřiměřeně dlouhého řízení. Částka 15.000,- Kč je přitom částkou základní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009) a úvaha o jejím případném zvýšení se odvíjí od posouzení všech okolností daného případu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 806/2012). Shledal-li odvolací soud důvody pro použití výchozí částky ve výši 15.000,- Kč za rok nepřiměřeně dlouhého řízení, a to za situace, kdy posuzované řízení trvalo 4 roky, nepředstavuje jeho posouzení dané otázky jiné řešení ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř.
K námitce žalobce ohledně nepřiměřeného použití výchozí částky 15.000,- Kč v souhrnu za dva první roky trvání posuzovaného řízení Nejvyšší soud dodává, že při posuzování přiměřenosti délky řízení a stanovení případného zadostiučinění v případě porušení práva na projednání věci v přiměřené době, je nutno se vyvarovat mechanické aplikace práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku. Nelze totiž zapomínat, že jde v těchto případech o posouzení vzniku nemajetkové újmy na straně poškozeného, tedy o posouzení kategorie objektivně jen obtížně zjistitelné a zcela jistě nespočítatelné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4539/2011).
K žalobcem tvrzeným vadám řízení (nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku) nelze rovněž při zkoumání přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zásadně přihlížet (srov. §237 odst. 3 o. s. ř.), s výjimkou situace, že by se jednalo o otázky zásadně významné z hlediska výkladu procesního práva, což však není tento případ.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly a žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů právo.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. srpna 2013
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu