ECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.343.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 343/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Lubomíra Ptáčka Ph.D., ve věci žalobce B. V. , zastoupeného Mgr. Ing. Pavlem Knoppem, advokátem, se sídlem v Brně, Lidická 707/51, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 5.000.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2, pod sp. zn. 41 C 84/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2011, č. j. 22 Co 216/2011-148, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud napadeným rozhodnutím potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 6. 1. 2011, č. j. 41 C 84/2010-123, kterým byla zamítnuta žaloba žalobce na náhradu nemajetkové újmy ve výši 5.000.000,- Kč, jež měla žalobci vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 8 C 384/97.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včasné dovolání, které však Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (se zřetelem k nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, je zrušeno uplynutím doby dne 31. 12. 2012; rozhodnutí Ústavního soudu uvedená v tomto usnesení jsou dostupná z webové stránky nalus.usoud.cz), přičemž o situaci předvídanou v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde, tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
V otázce promlčení nároku žalobce nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., když zcela odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4112/2010, dostupné veřejnosti na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 2364/2011), od níž nemá Nejvyšší soud důvod se odchylovat.
Námitku rozporu délky promlčecí doby v §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zák. č. 160/2006 Sb., s ústavním pořádkem neshledal Nejvyšší soud opakovaně opodstatněnou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2387/2012, uveřejněný pod č. 72/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Ústavní konformitu citovaného ustanovení posuzoval Ústavní soud v usnesení ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. III. ÚS 3451/10, ve kterém návrh na zrušení tohoto ustanovení odmítl. V usnesení ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1615/12, se pak Ústavní soud vyjádřil následovně: „ (…) ustanovení §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. je ústavně konformní, neboť nezakládá nerovnost mezi jednotlivými poškozenými, bezdůvodně neprivileguje stát a není projevem svévole zákonodárce, protože odchylnou úpravu otázky promlčení dovoluje specifický charakter uplatňovaného nároku, přičemž stanovená promlčecí lhůta poskytuje dostatečný časový prostor k jeho uplatnění.“
Pokud se snad žalobce mínil dovolat rozporu žalovanou vznesené námitky promlčení jeho nároku s dobrými mravy, nemohl Nejvyšší soud přehlédnout, že s tvrzením důvodů, pro které by se tak mělo stát (špatný zdravotní stav žalobce), přichází nepřípustně až ve svém dovolání (§241a odst. 4 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly a žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů právo.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 26. listopadu 2013
JUDr. Pavel S i m o n
předseda senátu