ECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.3856.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 3856/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Lubomíra Ptáčka Ph.D., ve věci žalobkyně M. C. , zastoupené JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 32/22, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky ve výši 157.500,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 25/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 6. 2013, č. j. 11 Co 73/2013 - 134, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění zák. č. 404/2012 Sb. (viz čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.), dále jen o. s. ř., dovolání žalobkyně pro nepřípustnost odmítl.
Podle napadeného rozsudku odvolacího soudu okolnost, že žalobkyně nedosáhla vydání příslušného rozhodnutí, ať již v adhezním řízení nebo v řízení občanskoprávním, které by jí sloužilo jako exekuční titul proti primárním škůdcům, sama o sobě škodu nepředstavuje. Ani v případě, že by bylo trestní stíhání proti primárním škůdcům zahájeno řádně a v trestním řízení bylo pokračováno, není jisto, zda by byl proti nim vydán odsuzující rozsudek s uspokojením nároku žalobkyně, resp. že by bylo vydání pro žalobkyni následně příznivé občanskoprávní rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 145/2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 25 Cdo 720/2007; všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na internetových stránkách www.nsoud.cz).
Tento závěr odvolacího soudu žalobkyně zpochybňuje proto, že podle jejího názoru došlo v důsledku chybného postupu policejního orgánu k promlčení jejího práva na náhradu škody vůči primárním škůdcům, neboť promlčecí doba se po dobu trvání „nulitního“ trestního řízení nestavěla, jak jinak předvídá §112 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák“).
Tato námitka žalobkyně byla Nejvyšším soudem již vyřešena v rozsudku ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 955/2013, podle kterého dochází připojením se k trestnímu stíhání s nárokem na náhradu škody ke stavění promlčecí doby ve smyslu §112 obč. zák.i v situaci, kdy toto trestní stíhání skončilo odložením z toho důvodu, že nebylo řádně zahájeno ve smyslu §160 tr. ř. Uvedené ustanovení občanského zákoníku je totiž nutno interpretovat bez ohledu na to, jaké účinky měly uvedené vadné úkony policejního orgánu (orgánu činného v trestním řízení) na průběh samotného trestního stíhání, resp. zda kvalifikovaně vyvolaly účinky zahájení trestního stíhání či nikoliv. Naopak je vždy třeba brát v ochranu důvěru dotčených osob v úkony státních orgánů (orgánů veřejné moci), s níž nepochybně souvisí i ochrana legitimního očekávání, že koná-li takový orgán určité kroky, koná je v souladu s právem a v jeho mezích.
V daném případě proto platí, že později učiněné zjištění státního orgánu, že zahájení trestního stíhání vůči (ve vztahu k žalobkyni) škůdcům nebylo provedeno v souladu s platnými právními předpisy, a proto se nemohlo jednat o účinně zahájené trestní stíhání, nemůže mít (zpětně) vliv na stavění běhu promlčecí doby ve vztahu k nároku uplatněnému v adhezním řízení.
Dovolací soud se tak ztotožňuje s právním náhledem aprobovaným Ústavním soudem, že odložení trestní věci ve vztahu k poškozenému nemohlo působit retroaktivně v tom smyslu, že by uplatněním práva v rámci trestního řízení nedošlo ke stavení promlčecí doby. Ustanovení §112 obč. zák. zde i podle Ústavního soudu působí bez ohledu na dodatečné zjištění, že trestní stíhání vlastně z právního hlediska vůbec nebylo zahájeno, neboť předmětné trestní řízení v letech 1997 až 2008 fakticky probíhalo (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 376/2013, v němž se Ústavní soud zabýval ústavní stížností ve skutkově zcela identické věci a v němž odkázal na svá předchozí rozhodnutí v těchto případech; rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na jeho internetových stránkách, http://nalus.usoud.cz ).
Odvolací soud se sice žalobkyní předloženou otázkou ve svém rozhodnutí přímo nezabýval, ale vzal za prokázaný skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně a ztotožnil se s jeho právním posouzením, v rámci kterého dospěl soud prvního stupně ke stejným právním závěrům jako Nejvyšší soud ve své judikatuře. Nejvyšší soud neměl důvod odchýlit se při řešení námitky žalobkyně od své judikatury a odmítl dovolání žalobkyně jako nepřípustné (§237 o. s. ř. ve spojení s §243c odst. 1 o. s. ř.).
Žalobkyně se dovolává i do rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení. V tomto rozsahu však dovolání neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení proto nelze v daném rozsahu pro vady dovolání pokračovat.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 18. prosince 2013
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu