ECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.738.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 738/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Vrchy, v právní věci žalobce Ing. L. M. , právně zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Masná 1493/8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu nemajetkové újmy ve výši 10,000.000,- Kč, ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 31/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. června 2012, č.j. 19 Co 153/2012 – 306, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal na žalované zaplacení částky 10,000.000,- Kč, po částečném zpětvzetí žaloby zaplacení částky 530.000,- Kč se zákonným úrokem z prodlení od 9. 5. 2005 do zaplacení, jako náhrady nemajetkové újmy podle zák. č. 82/1998 Sb. (dále jen „OdpŠk.“), z důvodu nesprávného úředního postupu, v řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 10 Cm 160/1999. Žalobce tvrdil, že dne 8. listopadu 1998 podal žalobu na zaplacení pohledávky vůči dlužníku EUTECH, a.s., a že věc není ani po uplynutí 13 let a 3 měsíců úplně skončena, neboť není rozhodnuto o jeho dovolání proti nákladům řízení a jeho návrhu na obnovu řízení, že je v důsledku nepřiměřeně dlouhého řízení ve stresu a v bezvýchodné situaci, která se promítá do života jeho rodiny a má vliv na jeho zdraví. Žalobce má za to, že řízení nebylo složité, současně bylo pro něho významné a kvůli průtahům nemohl ostát svým závazkům.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) dne 31. ledna 2012, č.j. 22 C 31/2008 – 286, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 55.000,- Kč, do patnácti dnů od právní moci rozsudku (odst. I výroku), žalobu o zaplacení částky 475.000,- Kč a o zaplacení úroku z prodlení z částky 530.000,- Kč zamítl (odst. II výroku), řízení o zaplacení částky 9,470.000,- Kč s příslušenstvím zastavil (odst. III výroku) a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (odst. IV výroku). Soud prvního stupně vyšel z toho, že řízení ve věci vedené u Krajského soudu v Ostravě bylo zahájeno dne 3. 11. 1998 a bylo pravomocně skončeno dne 2. 1. 2008, v současnosti probíhá řízení o návrhu žalobce na povolení obnovy řízení a nálezem Ústavního soudu byl zrušen rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 10. 2007 v části týkající se nákladů řízení. Soud prvního stupně zjistil, že se spisem bylo soustavně pracováno, bez období nečinnosti, soud se musel zabývat množstvím návrhů žalobce na vydávání předběžných opatření, musel žalobce opakovaně vyzývat k doplnění návrhů, žalobce požadoval prodloužení lhůt k doplnění svých podání a mezi týmiž účastníky probíhala více řízení iniciovaných žalobcem, která spolu skutkově souvisela a uplatněné nároky byly obdobné a soud musel zjišťovat splnění podmínek řízení a spis musel být zapůjčen jiným soudům. Do pravomocného skončení trvalo řízení 9 let a dva měsíce, při nahlížení na věc jako na celek řízení trvá 13 let a 3 měsíce. Žalobce se v rámci své podnikatelské činnosti zabýval kupováním a vymáháním pohledávek, vede u různých soudů desítky soudních sporů a v řízení sp. zn. 10 Cm 160/99 se domáhal zaplacení peněžité částky plynoucí z obchodně závazkového vztahu, předmětem byly závazky ze smlouvy o dílo, která byla v průběhu řízení shledána neplatnou a bylo třeba hodnotit výši bezdůvodného obohacení, musel být ustanoven znalec a ve věci rozhodovaly všechny články soudní soustavy, krajský a vrchní soud pětkrát, nejvyšší soud dvakrát a ústavní soud třikrát. Soud prvního stupně došel k závěru, že délka řízení trvajícího 13 let a 3 měsíce je nepřiměřená, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu a že žalobci vznikla v důsledku neprojednání věci v přiměřené době nemajetková újma a přiznal žalobci finanční zadostiučinění. Soud prvního stupně vypočetl základní náhradu 182.500,- Kč a dále podle hledisek ustanovení §31a odst. 3 OdpŠk. od této základní náhrady odečetl 30% za složitost věci a 20% za počet stupňů soudní soustavy a 20% za malý význam pro účastníka, když průběh jednoho z mnoha řízení nemohl nijak zásadně ovlivnit jeho psychiku či osobní integritu. Dospěl proto k výsledné částce ve výši 55.000,- Kč a v tomto rozsahu žalobě vyhověl a co do 475.000,- Kč žalobu jako nedůvodnou zamítl. Současně zamítl požadavek na zaplacení úroku z prodlení s tím, že žalobci byl nárok částečně přiznán až tímto rozhodnutím a žalovaná se tak nemohla dostat do prodlení a co do 9,470.000,- Kč s příslušenstvím řízení zastavil z důvodu částečného zpětvzetí žaloby.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) dne 13. června 2012, č.j. 19 Co 153/2012 – 306 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci dalších 36.875,- Kč s úrokem z prodlení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, platné pro první den příslušného kalendářního pololetí, v němž prodlení trvá, zvýšené o sedm procentních bodů od 28. 10. 2006 do zaplacení, úrok z prodlení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, platné pro první den příslušného kalendářního pololetí, v němž prodlení trvá, zvýšené o sedm procentních bodů z částky 55.000,- Kč do 28. 10. 2006 do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci rozsudku, jinak rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud přiznal dodatečně 33.876,- Kč, s ohledem na Stanovisko Cpjn 206/2010, podle kterého snížení základní náhrady o více jak 50% je v zásadě možné jen ve výjimečných případech, přičemž v daném případě takové okolnosti, které by další snížení náhrady odůvodňovaly, nebyly shledány. Odvolací soud neshledal důvod pro zvýšení či snížení náhrady za postup příslušných orgánů v tomto řízení, ani za významnost řízení pro poškozeného, jelikož se u žalobce jedná o jeho podnikatelskou činnost, kdy se zabývá skupováním a vymáháním pohledávek. Odvolací soud současně přiznal žalobci úroky z prodlení s odkazem na nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 161/09.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání (dále jen „dovolatel“) k Nejvyššímu soudu (dále jen „dovolací soud“). Podle názoru dovolatele spočívá rozhodnutí odvolacího soudu na nesprávném právním posouzení, jelikož rozhodnutí je v rozporu s hmotným právem a aktuální judikaturou, vychází se skutkových zjištění, které nemá oporu ve spisu a současně namítá vady řízení. Dovolatel brojí proti tomu, že odvolací soud potvrdil 30% krácení za složitost řízení a 20% krácení za údajné obstrukce žalobce. Dovolatel za otázky zásadního významu pokládá, stručněji řečeno, zda lze podřadit pod „složitost řízení“ podřadit špatnou interpretaci smlouvy soudy nižších stupňů, provedení znaleckých důkazů, kontrola překážek litispendence a res judicata a skutečnost, že jednání probíhalo před všemi třemi stupni soudní soustavy a zda návrhy na předběžné opatření, doplnění žaloby a podání odpůrčí žaloby lze vykládat jako obstrukční jednání dovolatele. Dále namítá, že řízení o obnově řízení je také neúměrně dlouhé a polemizuje nad tím, zda měl soud vyjít z celkové délky řízení určené v nalézacím řízení či má vyjít z délky řízení, která je v době jeho rozhodování. Dovolatel má za to, že soudy nijak nedoložily složitost jeho řízení, že to byly pouze chyby soudců, které celé řízení prodlužovaly, současně podotýká, že on sám podal asi 15 podání, aby soudy jednaly včas a bylo tak řízení urychleno. Dále dovolatel upozorňuje na to, že předběžná opatření podával pouze proto, že hrozilo vyvedení majetku tehdy žalované mimo území ČR, čemuž se snažil zabránit. Současně uvádí, že samotné odškodňovací řízení bylo zdlouhavé a zdůrazňuje kriterium významu věci pro žalobce. Dovolatel tak navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení a uložil žalovanému uhradit žalobci náhrady nákladů řízení.
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací při projednání dovolání a rozhodnutí o něm postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz přechodné ustanovení čl. II, bod 7, zákona č. 404/2012 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“, jakož i se zřetelem k nálezům Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, a ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, dostupným na internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz .
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem.
Dovolatel podal dovolání proti odstavci I výroku odvolacího soudu, a to podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a z důvodů uvedených v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Takové dovolání by mohlo být shledáno přípustným jen tehdy, jestliže by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce ve věci samé zásadně významné (§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.).
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Nicméně o takovou otázku se v daném případě nejedná, když dovolatel převážně nesouhlasí s výší přiznaného zadostiučinění v penězích. Nejvyšší soud již ve svých předchozích rozhodnutích konstatoval, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat jiné řešení ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 3 OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 % - srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3370/2011).
Jak uvedeno shora, skutečnost že dovolatel nesouhlasí s mírou zvýšení či snížení zadostiučinění na základě aplikace kritérií uvedených v §31a odst. 3 OdpŠk, nemůže založit přípustnost dovolání pro zásadní právní význam. Nadto, odvolací soud zdůvodnil, proč ke zvýšení či snížení zadostiučinění po zhodnocení jednotlivých kritérií přistoupil.
Současně je zřejmé, že výčet okolností uvedených v ustanovení §31a OdpŠk., ke kterým se přihlíží při stanovení výše zadostiučinění je pouze demonstrativní. Složitost řízení je jedním z klíčových hledisek a je posuzována primárně podle počtu instancí (srov. názor v odborné literatuře, že „složitost řízení se kromě případů, kdy půjde po skutkové a právní stránce o jednoznačně jednoduché či naopak výjimečně složité záležitosti, chápe především z pohledu počtu instancí, v nichž byla věc řešena” (JUDr. Petr Vojtek, Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci, 2. vydání, 2007, str. 178). Stejně tak zde byly podmínky pro snížení částky za obstrukční jednání a soudy obou stupňů je ve svých rozhodnutích uvedly. Rozsudek odvolacího soudu tak co do odůvodnění výše přiznaného zadostiučinění vyhovuje požadavkům vysloveným ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nevyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4590/2010, v nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 192/11, bod 20, nebo v usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2011, sp. zn. I. ÚS 1938/11 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti dostupná na jeho internetových stránkách, http://nalus.usoud.cz ).
Z výše vyložených důvodů dovolací soud neshledal, že by v daném případě byly naplněny podmínky přípustnosti dovolání, a proto dovolání odmítl (§243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř.).
Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházel dovolací soud z toho, že žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 30. srpna 2013
JUDr. Lubomír P t á č e k, Ph.D.
předseda senátu