ECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.3524.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 3524/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Vrchy, ve věci Ing. P. S., zastoupeného JUDr. Pavlou Martínkovou, advokátkou se sídlem ve Vimperku, 1. máje 144, o vyslovení přípustnosti převzetí do ústavu zdravotnické péče, vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 6L 255/2013, o dovolání Ing. P. S., (dále jen „umístěný“) proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 24. června 2013, č.j. 56 Co 304/2013-21, takto:
Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 24. června 2013, č.j. 56 Co 304/2013-21, a usnesení Okresního soudu Plzeň - jih ze dne 6. května 2013, č.j. 6 L 255/2013-7, a usnesení téhož soudu ze dne 5. srpna 2013, č.j. 6 L 255/2013-35, se zrušují, a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň-jih usnesením ze dne 30. dubna 2013, č.j. 6 L 255/2013-2, zahájil řízení o přípustnosti převzetí Ing. P. S. do ústavní zdravotnické péče a pro toto řízení mu ustanovil opatrovníka Mgr. Moniku Preslovou, advokátku se sídlem v Plzni, Malická 11 (viz usnesení téhož soudu ze dne 30. dubna 2013, č.j. 6 L 255/2013-3).
Poté usnesením ze dne 6. května 2013, č.j. 6 L 255/2013-7, vyslovil, že podle §38 odst. 1 písm. b) zákona č. 372/2011 Sb., došlo k převzetí Ing. P. S. do ústavu zdravotnické péče dne 30. 4. 2013 ze zákonných důvodů. Soud prvního stupně v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozhodnutí uvedl, že umístěný byl přijat do léčebny k opakovanému pobytu, neboť v rámci manické dekompenzace duševního onemocnění, kdy si vysadil medikaci, byl pohotový k brachiální agresi, jevil známky duševní poruchy ve smyslu urychleného psychomotorického tempa, megalomanické bludné produkce, resonance a nekritičnosti ke svému stavu. Soud došel k závěru, že za této situace je důvod podle §38 odst. 1 písm. b) cit. zákona pro nedobrovolnou hospitalizaci umístěného za účelem zabránění ohrožení jeho života a zdraví a současně ochrany jeho okolí.
K odvolání Ing. P. S. Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 24. června 2013, č.j. 56 Co 304/2013-21, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že pokud by nedošlo k umístění odvolatele do léčebny, mohlo by dojít k nebezpečí ohrožení jeho života a případně třetích osob. Šlo o opakované umístění pro akutně vzniklou závažnou duševní poruchu – akutní a přechodnou psychotickou poruchu. Rozhodnutí odvolacího soudu bylo doručeno umístěnému 2. srpna 2013 a téhož dne nabylo právní moci.
Následně usnesením ze dne 5. srpna 2013, č.j. 6 L 255/2013-35, Okresní soud Plzeň-jih výrokem I. řízení zastavil, výrokem II. poučil umístěného podle ustanovení §5 ve spojení s ustanovením §191b odst. 2 o.s.ř. o tom, že pokud do dvou týdnů ode dne, kdy mu bylo doručeno toto usnesení o zastavení řízení prohlásí, že na projednání trvá, soud věc projedná a dále rozhodne. Pokud se nevyjádří, bude mít soud za to, že proti tomuto rozhodnutí o zastavení řízení nemá námitek (§101 odst. 4 o.s.ř.). Výrokem II. přiznal soud odměnu ustanovené opatrovnici, výrokem IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení a výrokem V. o náhradě nákladů řízení státu. Své usnesení o zastavení řízení soud prvního stupně odůvodnil tím, že bylo z oznámení Psychiatrické nemocnice v Dobřanech zjištěno, že umístěný byl dne 13. června 2013 z léčebny propuštěn.
Proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 24. června 2013, č.j. 56 Co 304/2013-21, podal umístěný dne 14. října 2013 dovolání. Jeho důvodnost spatřuje v nesprávném právním posouzení věci podle ustanovení §241a odst. 1 o.s.ř. Namítá, že odvolací soud nesplnil povinnosti uložené mu v ustanovení §191b odst. 4 o.s.ř., a neprovedl důkazy potřebné pro posouzení, zda k převzetí došlo ze zákonných důvodů. Předně nevyslechl samotného umístěného, ačkoli byl schopen výslechu a vycházel ze znaleckého posudku starého dva roky. Dovolateli pak není ani známo, že by byl vyslechnut jeho ošetřující lékař. Navrhuje proto, aby dovolací soud zrušil usnesení soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání nebylo podáno vyjádření.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2013.
Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., ve lhůtě vymezené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř. Poté se zabýval otázkou přípustnosti podaného dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o.s.ř.).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
V souzené věci dovolací soud konstatuje, že předmětné dovolání je přípustné podle ustanovení §237 o.s.ř., neboť dovolatelem zdůrazněná otázka podkladů, na jejichž základě soud rozhoduje o vyslovení přípustnosti převzetí nebo držení v ústavu zdravotnické péče nebyla soudy obolu stupňů řešena plně v souladu s ustáleným náhledem dovolacího soudu na tuto záležitost.
Podle ustanovení §191b odst. 4 věty první o.s.ř. (ve znění po 1. lednu 2013) do sedmi dnů ode dne, kdy došlo k omezení podle §191a o.s.ř., soud usnesením rozhodne, zda k převzetí došlo ze zákonných důvodů (§191a odst. 1 o.s.ř.).
Soud provede důkazy potřebné pro posouzení, zda k převzetí došlo ze zákonných důvodů, k tomu zejména vyslechne umístěného, ošetřujícího lékaře a další osoby, o jejichž vyslechnutí umístěný požádá; tím není dotčeno právo soudu odmítnout provedení výslechu osob, které umístěný navrhl, není-li zřejmé, co může být výslechem zjištěno (§191b odst. 4 věta první o.s.ř.).
Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod v čl. 5 odst. 4 stanoví, „že každý, kdo byl zbaven svobody zatčením nebo jiným způsobem, má právo podat návrh na řízení, ve kterém by soud urychleně rozhodl o zákonnosti jeho zbavení svobody a nařídil propuštění, je-li zbavení svobody nezákonné". Podle článku 8 odst. 6 Listiny základních práv a svobod zákon stanoví, ve kterých případech může být osoba převzata nebo držena v ústavní zdravotnické péči bez svého souhlasu. Takové opatření musí být do 24 hodin oznámeno soudu, který o tomto umístění rozhodne do 7 dnů. Východisko současné úpravy detenčního řízení, obsažené v ustanoveních §191a až 191g o.s.ř., je nutno spatřovat zejména též v čl. 8 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle něhož je osobní svoboda zaručena.
Vlastní úprava detenčního řízení v o.s.ř. bezprostředně souvisí s hmotněprávní úpravou, obsaženou v zákoně č. 372/2011, o zdravotních službách, který v §38 odst. 1 označuje případy, kdy lze nemocného bez jeho písemného souhlasu převzít do ústavní péče, vyžaduje-li to povaha jeho zdravotních problémů.
Sedmidenní lhůta, která je k rozhodnutí soudu vymezena od převzetí osoby bez jejího písemného souhlasu do ústavu vykonávajícího zdravotnickou péči, pochopitelně neumožňuje provádět rozsáhlejší dokazování. Ačkoliv výčet možných důkazů, které je třeba v rámci detenčního řízení provést, je příkladmý, a i když soud v řízení o vyslovení přípustnosti převzetí nemocného do ústavu zdravotnické péče zpravidla nenařizuje jednání, přesto je povinen provést dokazování alespoň v tom zákonem minimálně stanoveném rozsahu, t.j. především vyslechne umístěného (je-li to s ohledem na jeho zdravotní stav možné) a jeho ošetřujícího lékaře. Provedené důkazy pak soud vyhodnotí způsobem předvídaným v ustanovení §132 o.s.ř., přičemž zjištěné skutkové závěry s navazující právní kvalifikaci též zákonu odpovídajícím způsobem vyloží v odůvodnění písemného vyhotovení rozhodnutí (obdobně srovnej Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. ledna 2009, sp. zn. Cpjn 29/2006). V této souvislosti je nezbytné zdůraznit, že tvorba náhledu soudu na to, zda byly dány zákonné předpoklady na převzetí umístěného bez jeho souhlasu do ústavu zdravotnické péče, může být výrazně korigována právě v důsledku výpovědi samotné osoby (umožňuje-li to stav umístěné osoby), o jejíž umístění – a tím i dotčení jejích základních práv – jde. A právě tuto okolnost v předmětné věci soudy obou stupňů – přes jejich jinak zřetelně patrnou snahu o náležité posouzení věci – nevzaly dostatečně v úvahu, přičemž ani nevysvětlily, co s ohledem na jejich reálný postup v řízení podle jejich mínění zřejmě bránilo k věci umístěného vyslechnout.
Jestliže tedy odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) takto věc neposuzoval, nelze dovoláním napadené usnesení pokládat za správné (stejně jako rozhodnutí soudu prvního stupně). Nejvyšší soud proto toto rozhodnutí zrušil; protože tytéž důvody platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, bylo zrušeno i toto usnesení a věc byla vrácena posledně zmíněnému soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první a druhá o.s.ř.). Zrušeno bylo i další usnesení soudu prvního stupně ze dne 5. srpna 2013, č.j. 6 L 255/2013-35, které je na zrušovaných rozhodnutích závislé (§243e odst. 2 věta třetí o.s.ř.). K projednání věci nebylo nařízeno jednání (243a odst. 1 věta první o.s.ř.).
Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1 věta první o.s.ř. ve spojení s §226 odst. 1 téhož zákona).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. prosince 2013
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu