ECLI:CZ:NS:2013:32.CDO.1424.2013.1
sp. zn. 32 Cdo 1424/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně POLANSKÝ s.r.o. , se sídlem v Ostravě-Moravské Ostravě, Hlubinská 917/20, identifikační číslo osoby 26949890, zastoupené JUDr. Miloslavem Boudysem, advokátem se sídlem v Praze, Budějovická 1126/9, proti žalované MAMUT - THERM s.r.o. , se sídlem v Brně, Slaměníkova 302/23, PSČ 614 00, identifikační číslo osoby 26885263, zastoupené JUDr. Karlem Střelcem, Ph.D., advokátem se sídlem ve Vyškově, Masarykovo náměstí 47/33, o zaplacení 600 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 8 Cm 247/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. září 2012, č. j. 1 Cmo 112/2012-212, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání žalobkyně proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Vrchní soud v Olomouci potvrdil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. listopadu 2011, č. j. 8 Cm 247/2007-176, v napadeném zamítavém výroku ve věci samé a ve výroku o nákladech řízení (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.), není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012 – dále též jen „o. s. ř.“ (srov. bod 7. článku II., části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil) a dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť důvod založit přípustnost dovolání podle tohoto ustanovení (tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam) Nejvyšší soud nemá.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Podle ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila; proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), které dovolatelka v dovolání označila, případně jejichž řešení zpochybnila.
Z obsahu dovolání se podává, že dovolatelka nevymezuje žádnou právní otázku ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., pro jejíž řešení odvolacím soudem by mohl Nejvyšší soud dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, přičemž takovou otázku nelze dovodit ani z námitek, které dovolatelka směřuje do skutkových zjištění odvolacího soudu, a kdy k závěru o nesprávném právním posouzení věci dospívá na podkladě jiného skutkového základu, než ze kterého vyšel odvolací soud. Tím však ve skutečnosti, ač ohlašuje dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., nezpochybňuje právní posouzení věci, nýbrž správnost skutkového zjištění, čímž míří na dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. (t. j. že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Dovolatelka tak přehlíží, že v případě přípustnosti dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se skutkový základ sporu nemůže měnit a že přezkumná činnost dovolacího soudu směřuje k posouzení právní kvalifikace věci včetně procesních aspektů bez toho, že by byl oprávněn zasahovat do skutkového stavu zjištěného v nalézacím řízení soudy nižších stupňů. Případná neúplnost nebo nesprávnost skutkových zjištění a závěrů, k nimž odvolací soud dospěl a na nichž své rozhodnutí založil, není totiž žádným z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., nýbrž může být (při splnění dalších předpokladů) dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., který však dovolatelka nemá u dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. k dispozici a jeho prostřednictvím přípustnost dovolání založit nelze.
Za situace, kdy dovolací soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek nedovodil ani existenci jiných okolností, které by činily napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé zásadně právně významným, lze uzavřít, že dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), pro nepřípustnost odmítl [§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř.].
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů právo a žalované podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady v souvislosti s dovolacím řízením nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. srpna 2013
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu