ECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.3549.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 3549/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Vrchy, v právní věci žalobkyně L. G. , proti žalované České republice - Ministerstvu práce a sociálních věcí, se sídlem v Praze 2, Na Poříčním právu 376/1, o zaplacení částky 364.976,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp.zn. 41 C 172/2013, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. září 2013, č.j. 30 Co 406/2013-74 (správně 30 Co 406/2013-148), takto:
Dovolání žalobkyně se odmítá.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o.s.ř.):
Podání žalobkyně doručené Městskému soudu v Praze dne 17. října 2013 v rámci odvolacího řízení ve výše označené věci je sice výslovně nazváno jako „ Odvolání proti usnesení 30 Cdo 406/2013“, avšak s přihlédnutím k ustanovení §41 odst. 2 o.s.ř. je třeba je posuzovat jako dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. září 2013, č.j. 30 Co 406/2013-148 (a to bez ohledu na pozdější změny označení podaného opravného prostředku činěné žalobkyní, která sama o sobě tvrdí, že je osobou práva neznalou). Tímto rozhodnutím odvolací soud žalobkyni odňal osvobození od soudních poplatků (výrok I.), zrušil usnesení soudu prvního stupně, jímž byl žalobkyni ustanoven zástupcem advokát (výrok II.) a žalobkyni vyzval, aby se vyjádřila, zda souhlasí s tím, aby o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto bez jednání (výrok III).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2013 a nejdříve se zabýval otázkou přípustnosti podaného dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
V daném případě napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, kterým by se odvolací řízení končilo. Protože pak nejde ani o případ rozhodnutí, na který by pamatovalo ustanovení §238a o.s.ř., nelze dovolání žalobkyně považovat za přípustné. Proto bylo z tohoto důvodu podle ustanovení §243c odst. 1 o.s.ř. odmítnuto.
Jen pro úplnost je třeba uvést, že ani v případě, že by žalobkyně uvedené usnesení odvolacího soudu byla skutečně napadla odvoláním, na jejím aktuálním procesním postavení by se tato skutečnost nemohla pozitivně projevit, protože proti tomuto rozhodnutí není přípustné ani odvolání.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. prosince 2013
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu