ECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.3554.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 3554/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně L. L., zastoupené Mgr. Helenou Kohoutovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, nám. Kinských 76/7, proti žalované I. K., zastoupené Mgr. Tomášem Pavlokem, advokátem se sídlem v Praze 9, Pod Pekárnami 245/10, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 38 C 438/2007, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. března 2013, č.j. 25 Co 562/2012-287, takto:
Dovolání žalobkyně se zamítá .
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhá určení, že v žalobě specifikované nemovitosti (dále též „předmětné nemovitosti“) byly ke dni smrti A. L., zemřelého 11. 7. 2006, ve společném jmění manželů (dále již „SJM“) jmenovaného a žalobkyně. K odůvodnění uvádí, že dne 15. 3. 2006 uzavřela s A. L. kupní smlouvu s žalovanou jako kupující dále též („předmětná kupní smlouva“), jejímž předmětem byl převod předmětných nemovitostí do vlastnictví žalované. Kupní smlouva je absolutně neplatná především z důvodu, že A. L. uzavřel kupní smlouvu v duševní poruše, která jej činila neschopného takového právního úkonu.
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále již „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 14. listopadu 2012, č.j. 38 C 438/2007-276, nepřipustil, aby do řízení přistoupil J. K. na straně žalované. Uvedl, že o nároku žalobkyně bylo soudem rozhodnuto rozsudkem ze dne 14. 5. 2009, č. j. 38 C 438/2007-65, který byl k odvolání žalobkyně zrušen a vrácen soudu prvního stupně Městským soudem usnesením ze dne 19. 11. 2009, č. j. 25 Co 423/2009-86, s tím, že v řízení je potřeba doplnit dokazování výslechem svědků a na základě jejich svědeckých výpovědí následně zadat zpracování znaleckého posudku k posouzení psychického stavu A. L. Žalobkyně před skončením dokazování navrhla (po všech výsleších a zpracování znaleckých posudků), aby do řízení na straně žalované přistoupil její manžel J. K. Soud prvního stupně dovodil, že byl-li návrh žalobkyně na přistoupení J. K. na straně žalované podán v době před rozhodnutím ve věci samé, jeví se soudu z hlediska hospodárnosti řízení jeho přistoupení jako neekonomické, neboť by bylo nutné zopakovat veškeré dokazování.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) v záhlaví citovaném usnesení rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Uzavřel, že vyplývá-li z obsahu spisu, že návrh na přistoupení do řízení J. K. na straně žalované žalobkyně učinila při jednání konaném dne 16. 4. 2012, které bylo odročeno toliko z důvodu vyhlášení rozsudku, když zásadním hlediskem pro rozhodnutí o návrhu dle ustanovení §92 odst. 1 o. s. ř. je hospodárnost řízení, rozhodnutí soudu prvního stupně je správné.
Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost dovozuje mimo jiné z ustanovení §238a o. s. ř. a dovolací důvod spatřuje v nesprávném právním posouzení dle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. Dovolatelka v rozsáhlém dovolání zejména zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že návrh na přistoupení J. K. do řízení na straně žalované žalobkyně učinila při jednání konaném dne 16. 4. 2012. Z obsahu dovolání je zřejmé, že dovolatelka spatřuje nesprávnost napadeného rozhodnutí v nesprávném posouzení zásady hospodárnosti řízení. Jejímu návrhu na přistoupení mělo být vyhověno z důvodu provedení dokazování, jímž „by mělo být předně postaveno na jisto, kdo je ve sporu o určení vlastnictví pasivně věcně legitimován“. Žalovaná v řízení před soudem prvního stupně totiž uvedla, že předmětné nemovitosti nabyli s manželem J. K. Podle dovolatelky „dosud nebylo prokázáno, jestli žalovaná nabyla předmětné nemovitosti do výlučného vlastnictví, nebo, zda-li je nabyli s manželem do společného jmění manželů, či zda-li je dokonce nenabyl do svého výlučného vlastnictví, pokud jejich kupní cenu uhradil ze svých výlučných prostředků“. Potřebu provedení dalšího dokazování dovolatelka tedy spatřuje v objasnění okolností ohledně úhrady kupní ceny za předmětné nemovitosti, které byly předmětem převodu jejich vlastnictví na základě 15. 3. 2006. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části první Čl. II, bodu1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti napadenému rozhodnutí projednal a rozhodl o něm ve znění účinném od 1. ledna 2013.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o usnesení, proti kterému je podle ustanovení §238a o. s. ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadené usnesení bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Na návrh žalobce může soud připustit, aby do řízení přistoupil další účastník. Souhlasu toho, kdo má takto do řízení vstoupit, je třeba, jestliže má vystupovat na straně žalobce (§92 odst. 1 o. s. ř.).
Právní otázku, kterou řeší napadené rozhodnutí odvolacího soudu a kterou současně v dovolání vymezila dovolatelka, je, zda-li byl předmětný návrh na přistoupení podán v souladu se zásadou hospodárnosti řízení.
Smyslem přistoupení dalšího účastníka do řízení (§92 odst. 1 o. s. ř.) a záměny některého z dosavadních účastníků za jiného (§92 odst. 2 o. s. ř.) je odstranění nedostatku aktivní nebo pasivní věcné legitimace, který tu byl v době zahájení řízení a který by jinak vedl k zamítnutí žaloby, přičemž je hospodárné, aby věc byla projednána a rozhodnuta v rámci již zahájeného řízení i vůči dalšímu účastníku – jiné osobě. Nastane-li totiž právní skutečnost, která má za následek změnu ve věcné legitimaci, až v průběhu řízení, řeší situaci tím vzniklou ustanovení §107a o. s. ř. Soud nepřipustí přistoupení dalšího žalobce nebo žalovaného do řízení (§92 odst. 1 o. s. ř.) tehdy, je-li zřejmé (nepochybné), že dosavadní žalobce nebo žalovaný již v době zahájení řízení nebyl věcně legitimován a že tedy žalobce návrhem na přistoupení dalšího účastníka do řízení sleduje obejití institutu záměny žalobce nebo žalovaného prováděné podle ustanovení §92 odst. 2 o. s. ř. Jedním z předpokladů účinného návrhu žalobce podle §92 odst. 1 o. s. ř. pak je existence podmínek řízení.
Z dispoziční zásady, jež ovládá sporné řízení, vyplývá, že přistoupení dalšího účastníka do řízení může navrhnout jen žalobce a má-li takto přistoupit další účastník do řízení na straně žalobce, lze návrhu vyhovět, souhlasí-li tato osoba se vstupem do řízení. Možnost soudu vyhovět návrhu na přistoupení dalšího účastníka do řízení je podmíněna i tím, že svým rozhodnutím nevytvoří procesní stav, který by mu bránil v řízení pokračovat. Soud nepřipustí přistoupení dalšího účastníka do řízení v případě, že je tu nedostatek podmínky řízení, pro který by bylo nutno řízení zastavit, dále nebylo-li by nepochybné, čeho se žalobce vůči přistoupivšímu účastníku nebo přistoupivší účastník v řízení žalobou domáhá, jakož i v případě, že jde o zjevně procesně neekonomický postup (srov. např. důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 9/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Je přitom nepřípustné, aby institut záměny účastníka podle ustanovení §92 odst. 2 o. s. ř. byl obcházen návrhem žalobce na přistoupení dalšího účastníka do řízení. Je-li při rozhodování o navrženém přistoupení do řízení zřejmé (nepochybné), že dosavadní žalobce (či žalovaný) již v době zahájení řízení nebyl ve sporu aktivně (pasivně) věcně legitimován, nejsou splněny podmínky k tomu, aby soud připustil přistoupení dalšího účastníka do řízení na jeho straně. Nápravu v tomto případě lze zjednat jen prostřednictvím záměny účastníků podle ustanovení §92 odst. 2 o. s. ř. (k tomu srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. prosince 2005, sp. zn. 21 Cdo 1421/2005 a dále též usnesení ze dne 15. února 2006, sp. zn. 29 Odo 119/2006, jež jsou veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách).
Z obsahu spisu vyplývá, že žalobkyně poprvé navrhla přistoupení dalšího účastníka do řízení na straně žalované, jejího manžela J. K., písemným podáním ze dne 3. 2. 2012 doručeným soudu prvního stupně dne 6. 26.. 2012 (č.l. 234 spisu), tedy bezprostředně před jednáním soudu prvního stupně konaném dne 16. 4. 2012, které bylo odročeno toliko z důvodu vyhlášení rozsudku, jak správně uvedl odvolací soud. Na tomto jednání soud prvního stupně rozhodl o zamítnutí předmětného návrhu žalobkyně na přistoupení dalšího účastníka. Z obsahu spisu se však nepodává, že by žalobkyně tento návrh učinila dříve, jak namítá. Dříve pouze navrhla, aby J. K. byl vyslechnut jako svědek, a to ve dnech 9. 2. 2009 (viz protokol o jednání soudu prvního stupně, č. l. 37 spisu) a dne 16. 3. 2009 (viz protokol o jednání soudu prvního stupně, č. l. 48 spisu). Z obsahu spisu vyplývá, že žalobkyně v dalším průběhu řízení na svědecké výpovědi J. K. již netrvala. Neprovedení tohoto důkazu ani nenamítala v odvolání (č. l. 71 spisu) proti rozsudku soudu prvního ze dne 14. 5. 2009 (č. l. 65 spisu). Soud prvního stupně k návrhu žalobkyně na provedení důkazu výslechem J. K. jako svědka, jej předvolal k jednání nařízeném na 30. 3. 2009 jako účastníka řízení (č. l. 48 spisu) a u jednání konaném dne 30. 3. 2009 (viz protokol o jednání soudu prvního stupně, č. l. 50 spisu) přistoupil k výslechu J. K. jako účastníka řízení poté, co konstatoval, že „bude soudem brán jako účastník řízení“. J. K. účastnickou výpověď odmítl. Z uvedeného je zřejmé, že závěr odvolacího soudu, že žalobkyně návrh na přistoupení do řízení J. K. na straně žalované učinila při jednání konaném dne 16. 4. 2012, které bylo odročeno toliko z důvodu vyhlášení rozsudku, je správný.
Napadené zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právním závěru, že je v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení, neboť jej žalobkyně uplatnila až u jednání soudu, které bylo odročeno toliko z důvodu vyhlášení rozsudku. Potud neobstojí námitka dovolatelky, že předmětný návrh na přistoupení podala již mnohem dříve.
Dovolatelka však dále namítá, že vzhledem k tomu, že u jednání, konaném dne 30. 3. 2009, soud prvního stupně přistoupil k výslechu J. K. jako účastníka řízení poté, co konstatoval, že „bude soudem brán jako účastník řízení“, a že se proto domnívala, že ho za účastníka řízení soud považuje. Teprve posléze, až za dva roky při rozhodování soudu prvního stupně zjistila, že J. K. za účastníka řízení soud nepovažuje. To byl pro dovolatelku také důvod, proč „z opatrnosti podala opětovně svůj návrh na jeho přistoupení do řízení “ (tedy až dne 6. 2. 2012). Nehledě k tomu, že podle obsahu spisu, jak bylo uvedeno shora, žalobkyně podala předmětný návrh na přistoupení jen 6. 2. 2012 a 12. 7. 2012, neobstojí ani její námitka, že vzhledem k uvedenému postupu soudu prvního stupně se právem domnívala, že J. K. je účastníkem řízení. Dle ustálené judikatury dovolacího soudu poučení žalobce o tom, že ve věci má či může být žalován další žalovaný, není součástí poučovací povinnosti soudu dle §5 o. s. ř. [nyní ani podle §118a o. s. ř.] (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2494/99, R 37/2003). Vyplývá-li ze zákona, že soud o přistoupení rozhoduje na návrh usnesením, jehož písemné vyhotovení musí být navrhovateli doručeno, nelze z uvedeného postupu soudu (byť nesprávného) dovozovat, že byl důvodem podání předmětného návrhu na přistoupení žalobkyní až 6. 2. 2012.
Dovolatelka dále namítá nesprávnost posouzení rozhodné právní otázky odvolacím soudem citujíc Komentář Občanského soudního řád I, II. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 601, autorů: Drápal, L., Bureš, J. a kol.: „Rozhodnutí o připuštění přistoupení dalšího účastníka nebo o připuštění záměny účastníků nesmí být v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení. Ukazuje-li se např., že by přistoupení dalšího účastníka do řízení vyvolalo další dokazování, které by jinak nebylo potřebné, a že by to ve svých důsledcích vedlo k oddálení rozhodnutí věci mezi dosavadními účastníky, nejsou zpravidla dány důvody k tomu, aby přistoupení dalšího účastníka do řízení bylo připuštěno. Odlišná situace nastává tehdy, jestliže žalobce navrhne, aby do řízení přistoupil další účastník, který spolu s dosavadním žalobcem nebo žalovaným bude mít postavení nerozlučného společníka (srov. §91 odst. 2 a komentář k §91). V takovémto případě není zpravidla důvod k tomu, aby soud přistoupení dalšího účastníka z důvodu procesní ekonomie nepřipustil .“ Citovaný výklad ustanovení §91 odst. 1 o. s. ř. však na situaci tak, jak vyplývá z obsahu spisu, nedopadá. Žalobkyně k odůvodnění předmětného návrhu na přistoupení sice tvrdí, že „v řízení vyšlo najevo, že na rozdíl od původního úmyslu zůstavitele, je nyní právní stav takový, že vlastníkem uvedených nemovitostí není jen žalovaná, ale i její manžel J. K., neboť na základ předmětné kupní smlouvy nabyli manželé K. předmětné nemovitosti do SJM“. Současně ale odůvodňuje předmětný návrh na přistoupení, že „dosud nebylo prokázáno, jestli žalovaná nabyla předmětné nemovitosti do výlučného vlastnictví, nebo, zda-li je nabyli s manželem do společného jmění manželů, či zda-li je dokonce nenabyl do svého výlučného vlastnictví, pokud jejich kupní cenu uhradil ze svých výlučných prostředků“. Nejde tedy o případ, kdy žalobkyně podává předmětný návrh na přistoupení za situace, kdy do řízení má přistoupit další účastník, který spolu s dosavadní žalovanou bude mít postavení nerozlučného společníka z důvodu SJM předmětných nemovitostí, neboť tento závěr má být teprve předmětem dokazování.
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že usnesení odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správné. Protože nebylo zjištěno, že by usnesení odvolacího soudu bylo postiženo některou z vad uvedených v ustanoveních §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a), b) a §229 odst. 3 o.s.ř., a protože zjištěna nebyla ani jiná vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení §243d písm. a) o. s. ř. části věty před středníkem zamítl.
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím se řízení ve věci nekončí, bude i o náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. prosince 2013
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu