ECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.3857.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 3857/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška, a JUDr. Pavla Vrchy, ve věci žalobce B. V. , zastoupeného JUDr. Ladislavem Koženým, advokátem se sídlem v Kolíně, Sladkovského 13, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu nemajetkové újmy , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 237/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. prosince 2012, č.j. 54 Co 451/2012-102, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal odškodnění nemajetkové újmy ve výši 294.950,- Kč, jež mu měla být způsobena tím, že Obvodní soud pro Prahu 2 v řízení vedeném pod sp. zn. 7 C 60/93, dosud nerozhodl o jeho žalobě ze dne 18. března 1993 proti České republice - Ministerstvu zdravotnictví, o placení doživotní renty ve výši 30.000,- Kč měsíčně a zaplacení částky 100.000,- Kč za mučivé útrapy a zneužití psychiatrie za minulého režimu, čímž mu bylo znemožněno získání kvalifikace.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 17. dubna 2012, č. j. 10 C 237/2011-76, výrokem I. konstatoval, že došlo k porušení práva žalobce na rozhodnutí v přiměřené lhůtě, výrokem II. zamítl žalobu na zaplacení zadostiučinění v penězích a výrokem III. žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že v řízení uvedeném shora dosud nebylo rozhodnuto a uzavřel, že tak došlo k nesprávnému úřednímu postupu, konkrétně k porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě a tím bylo porušeno právo žalobce. Presumoval vznik nemajetkové újmy žalobce a dospěl k závěru, že postačujícím zadostiučiněním bude samotné konstatování porušení práva, a to s ohledem na zhodnocení významu předmětu řízení pro žalobce. Žalobce vede mimořádné množství sporů, jeho chování vykazuje znaky kverulace, a nebylo prokázáno, že by konkrétně posuzované řízení mělo pro něj zásadní význam.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. prosince 2012, č. j. 54 Co 451/2012-102, rozsudek soudu prvního stupně podle §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) potvrdil, a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s právním posouzením věci, že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu §13 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „OdpŠk“), a vzhledem k nízkému významu věci pro žalobce postačujícím odškodněním je konstatování porušení práva. Za zásadní však nepovažoval odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně pouhou skutečnost, že žalobce vede množství soudních sporů, protože to samo o sobě neznamená, že mezi nimi nemohou být spory pro něj významné. V posuzované věci se žalobce domáhá odškodnění za tvrzenou perzekuci včetně znemožnění dosažení kvalifikace v době komunistického režimu. Tyto nároky ovšem upravují v různých oblastech předpisy rehabilitační, případně restituční a v takových případech se obecné žaloby podle předpisů občanskoprávních považují za nepřípustné. Takovou povahu má i žaloba v uvedené věci a její možná úspěšnost se jeví jako značně problematická. Proto je správný názor soudu prvního stupně, že jde jen o jednu z mnoha v podstatě kverulativních kauz vytvořených žalobcem, nikoli o věc pro něj objektivně významnou.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním. Domnívá se, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávnost právního posouzení pak spatřuje v tom, že se odvolací soud ztotožnil s názorem soudu prvního stupně o nízkém významu věci pro něj a s jeho závěrem, že je namístě přiznat zadostiučinění konstatováním porušení práva a nikoli zadostiučinění peněžní. Poté obsáhle rozebírá průběh řízení ve věci 7 C 60/93 a dovozuje, že v tomto řízení, jakož i v řízení sp. zn. 39 Co 364/2012 u Městského soudu v Praze, došlo zcela zjevně k průtahům. Navrhl proto zrušit rozhodnutí soudů obou stupňů a odložit vykonatelnost obou rozsudků.
Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2012 (viz čl. II., bod 7 zák. č. 404/2012 Sb.).
Není-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (jak je tomu v souzené věci), pak dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tedy pokud dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o.s.ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Nejvyšší soud České republiky ve své rozhodovací praxi konstantně zaujímá právní názor, že přípustnost tzv. nenárokového dovolání [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.] může být založena jen v případě, kdy dovolatel v dovolání označí pro výsledek sporu relevantní právní otázku, jejíž řešení odvolacím soudem činí rozhodnutí tohoto soudu rozhodnutím zásadního právního významu. Neuvede-li dovolatel v dovolání žádnou takovou otázku (tj. otázku, které by byla podstatná pro rozhodnutí soudu v posuzované věci) nebo jen otázku skutkovou, nemůže dovolací soud shledat nenárokové dovolání přípustným [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2007, sp. zn. 22 Cdo 1217/2006, jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, a dále publikované (s citovanou právní větou) v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod č. 5042 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. února 2012, sp.zn. 30 Cdo 4345/2011]. Dovolání žalobce není přípustné, neboť nepředložil dovolacímu soudu k právnímu posouzení žádnou otázku, kterou by bylo možno označit za otázku zásadního právního významu. Brojí proti přiznané formě zadostiučinění, když za přiměřené zadostiučinění by považoval poskytnutí finanční částky. Nejvyšší soud však již několikrát zopakoval, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše (rozuměj i formy) zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou (či jinou přiznanou formou zadostiučinění) se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. Pouhý nesouhlas žalobce s výší (formou) přiznaného zadostiučinění sám o sobě nezakládá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2011, sp. zn. 30 Cdo 3007/2010, obě rozhodnutí jsou dostupná na internetových stránkách, www.nsoud.cz ).
Protože tedy nelze napadené rozhodnutí klasifikovat jako rozhodnutí mající po právní stránce zásadní význam, proti němuž by z tohoto důvodu bylo dovolání přípustné, dovolací soud proto dovolání podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl pro jeho nepřípustnost.
Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházel dovolací soud z toho, že žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo, a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. prosince 2013
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu